- Inzerce -

Vzpomínka na Trilogii o třech částech

Po dvou desetiletích je čím dál zřejmější, že v době svého vzniku spíše nenápadná trojice alb, které Hafler Trio vydalo v Čechách a Německu, patří k vrcholům elektronického drone minimalismu nejen své doby.

Tento týden uplynulo dvacet let ode dne, kdy na pražské značce Nextera vyšlo album Cleave: 9 Great Openings. Předčasně zesnulý majitel vydavatelství, Kristian Kotarac, který se tou dobou svými reedicemi pečlivě staral i o starší nahrávky z dramatické diskografické historie Andrewa McKenzieho, jenž se pod hlavičkou Hafler Trio skrývá, ani pro toto album nelitoval nákladů na opulentní booklet a obal nestandardního formátu s obvyklou hrou tisku na průhledném pauzákovém přebalu a na samotném, bělostném obalu.

Na rok 2002 vzpomínám jako na dobu, kdy hudba dlouhých, držených tónů a jejich souzvuků letěla. Ve vzduchu visel spor otce žánru La Monte Younga s jedním z jeho žáků, Tonym Conradem, o zpřístupnění legendárních ustavujících nahrávek z počátku šedesátých let, v Německu na ambientní a industriální hudbě stavěli Drone Records, jejichž vynikající stopoložková singlová řada poukazovala na vztah kontemplace a hluku, laptopová scéna zjistila, že se nemusí spolehnout jen na clicks & cuts a už se mluvilo o „americké metalové kapele, která nemá bicí a říká, že míchá La Monte Younga s Black Sabbath“. Samozřejmě to byli Sunn O))), jejichž tažení se ukázalo být vítězným; slovem drone se nyní v „indie“ hudební publicistice nejčastěji míní odrůda metalové hudby. V HIS Voice jsme se různým podobám drone music věnovali v čísle 6/2007 nadepsaném Velmi dlouhé tóny. To vše dřív, než nadvládu nad slovem drone převzalo letectví.

Andrew McKenzie, jenž své Hafler Trio založil se známým lovcem zvuků Chrisem Watsonem a nejspíše fiktivním Dr. Edwardem Moolenbeekem, vzešel z podboubí industriálu a britské elektronické psychedelie kolem sestav Cabaret Voltaire na jedné a Nurse With Wound na druhé straně. Desítky alb, která vydal, jej zastihují jako kolážistu, jako režiséra kusů ne nepodobných experimentálním rozhlasovým hrám, jako audiovýzkumníka, který z podivuhodných končin přináší podivné zvukové otisky životů a dějů, a konečně jako strůjce řady táhlých drones.

Na obalech svých nahrávek McKenzie nešetří slovy a naznačuje, že to, co uslyšíme, vlastně není hudba per se, ale výsledky psychoakustického výzkumu a praktikování procesů, jež by se při nedostatku lepšího označení daly pro svou kombinaci exaktního a „nezemského“ označit za alchymii, notně říznutou výdobytky meziválečné avantgardy s její tematizací neladu, náhody, abstrakce…

Postupem času docházelo k pozoruhodné syntéze – jednotlivé ingredience stále častěji vytvářely složky táhlých zvukových ploch, obaly nahrávek tíhly k do detailu dotaženým variacím písma na bílém pozadí. Jako by se v alchymistově tyglíku začala rodit nová, synergická kvalita. Dodnes si vzpomínám, jak mě Cleave: 9 Great Openings uchvátilo působivě namíchaným zvukem, v němž bylo slyšet cello a kontrabas, byť za „živý“ původ partů bych ruku do ohně nedal. Zvuk se to zdál být nekonečně sytý a všepronikající, přitom neokázalý a veskrze příjemný. Okouzlení a pocit, že hodina je málo, ostatně trvá dodnes a jistou poťouchlou roli v tom má i skutečnost, že album – stejně jako obě následující – začíná opravdu pozvolna a končí náhlým střihem. S minimalizující drone music je to, zjistil jsem tehdy, jako s dílem průkopníků americké malířské školy Color Field Painting – téměř vše záleží na namíchání barevného odstínu. A ten se Andrewovi McKenziemu nadmíru vydařil.

