Dozvěděl jsem se z médií, že na konci loňského roku navštívil Prahu slavný Robert Woodrow Wilson – emeritní vědecký zaměstnanec Bellových laboratoří v New Yorku a profesor katedry astrofyziky na SUNY. Proč slavný? Společně s Arnem Allanem Penziasem v roce 1964 zaznamenali na speciálních přístrojích anomální formu mikrovlnění, zachycenou obří anténou v Crawford Hillu v New Jersey. Pokusili se přijít na kloub tomu, odkud ty znepokojivé elektromagnetické vibrace, proudící do sedmimetrové trouby pohyblivého radaru přilétají a hlavně co může být jejich zdrojem. Nakonec se zvědavost a důslednost vyplatily: oba výzkumnící obdrželi v roce 1978 Nobelovu cenu v oboru fyziky. Prokázali totiž existenci něčeho, nad nímž si dlouho lámalo hlavu mnoho astronomů, astrofyziků a teoretických matematiků.
Oba výzkumníci s oblibou vyprávějí, že se zpočátku domnívali, že příčinou podivného “šumu” je buď vrstva holubích hovínek, elektromagnetické interference migrující z nedalekého New Yorku, nebo doznívající vibrace vzniklé během exploze amerických nukleárních pokusů. Opakované prověřování a proměřování záhadného fenoménu přírodního rádia je dovedlo k přesvědčení, že frekvence jsou nečekaně konstantní a všudypřítomné: na New Jersey dopadají se stejnou intenzitou ze všech směrů, jejich hodnoty se skoro nemění a to ani v závislosti na denních, ročních cyklech, ba atmosférických podmínkách. Z toho všeho (jak, ovšem nevím) vydedukovali, že zdroj záření pravděpodobně musel dorazit odkudsi z časoprostoru za hranicemi naší galaxie. A že ten prazdroj musel dlít v prostředí s teplotou 3,5° kelvina (-270,6 °celsia), aby mohl zářit na vlnové délce 4080 megahertzů (73,5 milimetrů). Teoretický astrofyzik Jim Peebles a jeho kolegové z Princetonské univerzity označili pak ten ko(s)mický rádiový šramot jako “reliktní záření”. To jest zbytkové vlnění pocházející z doby krátce po hypotetickém začátku Všeho a od té doby rezonující vesmírem.
Astrofyzikové později dokonce vypočítali, že od pragalaktické šlupky – exploze singularity, trvající necelou triliontinu triliontiny vteřiny, uplynula téměř věčnost – skoro 14 miliard lidských roků. Že “předtím” muselo “všechno” být natlačeno do nekonečně hustého, homogenního prostoru s nekonečnou energií. A že buď z nějakého důvodu – nebo klidně bez důvodu – to muselo, nebo mohlo bouchnout: rozletět se do všech stran, rozedmout se během okamžiku 1030 krát. Podle teorie kosmogonické inkluze – údajně po 380 tisíci letech od bodu nula – začalo všechno vibrovat postupně slábnoucím elektromegnetickým vlněním, letícím v kmitočtu 4080 megahertzů v rozpínající se v chladnoucí prázdnotě, hmotě, nebo antihmotě. Šum, vydestilovaný Wilsonem a Penziasem před půl stoletím ze snímacích přístrojů by tak byl důkazem o setkání třídimezionálních vesmírů, srazivších se tehdy jako dva obrovské činely. Akustická metafora je ovšem nepřípadná, protože činely by neměly médium, ve kterém by mohly znít. Ostatně: nenašel jsem zmínku, jestli inkriminované záření zmínění vědci viděli nebo slyšeli. Každopádně se ujal název šum/noise.
Shodou okolností koncem roku vystoupil v Praze také Stanislav Grof – jeden ze zakladatelů transpersonální psychiatrie a psychologie. Zjednodušeně řečeno vychází Grofova integrální teorie a psychoterapeutická praxe z myšlenky, že lidé jsou formovaní různými vzpomínkami a zkušenostmi. Nejen vztahujícími se k nepřijemnému zážitku biologického porodu z placenty, ale i vším, co spadá do sfér trans-individuálních – ponorem do historické i archetypální polévky kolektivního nevědomí, včetně karmických matic a archeologie hlubinných fylogenetických záblesků. Mystické sestupy do vlastní mysli mohou teoreticky být nejen sestupem k reliktům dávného vegetativního života na planetě Zemi, ale dokonce interferencemi mohem starších “kosmogonických vzorců”, odkazujících k traumatu prvotního porodu. Archetyp gravitační struny, či sítě k našim smyslům může proniknout, jen pokud jsme ovšem k tomu otevřeni, odhodláni, připravení schopni naslouchat. Pokud tomu všemu jednoduše věříme.
