Nejvýznamnější současný litevský skladatel Bronius Kutavičius se u nás letos těší nebývalé pozornosti, z čehož mám jako dlouholetý obdivovatel jeho tvorby velkou radost. Přehlídka je skutečně úctyhodná. V lednu brněnská filharmonie uvedla Kutavičiusovu hudbu k Dreyerovu filmu Utrpení Panny orleánské a v květnu dojde na české premiéry hned dvou jeho stěžejních děl z 90. let: Orchestr Berg představí 16. května cyklus Brány Jeruzaléma (v kostele sv. Cyrila a Metoděje v pražském Karlíně) a festival Pražské jaro pozval Kaunaský státní sbor a Litevský národní symfonický orchestr s dirigentem Modestasem Pitrėnasem k provedení symfonie-oratoria Epitaf uplývajícímu času (litevsky: Epitafija praeinančiam laikui, latinsky: Epitaphium temporum pereunti), které se uskuteční 23. května v Rudolfinu. Rozhovor se skladatelem je zaměřen především na poslední zmíněné dílo.
Epitaf uplývajícímu času se rodil dlouho – v letech 1973–1998. Proč tomu tak bylo? A jaký je ideový obsah díla?
Epitaf vznikal ve dvou etapách, nicméně čtyřvětou symfonii jsem zamýšlel od samého počátku. Dílo je věnováno důležitým mezníkům v historii Vilniusu. První dvě věty byly napsány v roce 1973, kvůli politickým překážkám jsem však v práci na symfonii dále pokračovat nemohl. Když si u mě v roce 1998 jeden dánský festival objednal symfonii, byla to příležitost původní záměr dokončit. Forma na pomezí symfonie a oratoria se k tomu náramně hodila, protože všechny čtyři části spojuje jednotná idea. Pracovalo se mi dobře, jako by těch 25 let, co uběhlo od vzniku prvních dvou vět, ani nebylo, a skladbu jsem pak dopsal velice rychle. Chtěl jsem v ní ukázat víru jako základní věc. Tehdy, v roce 1973, když jsem dílo začal psát, o takových věcech nebylo možné mluvit, tak jsem to učinil skrz symbol Vilniusu, protože Vilnius bez víry, bez kostelů, není Vilnius.
Změnil jste něco v prvních dvou větách, když jste se k nim vracel?
Ne, nebyl k tomu důvod.
Každá část Epitafu je zasvěcena vždy jednomu datu v dějinách Vilniusu. Co se k těmto datům vztahuje a jaké zhudebněné texty v jednotlivých větách figurují?
Všechna ta data jsou důležitá nejen pro Vilnius a litevskou historii, ale i pro mě osobně. Texty byly vybrány s ohledem na tyto zásadní momenty v dějinách Vilniusu: v první větě to je legenda o litevském velkoknížeti Gediminasovi a jeho snu, který mu napověděl, aby založil Vilnius (v roce 1323). Vybral jsem si tu verzi legendy, která se nachází v Bychovcově kronice. Ve druhé větě je použit text Žygimantase Liauksminase, jednoho z prvních profesorů krátce předtím založené Vilniuské univerzity (1579); jeho text zajímavě pojednává o hudebním umění. Ve třetí větě jsem zhudebnil text Věčný nářek významného litevského básníka Sigitase Gedy, oplakávající uzavření Vilniuské univerzity, k němuž došlo v roce 1832 z rozhodnutí carského Ruska. Konečně ve finále zní fragmenty z několika Gedových básní, které jsem použil jako odraz beznadějného stavu duše národa – v době sovětské okupace Litvy byla hlavní vilniuská svatyně, katedrála, přeměněna v obrazovou galerii, čímž byla odňata věřícím. Čtvrtá věta je tedy věnována znovuposvěcení katedrály, k němuž došlo poté, co Litva získala znovu nezávislost.
Ve druhé části, koncipované jako passacaglia, se jako dobový symbol založení univerzity ve Vilniusu vyskytuje chorál. Je to citát, nebo vaše původní melodie?
