Viv Corringham: Walkings
Xenia Pestova: Shadow Piano
Innova Recordings (www.innova.mu)
Dodnes ji mám v živé paměti, jak vystoupila s Peterem Cusackem na pražské Alternativě v roce 2001, když nás tu seznamovali se svým neobvyklým albem Operet. Bylo okamžitě zjevné, že to není pouze jedna z řady dobrých vokalistek: už tehdy projevovala svéráznost svého přístupu ke zvolené látce. Ostatně ani tenkrát nebyla na scéně jiné hudby žádný nováček: etablovala se už roku 1993 na desce Avant Roots po boku Mika Coopera, s nímž prohlásila, že jí jde krom jiného i o „asimilaci a proměny zmatku světového soundu“. Mohli jsme ji slyšet na projektech Mila Fina, Cliva Bella a Damona Smithse i dalších nebo na Freedom of the City 2003 a pokaždé byla nepřeslechnutelná. A její sólové CD Walkings nyní shrnuje výběr ze zvukových procházek po světě od portugalského Porta přes Londýn, Brooklyn a Minneapolis až po Hong Kong. Jde o zcela osobitou hudebně pedestriánskou záležitost, mísící mesaliančně několik rovin: hlasy, rozhovory, ruchy prostředí, samotnou chůzi s různorodým vyzpěvováním autorky, které střídá lyričnost s výkřikovostí, cukrování s guturálním prohrčováním, hravost s litanizováním. Tímto způsobem – nebo lépe: těmito způsoby Corringham zachycuje atmosféru několika lokalit od hongkongského tržiště přes promenády, parky, přístavy, obchodní centra atd. ve jmenovaných městech. Někdy má s sebou průvodce, který procházku komentuje, jako je tomu v rodném Londýně, kde ji provázejí dva výtvarníci, nebo v Brooklynu, kde jí doprovod zabezpečuje holandský básník.
Výsledkem je pronoření do naprosto rozdílných lokalit, rušná ruchová vokalíza s bezprostředně znějícími interviewy, s bezokolkovými reakcemi osobních vyprávění, vše je v ustavičném pohybu, vzmachu, návalném náhalu, je to vlastně jakýsi zvukový bedekr, ovšem procítěný, prokoumaný. Svými zpěvními vložkami Corringham tuto celou pouť zpřízvučňuje, protkává, naddimenzovává, vyvolavačsky dotvrzuje, vábí i pábí, (po)vzbuzuje emoce. Vůbec jí nejde o snažení, aby svým projevem něco dokreslovala nebo dovizualizovávala, spíše to, co bylo vyřčeno nebo sluchově vyobrazeno, podtrhuje, pronaříkává i velebí, prohlubuje, provokuje, učarovává. Právě její vokální minivstupy celou rovinu nadsazují až do vytržení, doharmonizovávají, dotvořují (viz například duo trylkování se švitořením ptáků v Island Lines). V současné době můžeme zaznamenat až přemnoženost „field recordings“, nahrazujících bezprostřední vlastní tvorbu. Viv Corringham může být jen ke cti, že se s něčím podobným nespokojila. Vytvořila zvukové obrazy míst, měst nebo krajin souladně s uměleckým dotvořením, a tím je ozvláštnila a povýšila na evokující mysterióznost.
Klavíristka Xenia Pestova proslula svými výkony při uvedení děl Stockhausena či Cagea, v centru jejího zájmu jsou však i další současní progresivní skladatelé, kteří se nebojí experimentovat. A právě šest kompozic od blízkých hudebních přátel si zvolila pro svůj sólový debut, nazvaný Shadow Piano. Jsou různorodé, mají však zároveň jedno pojítko: vyhovují interpretčině naturelu, umožňují jí pojímat klavír jako neodhadnutelné pole záhad, proměn, záměn, nálad, rešerší, tajů či atmosférických zvratů. Dovolují zároveň střídat hru na křídlo s dětským pianinem, využívat perforování a elektronické intrikování.
Hned On the Impossibility of Reflection od Scotta Wilsona má svou nepředvídatelnost v dvojpólové dialogičnosti, je stroze výrazné a zádrhelně výmluvné, rozdrobeně prostocvičné a prchlivě zmateční, je výhrůžně obluzující i odmlkle šátravé. Being and Becoming, jehož autorem je Lou Bunk, je zase hračičkářsky strojkové, nástřelně odhalivé i zatušovaně váhavé, hartusivně vibrafonizující i přízračně cirátové. Jestliže první skladba spíše připomíná dřevoryt, tady bych volil suchou jehlu. Schattenklavier Andrewa Lewise je odsekávaně hybný i výsečně výskočný, je rušný i vzrušný, zkoumavě prostíněný, harmonikově rujný, cítíme v něm odhodlané výhrůžky s podpodlažím řevnivosti, záleží tu na každém tónu, i na těch vnutivých či doznívavých. An Wem: Notes from Underground Dereka Hursta je zase plný prozvoňovaného meluzínství, přesýpatelného hrkotání cvrkotání drkotání, prokotávají ho zadýchané zadrhlůstky i cinkavé vybičovanosti včetně brousivé (ú)strojnosti. John Young zase prodchnul svoje X vyhrkotávanou smýčivostí, odhadovačskou zevrubností, záběhlivě vyřícenými záchruty, prorvami i průrvami. Je to jakási „hudba za rohem“, jejíž neočekávané odliky mají neurvalostní střemhlavost a kaskádovou rozdrobenost s poťouchlostními vývraty. Fuga Interna od Katharine Nodman se z celku vymyká (nebo ho naopak korunuje) fugální hutností, prostoupenou rozeběhlostním okolkováním, především však zapojením svěřovatelského hlasu (leckdy se zmnoženým echem), který celou záležitost nejenom znarativňuje, ale i ztajemnostňuje, zmnožuje základní sdělení do replikující nutkavosti, šuškavost hlasu vystřídá výtlučností piana, rozechvělou věcnost širokodechou ohromeností.
Jak vidno, šest skladatelů, šest značně různorodých přístupů. A to vše spojuje Xenia Pestova, vyvažuje úskalí zvratů svým uměním propojovat zdánlivě nepropojovatelné, předvídat různozvučení s nadhledem, využít symbiózy svého nástroje s elektronikou, počítačem, temperovat ho, infikovat ho vnutkávající rozhodností, volit, který z nástrojů dát do popředí a jak ho opříst elektronickou pavučinovostí. Cenné je, jak pochopila „své“ skladatele a co jim eventuálně přidala nádavkem. Pestova jako koncertní umělkyně měla svůj „růf“ už dříve; tento debut potvrdil, že je to jedna ze skutečně předních interpretek soudobé nekonformní hudby.
