VocColours & Alexey Lapin: ZvuKlang
Leo Records (www.leorecords.com)
Phila Mintona (i vzhledem k jeho světoběžnickým workshopům, ve kterých s žáky progustýrovává šance neobvyklého vokalizování) můžeme považovat za nadkmotra hlasové ekvilibristiky. Vydavatelský text alba ZvuKlang (což je dvakrát zvuk, rusky nebo i česky a německy) sice tvrdí, že německé kvarteto VocColours nemá s Mintonem téměř nic společného, ale nemá pravdu. Norbert Zajac, Brigitte Küpper, Gala Hummel a Iouri Grankin působí jako Mintonovi alumni a není jim to k hanbě ani ke škodě. Vydavatelský text rovněž praví, že ruský pianista Alexey Lapin, který se do projevu čtveřice přímíchává, rozpolohovává ji i pospojovává, nemá téměř nic společného s Cecilem Taylorem. To je ovšem pravda, protože Lapinova vstřícnost ke spolupachatelům alba je nabíledni, nesnaží se je přemustrovávat, což by si Taylor neodpustil. Jestliže v pěti obšírných zvukových eskapádách tedy VocColours namnoze mintonují na čtvrtou, Lapin vše obohacuje jakýmsi dowestonováním (viz Veryan Weston, častý Mintonův souputník), což má svoji logiku.
Jestliže se vokalisti v Now vynořují zpozadaleka s dýchavičným vichrnem a přecházejí z broukava a jekava do uštěbetávání, žalobnění, volavého drmoliva a výskotačení, křečovinek i litanična, zpytava i náznakova, Lapin proplétání hlasů a hlásků nejen podmalovává, ale přetahuje se s nimi bez znásilňování o prostor, který na chvíli výtlukově ovládne i za používání klavírních útrob, leč v pospěšné rytmičnosti hlasisté znásobí výhlučnost zběsilostními pokřiky, melodramatizují škorpivost či blábolivost jako u vytržení. Jejich pazvučivé „vypravěčství“ je rozdivené, rozbíhavé, naléhavé, až vřídelnostní a je tudíž na klavíru, aby vše prokotvoval a dodatkoval. Heroičně výtočné zbojnění, plné halekačně i skřekově výbušného repetání charakterizuje improvizaci Hey ho. Nejde však o sedm trpaslíků, notujících si písničku cestou z práce za Sněhurkou, nýbrž uskřinuté i dávenkové bručnožalnění, plné blábolinek, vzdýmavek a vzedmutek s hromosvodným souběhem klavírní perforace. Hlasové srocování, vybreptávání, vyzvučování a slabičnění vévodí rovněž titulní kompozici, je to vroucí kotel vřavné hulákovosti, rorátovosti i výkřičnosti, plné pajánování, stěžovatelnění, rampepurdění, výstražnění, přecházející přes zalykavost do podivného dialogu jasnohlasu s chrčením a škvrčením.
Zcela odlišný je však Angst vor Gespenstern, rytmizované recitačno, bazírující na chorálovém opakování strach-před-strašidly v ruštině a němčině, do něhož jednotliví mluvčí nasouvají, z čeho všeho můžeme/musíme mít obavy. Nejde totiž o žádné strašidlování, nad podestýlkou recitativu vyvstává, co všechno přináší současná doba a co nás tedy může děsit od násilí mládežnických band, úředničení, mikrobů, narkotik, brutality, naivity, intelektualismu, vztahů mezi lidmi, obchodničení, rozvodovosti a tak dále až po návštěvu zubaře. Vymknutosti doby odpovídá i protkávání dalších a dalších hrozeb od politiky po alzheimra. Výsostně originální pojetím i formou. K ekvilibristickým zuřivůstkám se ovšem čtveřice opět navrátí v závěrečném Equilibre, zaplněném přívaly chrčenek, dávenek, pobručovánek, rámusivek, výtržnůstek, pitvořivek, vrčenek, koktavek či rámusivek; místy to připadá, jako by hráči mariáše s patřičnými hláškami vynášeli karty a dostávali se tak do dramaticky vyhrocených situací. Vše je plné zrůzňovaného a vyhecovávaného soubornění a tajuplného komorničení, smíchování a vybušnění, dokud po desáté minutě nedojde k dovíření a dovzdešnosti.
Jak říkám: Minton může být magnus parent tohoto projektu, nic to však neubírá na dooriginálničení projevu VocColours. Jejich vehemence je bezpříkladná, jejich zvukozvučnost (v souhlasu s názvem alba) tak rozmanitostní, jak to jen jde. Pokud nejste zrovna ctitelé Binga Crosbyho a jenom Binga Crosbyho a jemu podobných, najdete na ZvuKlangu bohatou nabídku překvapivého výtržnostnění, které může (i v kladném slova smyslu) ohromit, ale zároveň ponoukat k přemítání o všem možném, co se kolem nás změnilo a mění.
