V cyklu Krása dneška, který pořádá PKF – Prague Philharmonia, člověk očekává hudbu, která se jinde hraje málokdy, a čeká i lehce provokativní moderování Petra Kofroně – vtipkování s publikem i na jeho účet, dlouhé chvilky ticha, napětí, zda se přizvaný host naladí na tu správnou vlnu. Koncert v prostoru Roxy/NoD minulé úterý ještě o kousek ustoupil od „normálu“.
Hlavním hrdinou byl francouzský skladatel Erik Satie. Je trochu klišé označovat ho za opomíjeného, protože některé jeho skladby, zvláště ty klavírní, si našly cestu na lecjaké album „příjemných drobností“. Na druhou stranu je pravda, že velká část Satieho tvorby je tak nějak mimo: pro publikum klasické hudby je moc „divná“, v kontextu moderní hudby zase působí často až příliš prostince. Jak řekl Petr Kofroň: „Satie se nebál bejt blbej“.
O některých dílech pařížského solitéra se častěji píše, než se hrají. To je případ „nábytkové hudby“ – Musique d’ameublement – která bývá v literatuře často zmiňována jako předchůdce současného elektronického ambientu, ale ke slyšení je jen vzácně. V úterý v NoD jsme měli možnost posoudit, jak si asi Satie představoval hudbu, jež se měla „mísit s cinkáním vidliček a nožů“. Každou kompozici tvoří vlastně jen pár taktů opakovaných stále dokola, nekomplikovaná melodie a harmonie, hudební nápady jaksi povědomé. Ovšem nejde o tu téměř nehybnou, éterickou zvukovou přikrývku, jakou pod názvem ambient vypustil do světa Brian Eno a jeho učedníci. Ansámbl smyčců, trombonu, klarinetů a klavíru produkoval poměrně průrazný zvuk (es-klarinet byl místy uširvoucí), přitom ale skutečně vytvářel příjemný podklad pro obecenstvo trousící se kolem již hrajících muzikantů do sálu. Nebylo těžké si představit, že se takto kolem roku 1920 schází osazenstvo na „oběd či občanskou svatbu“, jak Satie designoval jeden ze svých kousků. Do další hudební smyčky řekl Petr Kofroň pár vět o Satiem, načež uvedl hosta, jímž byl tentokrát Eugen Brikcius. Ač byla řeč o Dada, byl Brikciův vstup vlastně docela seriózní a velice zajímavou přednáškou o vztahu humoru, absurdity, umění a politiky mapující linii od Tristana Tzary a Vladimíra Uljanova až po českou normalizaci.
Dvě „normální“ Satieho skladby pro klavír a housle, které následovaly – Choses vues à droite et à gauche (sans lunettes) a Embarquement pour Cythère – byly jednoduše krásné a krásně jednoduché: přesně ten typ hudby, který je těžké dramaturgicky zařadit i popsat. Nejsou experimentem ani návratem do minulosti, i když v sobě mají z obojího kousek, doplněný lehkou ironií. Radikální jednoduchost.
Koncert uzavřela další ukázka z Musique d’ameublement, při níž Petr Kofroň na publikum začal pokřikovat: „Vstaňte! Bavte se! Neposlouchejte!“ Bylo to namístě, protože ač je průměrný návštěvník Krásy dneška otevřený všem možnému, vystoupit ze stereotypu soustředěného posluchače, tleskajícího způsobně až na konci, je i pro nás těžké. A ze stereotypu je občas dobré se vyzout. Krátké setkání se Satiem v tomto ohledu fungovalo skvěle.