Trilogie je formát, s nímž McKenzie pracoval často a rád, nejslavněji asi v letech 1991–1994 na albech Kill the King, Mastery of MoneyHow to Reform Mankind. Trilogie, kterou před dvaceti lety zahájilo album Cleave: 9 Great Openings, je označována jako Trilogy in Three Parts a dotváří ji prostřední část No Man Put Asunder: 7 Fruitful and Seamless Unions (Die Stadt, 2003) a finále No More Twain, Of One Flesh: 11 Unequivocal Obsecrations (Nextera, 2003). Obaly alb a názvy jednotlivých částí jsou stylizovány do podoby svatebních oznámení a frazeologie, na každém CD nalezneme jediný, více než hodinový kus, jehož dělení na devět, sedm a jedenáct částí si musíme posluchačsky objevit sami. Samozřejmostí jsou booklety, kde ke každé instrumentální, části – podle obalu má Cleave opravdu devět tracků s obvykle jednoslovnými názvy, podobně jsou na tom i ostatní dvě alba – nalezneme i cosi, co vypadá jako písňový text, možná ale jde o text inspirovaný či výchozí, o „popis děje“ nebo návod k poslechu. Těžko říci, texty jsou plné vět, v nichž snad jediné substantivum neoznačuje hmatatelný předmět. „Vyrovnávání se s obdobími inkubace; / možností odstranění faktorů vztahujících se k protikladu přímé manifestace; / eventuálních, nikoliv však implicitních rozhodnutí mezi funkcionalitou na specifické úrovni,“ začíná první text nazvaný Humectation.

Do hlubšího rozboru bookletů se nepouští ani skladatel a vnímavý hudební psavec Simon Cummings, jehož vynikající webový magazín 5:4 trilogii, také ex post, věnoval ten nejlepší, (a možná jediný) rozbor.

Cummings nicméně nabízí rozbor muzikologický. Píše, že celá trilogie je založena na hlubokém tónu C, nad nímž se objevují a mizí vyšší frekvence. Zatímco na Cleave je to vždy jeden nebo dva tóny, jež jsou základnímu C v harmonické řadě nejblíže (C♮, D♮, E♮, F♯, G♮, A♮ a B♭), druhý díl trilogie pracuje s výškami, jež se v kombinaci s C postarají o výrazné disonance (D♭, E♭, F♮, A♭ and B♮). Finále je harmonicky nejúspornější, vystačí si s čistou kvartou a kvintou, o dramatičnost se ale stará samotné základní C, jež začíná „vynechávat“, tichnout, narušovat svůj dosud dokonalý stereoobraz, až nakonec zmizí. K základní barvě, jež zní jako hluboké smyčce, se na různých místech přidává oscilátor, jindy vzniká dojem hlubokého hlasu zpívajícího nekonečné ááá. Zázračnost téhle hudby ale slovy popsat nelze, uzavírá Cummings.

Hafler Trio už nová alba nevydává, jak je to s jeho „butikovými“ tituly, jež vytváří v nákladu jednoho kusu pro konkrétního mecenáše, nevím. Na bandcampu od srpna nabízí už jen mluvené slovo, digitální nahrávky – mnohé prý poprvé v optimální zvukové kvalitě nekompromitované možnostmi fyzického nosiče – na platformě gumroad. Trilogie o třech částech zde zatím chybí, první vydání na CD jsou ale stále snadno k mání. A nestárnou.


Hermovo ucho – Měli bychom už konečně zapomenout na Cage?

Zapomenout znamená vzdát se paměti. Celebrita nám to dává sežrat a pojem elity v digitálním prostředí a věku vyznívá směšně a malicherně.

Krotitelé zvuku

Vyhnout se světlu a poddat se hudbě. Pražská premiéra dua Mogard a Irisarri přinesla unikátní verzi ambientu.

Tančit v rytmu slz

Zaho De Sagazan ohromila na vyprodaném koncertě v Praze.

Příběh z jediného úderu

Ryosuke Kiyasu a jeho šuplík bez ucha.

Hudba v srbských protestech

Protivládní demonstrace očima hudebnice.

Zkouška sirén – Kam se dostal minimalismus

Nové podoby pulzací i nehybných ploch.

Hermovo ucho – V Kolíně nad Rýnem před Fluxem, kolem Fluxu i po Fluxu

Ben Patterson, Mauricio Kagel, Terry Fox a řada dalších avantgardistů – lednová procházka výstavami, za kterými bylo třeba vycestovat.

Cinkat, listovat, zavřít oči

Handa Gote slaví dvacet let zádušní mší za nás. O novém představení, relativně nové knize a audiozáznamech záznamech starších představení a akcí.

Zkouška sirén: In C, šedesát let poté

Loňské šedesátiny díla a letošní devadesátiny autora jako důvod k ohlédnutí

Hudba jako proces v rukou i slovech Philipa Glasse a Petra Kotíka

Společný večer dvou skladatelů, kteří se od sedmdesátých let 20. století pohybují v prostředí newyorské hudební avantgardy.