Vlady Bystrov / Helen Bledsoe / Alexey Lapin: Triologue
Alexey Kruglov / Alexey Lapin / Jaak Sooäär / Oleg Yudanov: Military Space
Leo Records (www.leorecords.com)
Ruští hudebníci, kteří mají na Feiginových Leo Records své takřka domovské právo, se různě přeskupují a obohacují svá skupenství o kolegy z dalších zemí. Tak po kvartetu Gratkowski / Lapin / Gramss / Bledsoe (Unplugged Mind, 2009), duu Vlady Bystrov / Alexey Lapin (Rimsky-Korsakov, Crosswise, 2010), sólu Alexeje Lapina (Parallels, 2011) přichází trio Vlady Bystrova (klarinety, alt saxofon), Helen Bledsoe (flétny) a Alexeje Lapina (piano) s albem Triologue, obsahujícím nahrávku z Petrohradu ze 4. ledna 2013. Proč ty proměny? To je nasnadě: aby nové konstelace dosáhly jiné zvukové barvitosti a pronikaly tak do zatím neobjevených hájemství. Neboť, jak praví motto k tomuto albu: „Hudba pravděpodobně nemůže změnit svět. Ale je dobrý nápad tvářit se, jako kdyby to mohla udělat.“ A navíc v Bystrovově textu se dočteme, že „všechno se může odehrát jenom jednou“, čímž je nastolená otázka zodpovězena.
Na Triologue slyšíme hudbu k prožívání, která se hned tak neoposlouchá, protože jde o pokoušivé pokusnictví, ze kterého vyvěrá shodnost v rozmanitosti, protože té prodíravě vyjasňující rozličnosti se nedostává pouze deseti variant v deseti skladbách, je jí bezpočet i uvnitř přesně pojmenovaných improvizací. Tak Credo, jež se vynořuje z dýchavična do broukavě houkavého obzoru, uzamykaného perlícím zurčením klarinetu a flétny a podtrhovaného rezolutně slavnostnějícím klavírem, se vtělí do výsostně prolínavého souzvuku s kudrlinkovými zákruty a vybočenými výbušnůstkami, The Thoughts přináší zahnízďující se dechové nástroje s táhle melodizujícím klarinetem a s flétnami, které jeho projev rozkotávají, obkličují a rozverňují, což klavír zakotvuje se zasukovaně dřevitými tóny. The Inner Spaces je v souladu s názvem komorně zvnitřněno, objímavě zvroucněno s nespekulativním mihotáním fléten, v kterém je perličkování, smíškování i velejemné hazardérství, všechny nástroje se sbíhají v jukavé soutočnosti i vířivé veletočnosti, přitakávají, okolkují, zahalují děj jemnými zvraty. Rovněž titulní číslo je prošpikováno vybočující skotačivostí, zpovykaným durděním, nahloučenou i odhlučovanou koketérií, jsou to rozkochané vrzukavé líbánky, uzamykané preparovaným klavírem. Následuje monologické (pro)následování každého každým (Monologues), aspirující na komorní definitivu, plnou rozzvuků (opak souzvuků) a krystalicky čisté, nemrazivě rozmrazované North Crystal, odtěkávající v prodíravém vyjasňování. K největšímu střetávání v dalších a dalších dimenzích dochází (opět v souzvuku s titulem) v Die Versuchung, ve kterém hudebníci vzdouvavě vykružují vždy nové zrození s prodechující srážlivostí, promlženou dvojsečností, zpřízvučňovaným holedbáním, ale i vroucím a vroucném vyhmatáváním nečekaných odlik. Temperovaně odkapávaný zvuk klavíru je naroubován na protáčivě zrůzněné štěbetání altky a flétny v Allegro con brio, zatímco Melusine je vrtošivě povětrná, fukýřovitě zvětřující, rozviřujícně čupřící, prostě přesně zbytostněná meluzína (a já to musím vědět, protože moje přítelkyně je Meluzínka Minka), které hudebníci věnují své rozkotané a zároveň sblíživé souhraní.
Závěrečné Countless Refractions vše vynásobeně zabouřní, rozkuráženě zamelodizuje a rozmanitostně vybičuje; minutové prostřídání (hudebních) stráží je naplněno rozkocháním i mlžněním. Resumé je dáno součtem těchto charakteristik, k čemuž postačí dodat, že výkon všech tří hráčů je brilantně neopotřebovaný a vymýšlivý, přičemž mě obzvlášť zaujala opět Helen Bledsoe, kterou jsme měli příležitost poznat nejen na CD Alexeje Lapina Seek it not with your eyes (Red Toucan 2010), ale už předtím na vlastním kompaktu Pictures (Dom Records 2005), a která s nejrůznějšími druhy fléten od okaríny po tu basovou hrála s kdekým od Marka Applebauma po Josepha Kleina, slyšet jsme ji však mohli i na Varšavském podzimu v roce 2003.