Nedávno jsem v krabici od banánů našel rukodělnou samizdatovou knihu, kterou jsme v jednom exempláři v roce 1984 naťukali na psacím stroji, ilustrovali a nechali s Honzou Štolbou, autorem většiny krátkých povídek, svázat. V následujím úryvku jsem se tehdy pokusil zachytit vlastní nejasnou vzpomínku na noční bdění, na černý bezesný prostor. Na mimodečné naslouchání šustotům, praskání, hučení, vrzání, tikání, šepotům, ozvěnám tlumených hlasů z kuchyně, z rozhlasové stanice Hlas Ameriky, nebo pronikajícím zvenku, odvedle, od sousedů, zdaleka, z vesmíru, z jiného prostoru. Jako by se tam zaleskl záblesk představy pythagorejského vesmíru, znícího v harmonických akordech, nebo vzpomínka na noční jízdu z Brna s poslouchání skladby Terry Rileyho Persian Surgery Dervishes.
Možná se mi to opravdu jen zdálo, ale tenkrát v noci byla tak skutečná, jako všechna ta mihotavá tma kolem. Myslím, že bylo už po půlnoci, stěna nad mojí postelí byla nehybná protože reflektory z nedaleké zatáčky přestaly posunovat svoje světelné obrazce. Hleděl jsem ke stropu, nemohl jsem zaspat, v nábytku praskalo a v kuchyni je snad myš.
Matka nebyla doma. Odešla ke své přítelkyni, která bydlela nedaleko za rohem.
Napřed jsem myslel, že je to vítr, drnčící nějakým návěstím venku na vratech, nebo otáčí plechovým větrníkem na něčím okně. Nebo dokonce aiolská harfa vzniklá náhodně ze skrumáže plechových krámů pohozených venku na chodníku. Kapky deště na opadané a schnoucí listy akátů? Znělo to na pomezí ticha… Zvedl jsem se na napjaté paži a podíval se k oknu. Jemné zvonění, jen pár nejasných tónů proniklých tlustými zdmi, ztišenými vzdáleností místa. Odkud ta hudba – protože to přece musela být nějaká hudba! – hrála?
Potom jakoby malinko zesílila a já jsem měl pocit, že mohu dokonce rozeznat rytmus, jednotlivé nástroje – nebo to třeba bylo jen obyčejné rádio, které někdo z partají v domě nechal zapnuté a usnul na fotelu v kuchyni?
Ale to už každý nástroj vedl svůj hlas nebo figuru, neustále se rozvíjející a vracející v nepravidelných navzájem se proplétajících a posunovaných intervalech, aby za chvíli zase bezchybně splynul s celkovou pravidelnou matricí. Tu jsem slyšel pořád: zněla jako jednolitý uklidňující a přece naléhavý proud. Zdálo se mi že jsem nikdy předtím podobnou hudbu neslyšel, ale přesto to bylo bolestně známé. Ten orchestr musí hrát někde příliš daleko, abych ho byl schopen dobře poslouchat. Posadil jsem se na pelest a zatajil dech.
Bos a v pyžamu jsem přistoupl k oknu. Otevřel jsem ho a nastražil. Jen temný hluboký hukot nočního města. Záblo mě. Přešel jsem ke dveřím do chodby, odemkl, opatrně zmáčknul kliku a vyklonil se opatrně nad černý jícen schodiště. Nic. Jen vlastní dech, šumění v hlavě a pravidelný rytmus tlukotu krve. Zatřásla mnou zima.
Musím je ještě jednou slyšet! I když je tak pozdě, určitě přece pořád hrajou, jen se k nim dostat blíž! Vběhl jsem na záchod, odsunul rychle kličku na okně a vyklonil se do světlíku. Tady jsem hudbu sice znovu zachytil, ale dokonce slaběji, než v ložnici. Skoro jsem plakal. Podle naléhavosti melodie jsem cítil, že skladba, nebo snad dokonce celý koncert jsou skoro před finálem.
Když jsem dobíhal k posteli, doznívaly poslední tóny. Copak opravdu patřila mně? A já před ní utíkal, když jsem jí tak hloupě hledal jinde! Zaryl jsem obličej do polštáře, abych jí byl na okamžik co nejblíž. Co když to dnes bylo docela naposledy co tady hráli? Teď třeba odejdou jinam, zmizí navždy s nástroji ve futrálech zasunutými do podpaží? Navždy odezní?
Bylo zase ticho. Zaslechl jsem, že venku na chodníku zaklapaly kroky a zarachotil klíč v zámku domovních dveří. Máma se konečně vracela. Musím se jí zítra zeptat, jestli také něco slyšela.
