- Inzerce -

Vzpomínka na Lindsay Cooper

S Lindsay Cooper jsem se seznámil v roce 1992, když hrála na berlínském feministickém festivalu Wie est ihr gefällt. Tehdy již za sebou měla i hraní v Praze, já jsem ale nepatřil do okruhu zasvěcených, kteří se vždy dozvěděli o koncertech zahraničních alternativních kapel. Vystoupení se mi natolik líbilo, že jsem za ní po jeho skončení zašel a řekl, jí, že by bylo hrozně fajn, kdyby s projektem vystoupila i v Praze. To se nepovedlo, nicméně se mi podařilo dojednat její až kabaretní vystoupení v duu se zpěvačkou Maggií Nichols v červnu následujícího roku. Jeden koncert se konal v Praze na Deltě a druhý ve Valašském Meziříčí na Valašském Špalíčku, kam jsme jeli rychlíkem a na místě hledali vegetariánskou restauraci, což se nám kupodivu povedlo. Horší to bylo se sójovým mlékem. Myslím, že to udělala z lásky k hudbě, protože za koncert bylo pár desítek marek, ale všichni byli spokojení.

Když jsem v roce 1994 po návratu z Japonska přemýšlel o desce, na níž bych použil tam pořízené samply, uvažoval jsem o větším obsazení se zahraničními hvězdami. A jako první mne napadla právě Lindsay Cooper, které jsem napsal dopis s tím, že dalším účastníkem bude Emil Viklický. Ona překvapivě souhlasila a zúčastnila se natáčení alba Last Connection from Nirasaki, kde dále hrál baskytarista Vláďa Šťástka, cellista Miroslav Posejpal. Dvě písně zpívala Laurie Amat z The Residents, víc jich Monitor nezaplatil, i když jich nazpívala tuším pět, a dvě Lucie Bílá, aby tam byl také nějaký rádio hit. Rozhodně bylo těžší domluvit se s Bílou, respektive s lidmi okolo ní, než s Lindsay, které stačilo, že Britská rada zaplatila cestu do Prahy, a smlouva podle standardu EMI. Album vyšlo v roce 1996. Nepoužité nahrávky se pak objevily na albu Laurie Amat et les musiciens L’amateur de la vie, které je kvůli tomu dichotonické, neboť druhá půlka nahrávek vznikal o rok později v jiném obsazení.

Natáčení probíhalo v pohodě, i když trochu doplácelo na moji v té době nedostatečnou znalost anglických hudebních termínů, takže v jednu chvíli proti své vůli hrála košaté melodie a ne jednotlivé noty, jak jsem chtěl a jak jí nakonec lépe vyhovovalo.

Po natáčení jsem jí také splnil přání navštívit Hukvaldy. Jeli opět vlakem a ona vystoupala až na hrad, i když byla už v půlce cesty velmi unavená. Svěřovala se, jak obdivuje Janáčka a potřebuje vidět krajinu, které ho ovlivnila, což se jí povedlo, protože bylo krásně a dohlednost byla výjimečně dobrá. Horší byla cesta zpět, nočním vlakem přes Brno.

Pak jsem si ještě psali a v jednom dopise uvedla, že má roztroušenou sklerózu a už nemůže hrát, ale jen psát. Nahrávky pořízené v Praze tak patří k jedněm z jejích posledních.


Hermovo ucho – Měli bychom už konečně zapomenout na Cage?

Zapomenout znamená vzdát se paměti. Celebrita nám to dává sežrat a pojem elity v digitálním prostředí a věku vyznívá směšně a malicherně.

Krotitelé zvuku

Vyhnout se světlu a poddat se hudbě. Pražská premiéra dua Mogard a Irisarri přinesla unikátní verzi ambientu.

Tančit v rytmu slz

Zaho De Sagazan ohromila na vyprodaném koncertě v Praze.

Příběh z jediného úderu

Ryosuke Kiyasu a jeho šuplík bez ucha.

Hudba v srbských protestech

Protivládní demonstrace očima hudebnice.

Zkouška sirén – Kam se dostal minimalismus

Nové podoby pulzací i nehybných ploch.

Hermovo ucho – V Kolíně nad Rýnem před Fluxem, kolem Fluxu i po Fluxu

Ben Patterson, Mauricio Kagel, Terry Fox a řada dalších avantgardistů – lednová procházka výstavami, za kterými bylo třeba vycestovat.

Cinkat, listovat, zavřít oči

Handa Gote slaví dvacet let zádušní mší za nás. O novém představení, relativně nové knize a audiozáznamech záznamech starších představení a akcí.

Zkouška sirén: In C, šedesát let poté

Loňské šedesátiny díla a letošní devadesátiny autora jako důvod k ohlédnutí

Hudba jako proces v rukou i slovech Philipa Glasse a Petra Kotíka

Společný večer dvou skladatelů, kteří se od sedmdesátých let 20. století pohybují v prostředí newyorské hudební avantgardy.