Také Military Space bylo zaznamenáno na veřejném vystoupení, tentokrát na Jazzovém centru v ruské Jaroslavli 17. listopadu 2011, vydáno je však souběžně s předchozí deskou. Alexej Kruglov (různé saxofony včetně preparovaných nebo s trombónovým náústkem, basetový roh, zobcová flétna), rovněž stálice na Leu (viz Seal of Time z roku 2010, Identification 2011 nebo Impulse právě s Lapinem a Yudanovem, 2012), Estonec Jaak Sooäär (elektrická kytara, elektronika), opětovně Alexej Lapin (piano včetně preparování) a Oleg Yudanov (bicí, perkuse) v počátečním Assault okamžitě militantně vrukují energicky náhlučně na scénu, jde téměř o aylerovské freejazzování s bouřlivým saxem, vrtošivě zpřízvučněnou kytarou a rumplujícími bicími, v čemž se neztrácí ani klavír, protože kolíkuje situaci, a tato úderná kohorta míří do stále větších vřavných obrátek, je rozcapeně troufalá, troubivě sirénová a dryáčnicky žalmostňující (pozor, nejde o žal, nýbrž o žalmy!), přičemž klekánicové piano tuto výbuštnostní pyrotechniku podšprajcovává.
Ve skutečnosti při koncertě tomu tak podle Kruglovova svědectví nebylo. Právě Kruglov se Sooäärem jeli na koncert do Jaroslavli z Moskvy vlakem, ten však měl více než hodinové zpoždění (vot těchnika!). Takže to, co slyšíme jako druhé v pořadí pod názvem Energy, byl vlastně počátek vystoupení, kdy na pódium museli vyrukovat Lapin s Yudanovem, aby zachránili situaci. Výsledkem je rozehřmívající klavírní rozehrávka, rozebíravě kaskádovitá, zakutaně průbojná i tryskavá, k čemuž bicí částečně sekundují zatloukávaným vybičováním, aby záhy přebraly zásadní part s valebuckým zhmoždováním a vycinkáváním. Oba opozdilci vpadli pak bez váhání rovnou do akce a zbytek programu probíhal už tak, jak ho slyšíme na desce, podle Kruglova však právě proto se zdvojenou energičností, že nebyl čas o něčem uvažovat, něco promýšlet, dokonce ani pozdravit publikum. A je to znát, poněvadž i na Rear Services se Kruglov ječivě, vřeštivě, broučivě rozhuduje až po pištivou hvízdavost a bicí mašina se rozjede na plné obrátky, je podběrákově, jakoby tisícizvukově jančivá, piano celé to otlučkovství podmašírovává a kytara, inspirovaná jazzovými velikány, nicméně záletně zpřízvučněná, vše rozmixovává.
Odpovídavá souhra všech hráčů nevyznívá ani tak dialogicky, je spíše dohadovačná, ale neskrblí ani občasným lahodněním. Secret Briefing skutečně výtržnostní náladu ztajemňuje, přeskočná dueta Kruglov + Lapin, Kruglov + Yudanov, Kruglov + Sooäär rozvernostně špílcují, hořekovně balamutí či běhutě finišují, vyvřelinovou horemspádnost vystřídá propadávační škvíření, úskočná zhůvěřilost a uhrančivá vyfikundace po cupující a capkající rozvláčivý závěr. Naopak Plan for the Future je plný promykavých výbojů do sebe se zakusujících nástrojů (zejména kytary, piana a bicích) a jejich třeskutého zkusmování, jež korunuje pojednou melodizující výhled. Spíše než bitevní pole mi Battlefield připadá jako rekapitulace po bitvě, rozhozeně útěšlivá i odpustková přes saxové harašení, bouřnění nebo nášlapnění (po minovém poli?). Následující Second Breath provokuje uminutou náspěšností, preparovaným pazvučením, zvonivou tuplovaností s podmítkovými průzory a odstíravě nervujícím varováním. Jak jinak než celou anabázi zakončit triumfálně? K tomu se dopracovává dohadovačná kytara s provokačními perkusemi, aby mohl Kruglov opět vzrušivě zaútočit, podpořen do závěrečného výtržnostnění nejen usilovným pianem, nýbrž prostopášným řeholněním všech (což není v tomto případě protimluv, neboť řehole nemusí být vždy odříkavá).
Z obou alb je patrné, že z oblasti ruské jazzové (i nejazzové) improvizační scény je stále co vybírat. Toto jsou dva osobité výhonky spjaté svorníkem Lapinovy účasti. Jsou různorodé, ale oba stojí za poslech. A nadto můžete na fotografii v bokletu Triologue vidět i legendárního Feigina, jak se potutelně usmívá nad svojí volbou.
