Viktor Tóth Arura Trio: Szemed Kincse / The Present
Michael Schiefel: Platypus Trio
Budapest Music Center Records (www.bmcrecords.hu)
Maďarský BMC vydává v poslední době pravidelně emise pozoruhodných alb, které by bylo škoda minout. Nespokojuje se přitom pouze s nahrávkami domácích hudebníků; rozhlíží se i v dalších zemích a hledá sólisty, kterým by umožnil konfrontaci s místní muzikantskou elitou (bez ohledu na věk). Byli jsme toho zcela nedávno svědky při posuzování dvou alb polského vokalisty Grzegorze Karnase, dnes ve druhé části recenze můžeme probrat přínos vokalisty německého.
Napřed se však zastavme u Arura Tria saxofonisty Viktora Tótha Szemed Kincse / The Present, k němuž náleží cimbalista Miklós Lukács a kontrabasista György Orbán. Kritika si váží nad Tóthovými minulými kompakty (Tartim, 2010, Popping Bopping, 2011) jeho rozpětí mezi dynamičností a senzitivností, což si uvědomíme hned nad úvodní Joy (Tóth je autorem všech devíti skladeb), představující jasnozřivostní hravost (ne hračičkovost, nikoli snad skotačivost), která melodicky propojuje dobře naladěný, mluvně plný sax s průkazně průrazným maďarizujícím cimbálováním a s propojující zřetelnou basou. Vše probíhá v hybném poklidu s rozžehnutými sólíčky, bez vzrušování a bez střečkování, s odpočinkováním, s neprotahovanou táhlostí. I v dalších kompozicích Tóth ví, co si má napsat, aby dosáhl nejen obdobného naladění, nejen odpočinkové jednolitosti, ale i příležitosti pro všechny tři nástroje, samozřejmě především pro svůj sax, s nímž si pohrává tu s mírumilovným baladizováním, tu s patřičnou elegancí, s jakou se vchází do vybrané společnosti (dodávám: na opakovací hodiny do tanečních), tu zase do klímavé noční nálady. Rozdílnost vyciťujeme většinou pouze co do plnosti nasazení, jinak si saxofon hude svou, ostýchavě, velebivě, přístojně nebo kurážněji, vždy však návratně ke své volbě poklidného vyžití, vždy dostojí svému předsevzetí pohodovost radikálněji neměnit. Někdy mi připadá, že toto pojetí by se hodilo do (ovšem mírumilovné) krčmy k vínu, je tedy borovatelné (bor = maďarsky víno), k čemuž na jedné straně přispívá nepominutelný cimbál, někdy klavírující, jindy rozedmově prostraňující, vždy dodávající skladbě pikantnější příchuť, odvazující se občas i k určité (nacti)utrhačnosti, k většímu či menšímu vměšování, což s povděkem (ná)sleduje basa, dokonce si sem tam i zaprůzkumničí a oba nástroje se snaží danou předlohu přece jenom maličko rozcupovat, ale nečekejme, že nějak markantněji vybočí z ustálenosti.
I když mám při poslechu alba vtíravý pocit, že jsem vše v jiných variantách už slyšel (nebýt cimbálu, který Tóthovo jazzové pojetí zmaďarizovává), uznávám nerafinovanou brilanci saxofonisty i přitlumené vyzařování (Emanation) tria, směřující do závěrečného pohasínání. Kdo má rád takovéto zaokrouhlené záležitosti, bude spokojený (svědčí o tom i nesmělý potlesk publika při tomto koncertním záznamu z budapešťského Opus Jazz klubu).
Naprostým opakem podobné ustálenosti je Platypus Trio, které prezentuje německý vokalista Michael Schiefel, rodák z Münsteru (1970), absolvent berlínské univerzity uměn, profesor jazzové improvizace na hudební konzervatoři Franze Liszta ve Weimaru, který má na svém kontě už tucet alb (včetně Under Water, 1996, Invisible Loop, 1997, Who the Moon Is, 1998, I Don´t Belong, 2001, Gay, 2003, Don´t Touch My Animals, 2006 nebo My Home Is My Tent, 2010). Je nepředvídatelný, těká mezi žánry od popu přes funk, balkánské vlivy, etničnost, od orientálničení po tibetování či po moderní jazz a klasiku, vystupoval nejenom v Evropě, ale i v USA, Africe nebo v Asii, nikdy nemá daleko k expresivnímu experimentálničení, k frenetické hravosti, vyšinutostnímu zcizování nebo excitující excentričnosti. Na Platypu mu sekundují violoncellista Jörg Brinkmann a (opět!) Miklós Lukács s cimbálem a ovládají neobyčejně semknutou souhru složenou ze tří samostatných elementů. Jde o osmidílnou suitu, ságu, ve které vystupuje ptakopysk (ornithorhynchus), savec i pták, tvor vodní i pozemský, kterého není možné zařadit – což můžeme totožně tvrdit i o Schiefelově hudebním i vokálním výrazivu. Cimbál tu vše rozviřuje, náladuje, bystří, důrazní, evokuje, odpočítává, rozjasňuje, hebce hutné cello změkčuje, celý záběr prohlubuje, rozezpívává, prohlazuje, rozevírá, utěšlivuje, omamuje. A vokál? To je kapitola sama pro sebe. Ten je zcela chameleonský, roztěkávaný a roztékaný od melancholie k euforičnosti, od krónerství k hlasovému deformování, zkreslování, od proměnlivého jemnočení přes jazykové pohrávání po zašmodrchanostní prokřičení či zvrtačení, mrouskání, vyštěbetování, mutýrování, potřešťování, ztajemňování, dramatizování, ale nic z toho se nejeví jako násilné, jedna pasáž vyplývá ze druhé, vokalista pohalekává i vroucní, přechází bez varování ze mezzosopránové ženskosti (někde se dokonce prodere do role divy!) do bručlavosti, vyvolává, odezvuje, ztajemňuje, střídá hlasové polohy zcela nenasytně od vyprávění (ptakopyska) s citovými reakcemi, navnaďuje – až do klíčově kličkujících situací, na něž reaguje rozdvojením. Je šibalský, rozbouřený, vymknutý, rozverný, durdivý, disparátní od sdělnosti po skečovitost, úlitbový, zalykající se s crazy-pasážemi, žvavý až do ropotání, zadýchávaný, svěřující se, operně áriový, melodramatický, komediální a především vtíravě muzikálový. Cello k tomu přidává symfonizující melodičnost, svištivost, výdernost či šplounavost, cimbál přihrnuje hbitou protloukanost, oba nástroje s vokálem zápolí, závodí, pableskují, volánkují, ligotají, elektronika sice k výslednému znění dopomáhá, ale netrčí, nedere se do popředí. Témata jsou daná názvy – jako Platypus Dancing, Platypus Meditation, Dreamtime Platypus, Platypus Happy, s čímž souvisí i všeliké různorodě podávané pojetí až po závěr The Home of the Platypus, který ovládne onomatopoické hlasové producírování s jemným propauzírováním i s kolážovostí a zvukovou panoramatičností, kterou ostatně nacházíme v průběhu veškerého dění. Zpovědní text ptakopyska, citovaný uvnitř obalu alba, tak dochází svého naplnění.
Mám dojem, že Schiefel s dvanácti alby nikterak nevyčerpal svoji nápaditost, že zdaleka nejde o rutinu. Volba námětu mu zřejmě určuje přístup i příklon k (sebe)vyjádření. Vyplatí se zřejmě ho i nadále sledovat.
