Symfonie, která původně opěvovala jihoasijský městský stát, nyní míří k obecnějším idejím.
Vladimir Martynov patří do generace skladatelů, kteří vyrostli v cenzurou limitovaném prostoru sovětské kultury. V něm si dokázal vypěstovat originální hudební jazyk, v němž se střídá na kost oholená umanutost minimalistických repetic a do občas až kýčovitého extrému vyhnaná romantická citlivost. Martynovův minimalismus při tom čerpá stejnou měrou z amerických kořenů žánru jako z rytmů a harmonií dřevního ruského folkloru.
Jeho nová nahrávka se jmenuje Utopia a vyšla loni v listopadu v podání orchestru London Philharmonic na vlastní značce tohoto tělesa. Diriguje ji Vladimir Jurowski. Dílo samotné ovšem bylo napsáno již v roce 2004 na objednávku diplomata Michaela Taye, tehdy singapurského velvyslance v Rusku a neslo název Singapur – geopolitická utopie. Za přeměnou ze singapurské utopie na utopii obecnou stál opět Michael Tay, nyní již šéf nadace podporující singapurské umělce a pomáhající jim se vstupem na světovou scénu.
Skladba původně uvedená jako Singapore – A Geopolitical Utopia (psal o ní kolega Vítězslav Mikeš zde) stála na textu o Singapuru z Velké sovětské encyklopedie a byla zpívána rusky. Když se z ní stalo dílo nazvané Utopia Symphony, změnil se text, zatímco hudební stránka zůstala víceméně stejná. Text je nyní anglický a vychází z klasického čínského textu Tao te ťing, což bývá česky překládáno jako Kniha o Tao a ctnosti. Skladatel si vybral pasáže týkající se budování ideální utopické společnosti a jejich stručnost nechává prostor k různým výkladům. „Jezte dobré jídlo a mějte rádi své oblečení. Ti, kdo vědí, nemluví, ti, kdo mluví, nevědí. Najdi svět ve svém malém pokoji.“ A tak podobně. A atmosféra aktuální pandemie jako by se ozývala ve větě: „Ať mají lidé úctu před smrtí a neopouštějí své domovy.“
Přibližné padesát minut trvající kompozice je rozdělena do dvou vět, první energické, druhé romantické. Skladbu zahájí dlouhé vytleskávání, k němuž se přidává sbor. Tam, kde v první verzi zpíval „Singapore!“, nyní deklamuje „Sky and Earth!“ K tomu se postupně nabaluje další text recitovaný v rychlém tempu, zatímco orchestrální doprovod nabývá na objemu. Dvacetiminutová věta vystřídá několik epizod střídajících melodičtější i syrovější pasáže, přičemž ty první i díky využívání laděných perkusí znějí nezvykle reichovsky. Druhá věta začne meditativním sborovým vstupem, do nějž se vpletou harmonie dechových nástrojů. Od druhé poloviny věta začne připomínat přehlídku sladkých melodií. Martynov má sice kreativní nakládání s kýčem ve svém tvůrčím penálu dlouhodobě, tato dávka cukrkandlu však je již poměrně hraniční a člověk při ní skoro zapomene na energii první věty.
V rámci tvorby Vladimíra Martynova najdeme jistě silnější díla. Na dvojjediné symfonii je zajímavý fakt, že se skladatel, jenž dříve odmítal psát na objednávku, nechal přesvědčit ke změně postoje. A pak také myšlenky, které se jeho hudba snaží zprostředkovat. Text aktuální verze osciluje mezi optimistickou vizí ideální společnosti a přiznáním toho, že nic není jisté a nikdo nic neví. Možná si z toho lze vzít poučení, že o utopii je možné usilovat, ale není žádoucí jí dosáhnout.
Vladimir Martynov: Utopia
London Philharmonic Orchestra (https://www.lpo.org.uk/recordings-and-gifts/5677-cd-vladimir-martynov-utopia.html)