Má osobní přilnavost ke starému hardwaru mi tentokrát vykoledovala fant: vinyl matadora newyorské vlny tzv. Nové hudby Vita Ricciho s názvem A Symphony for Amiga. Kdo očekává romantický tribut snědé horkokrevné krásce chřestící kastanětami s dechem vonným po čerstvé sangrii, hrubě ostrouhá. Amiga sice je přítelkyně, ne však hispánské provenience. Osobní počítač Commodore Amiga patřil i v mém případě mezi první „skutečný“ digitální sampler, sekvencer a digital audio workstation v jednom. Jeho brutálně utilitární zvukový čip s dámským jménem Paula nabízel čtyři kanály, 8bitovou hloubku a dal vyrůst celé jedné generaci tvůrců, kteří se pak museli s většími či menšími těžkostmi adaptovat na konvenční nástroje tvorby elektronické hudby.
Ještě než se vrátíme k Symfonii pro Amigu, musíme zmínit jedno důležité jméno. Americká skladatelka a ideová kolegyně Vita Ricciho, Laurie Spiegel, naprogramovala v roce 1986 pro tehdejší počítače Apple Macintosh, Commodore Amiga a Atari řady ST program Music Mouse, který na základě znalosti stupnic, akordů a stylistických imperativů generuje „hudbu“ podle zadaných parametrů.
O kreativitě nebo dokonce umělé inteligenci zde rozhodně nemůže být řeč. To nám, kteří jsme program dostali pár let po jeho vzniku do ruky, bylo hned jasné. Music Mouse je v nejlepším případě programovatelná kostka, na jejíchž stranách jsou místo teček rify, floskule, úmyslně dále konformizovaná konformita tradice hudebního myšlení poslední půlky milénia. A Vito Ricci si, obrazně řečeno, odskočil do trojky se svou „amigou“ Paulou a dítětem Laury Spiegel, Music Mouse, aby po 13 letech zavilého mlčení konečně pípl. Na krku mu zůstala viset jeho joe-passovská elektrická kytara a na desce uslyšíme i z jeho dřívějších nahrávek známé subtilní vokály Lisy Vachon. Zbytek je dílem zoufale osmibitového hardware, masivního kódu, náhody a velkého produkčního úsilí.
Každý, kdo nakoukl do raných kapitol počítačem generované hudby, dostal přes nos okatou „paternovitostí“. Patterny, tedy vzorce rytmu, melodie a akordových spojů jsou i v případě Music Mouse atomy počítačového myšlení. Tato (dle mého názoru) dětská nemoc generované hudby je ale díky Riccimu přínosem, zvlášť ve třetím tracku The Lotus Leaf Floats on the Lake, který bez váhání označím za krásný. Celková zvuková hrubost dnes už biblických čipů na desce Amigy tu vytváří příjemně kolébavý dron, ve kterém milosrdně přehlédnete i často naprosto debilní eskapády perkusí, které nejsou ničím jiným než algoritmickým šumem Music Mouse.
Pozoruhodná It Tolls for Thee raketovou rychlostí vystřelí všechny nevěřící Tomáše i Ondřeje do kosmu promyšlené zvukové koláže se stereofonním obrazem, kterého snad nikdo z nás v osmi bitech nedosáhl. Troufnu si odhadnout, že Vito Ricci ve studiu strávil povážlivý čas horlivým vršením čtyřkanálových torz do impozantních zvukových katedrál, jakou je právě It Tolls for Thee.
V předposlední Do The Mouse Yea dostáváme jedinečnou příležitost nahlédnout do tváře mýtického Stroje, který chrchlá pod povrchem desky: jeho mechanické čelisti se zrezlými zuby nemilosrdně ve zběsilém tempu spásají hudební materiál i s dopravním pásem. Výsledkem je přesně to, co byste čekali: hromada šrotu.
Jako nejvíc regulovanou a postprodukovanou skladbu vnímám Parade of the Innocents, kdy Ricci nepochybně mnohokrát vrazil ocelovou tyč do rozjetého soukolí Music Mouse, aby za drásavého skřípění a z vodopádu jisker zachránil několik motivů hodných vyššího populáru a sestavil kompozici, která vkusně cituje harmonický jazzový klubový mainstream konce 70. let.
Jenže, píšeme rok 2017. Co tedy říct o Symfonii v době, kdy většina našich Amig odpočívá v křemíkovém nebi, zatímco v kapse nosíme elegantní placky, které si s lehkostí mažou dekády vývoje výpočetní techniky na chleba? Vito Ricci nám přináší autentické lo-fi, kterému z pod sukní velmi často vykouknou až příliš křivé nohy a jak jinak než neoholené. Nejste-li ale ten nejpřísnější popový estét, dávení nehrozí. Nelze než zdůraznit úlohu subtilních vokálů Lisy Vachon, které nejen že polemizují s generovanými kreacemi, ale téměř programově jakoby omlouvají obhroublost strojového “myšlení”. Až komediálně působí leckdy velmi příkré přechody mezi strojovými částmi nebo enigmatické konce bez konců. Inu, vtělit do binárního kódu jemnosti hudební tektoniky není rozhodně bžunda, a proto se Laura Spiegel o to ani v koncepci svého hudebního enginu zjevně nesnažila.
Neznám tvůrčí metodu Vita Ricciho na této konkrétní desce, ale troufám si odhadnout, že jde o konjunkci absolutní totality improvizace stroje a člověka. Výsledná stavba sice svědčí o precizním stavitelském plánu pontifexe maxima, ale okamžiky, kdy se člověk odvážně postavil stroji svou muzikantskou intuicí, trčí z desky jako pomníček těch dob, kdy jsme i z technologického mála budovali protipotěmkinovské příbytky.
P.S.: Pro 8-bitové fetišisty a ty, kteří se ukájejí v zákrutách kódu, je všech šest skladeb k dispozici v instrumentální verzi. A ani nemusíte hledat floppy diskety. Stačí jen kouzlo: otočit desku.
Vito Ricci: A Symphony for Amiga
Intelligent Instruments (https://soundcloud.com/intelligent_instruments)