V roce 1973, kdy jsem tuto část psal, šlo o jeden z prvních pokusů v litevské hudbě vytvořit melodii na způsob gregoriánského chorálu jako symbol historické doby. Tenkrát jsem neslyšel a ani nemohl slyšet originální gregoriánský chorál – ani v živém provedení, ani z nahrávek, dokonce jsem neměl možnost vidět ani zápis. Složil jsem to na základě své představy, jak takový chorál mohl znít. Mimochodem, „chorál“, to bylo tehdy slovo nechtěné, politicky nebezpečné…
V téže části skladby, konkrétně v partu tam-tamu, jste použil rytmus sutartinės s názvem Išjojo jojo, sodauto (Jel na koni, jel, sodauto). Litevské lidové písně zvané sutartinės, to je vůbec velké téma ve vaší tvorbě. Kdy jste se vlastně o tento unikátní žánr začal zajímat?
Sutartinės jsem se zevrubně zabýval už za studentských let, zamiloval jsem si je a obdiv k nim chovám dodnes. Nikdy jsem ale necitoval konkrétní sutartinės, ta píseň použitá v Epitafu je výjimka, která stmeluje rytmus celé věty a podněcuje neustálé opakování hudebního materiálu.
Existuje vynikající nahrávka Epitafu (vydaná na značce Ondine) pod taktovkou dirigenta Robertase Šervenikase. V Praze toto dílo bude dirigovat Modestas Pitrėnas. Měl jste možnost slyšet jeho interpretaci?
Slyšel jsem ji ve Vilniusu. Modestas Pitrėnas předložil své osobité pojetí, které považuji za velmi zajímavé a zdařilé. Věřím, že to ocení i pražské publikum.
Úryvek z finále Epitafu jste v podobě nahrávky využil ve své „živé“ orchestrální hudbě k Dreyerovu filmu Utrpení Panny orleánské. Bylo vaším záměrem pouze dynamické zesílení smyčcového orchestru, nebo v tom hrála roli i symbolika?
Ten úryvek se dokonale hodil k jedné scéně z Dreyerova filmu, a to jak z hlediska dynamiky, tak symboliky. Ano, použil jsem tu nahrávku z obou důvodů.
Mimochodem, v české premiéře uvedl vaši hudbu ke zmíněnému Dreyerovu snímku Orchestr Berg, a to za vaší osobní účasti v roce 2010 v rámci Febiofestu. Stejný orchestr se letos chystá provést další vaše stěžejní dílo – čtyřdílný cyklus Brány Jeruzaléma, završený v roce 1995. Můžete stručně přiblížit tuto skladbu?
Odedávna mě přitahovala symbolika svatého města Jeruzaléma, popsaná ve Zjevení sv. Jana – ta dokonalá forma: čtyři světové strany a na každou z nich vedoucí tři brány. Vždycky mě zajímala hudba různých národů z celého světa. Z toho všeho jsem vycházel, když jsem komponoval cyklus Brány Jeruzaléma.
“Budoucnost mi je zcela ukradená. Je chladná, nejasná, nevábná. Naopak mě velice zajímá vše, co bylo. Každý detail minulosti o něčem z dané doby vypráví, může to být konkrétní i abstraktní věc. Okouzluje mne skryté tajemství uplynulých událostí: to je mé tvůrčí krédo,” nechal se výstižně slyšet nejvýznamnější současný litevský skladatel Bronius Kutavičius (*1932), nalézající inspiraci pro svou tvorbu ve vzdálené historii. Byť bývá řazen k minimalismu, nelze v jeho případě spatřovat přímou souvislost s americkým směrem. Jeho díla vycházejí ze starobylého litevského folkloru, z něhož skladateli učarovaly především lidové písně zvané sutartinės (z litevského slova sutarti – domluvit se; žít ve shodě) – unikátní synkretické útvary „minimalistické“ povahy, vyznačující se imitačním vedením hlasů a sekundovým napětím mezi nimi, monotónností, svéráznou choreografií a archaickými texty s častým výskytem onomatopoií. Kutavičius proslul zejména svými oratorii ze 70. a 80. let, ve kterých zprostředkoval svou uměleckou představu rituálů pohanských předků Litevců (např. Panteistické oratorium, Poslední pohanské rituály). Později čerpal vlivy i z jiných starobylých kultur – japonské, keltské aj. (cyklus Brány Jeruzaléma, oratorium Boj stromů). Napsal mj. symfonii-oratorium Epitaf uplývajícímu času pro smíšený sbor a symfonický orchestr, operu Lokys (Medvěd) podle stejnojmenné mystické novely Prospera Mériméa, dílo na pomezí opery a oratoria Oheň a víra, zasazené do doby jediného litevského krále Mindaugase, nebo cyklus skladeb inspirovaný poémou Roční doby litevského klasika Kristijonase Donelaitise (kterou máme přeloženou i do češtiny).