Hudební skladatel, trumpetista a dirigent Wadada Leo Smith je už delší dobu americkým hudebním fenoménem, jehož každé nové dílo vyvolává entuziastické emoce (viz řadu ocenění). Jeho počiny, jako je Ten Freedom Summers (2012) nebo The Great Lakes Suites (2014), ale i další, nejenom boří hranice žánrů; jsou společensky obzíravými exkurzy, které se vyslovují k současné situaci světa (nejen Ameriky), mapující vhledy na tuto planetu (prismatem amerického kontinentu) a vyjadřují zároveň hluboké a procítěné vlastenectví (v souběžnosti s fenoménem lidství). K těm přibyly America´s National Parks, nahrané 5. května 2016 ve Firehouse 12 Recording studiu s Golden Quintetem, více než důstojným pokračovatelem Golden Quartetu, zformovaného v lednu 2000 (s Anthonym Davisem, Malachim Favorsem a Jackem DeJohnettem). Asi obtížně bychom hledali hvězdnější obsazení podobné formace: setrval klavírista Anthony Davis a přibyli violoncellistka Ashley Walters, kontrabasista John Lindberg a bubeník Pheeroan akLaff – co jméno, to unikátní pojetí předestřeného programu. Kdybych napsal, že pohromadě fungují jako dobře seřízené hodinky, podcenil bych je; vytvářejí totiž tak živý a osobitý útvar, že je nemohu natěsnat do nějaké vžité škatulky. Samotné téma amerických národních parků pak pokračuje ve Smithově mapování přírodních cenností naší planety ve vztahu k historii, k souběžnosti s humanistickými prazáklady; je to smísení obdivu, úžasu, hrdosti, obav, odmítání, navrhování, zavrhování a promilování.
Vstupní New Orleans: The National Culture Park USA 1781 vyvěrá někde v souvislostním mýtickém odkazu kornetisty Buddyho Boldena, nabízí vehementní, až autentickou obrazivost, vklíněnou do těžkotonážních bicích a rozprostíranou rozsochatými tahy cella a basy s nadzorem trubky. Trubka vyvěrá nad souherností celku, obzíravě se hloubí do zvoleného tématu, takže se nám jeví, jako by nejen líčila prostor, nýbrž i jeho historii, její rozložení se nejen proměňuje, je cizelováno jednotlivými prokliky, její náruživost zvyjímečňuje nadhlednost. Tlumené nástroje její putovní pasáže, probíhající ve zdecentněném vytržení, dokreslují a vykreslují, přičemž klavír dotvárňuje proměnlivost, cello výjev zhoroucní a bicí jsou neustále pohotově (už před drahným časem mi učarovalo akLaffovo sólové konání). Minuciózní piano s nástražnou převalivostí převede dění do nástojné vířivosti a dramatického zvelebnění, provláční je odpoutávavě prosakující cello, zajíkavě projíždí (dopované basou a bicími), vlastně proputovává krajinou. Nanášivá libozvučnost celku se rozčleňuje do výbojného prokouzlení i očistné zavíjivosti, basa s bubny děj vypovídavě dokumentují, přičemž odhalivá trubka se vznáší nad horami, střídmí, vláční a vše vyrovnává.
Eileen Jackson Southern, 1920 – 2002: A Literary National Park je sice značně návazné, nicméně vyrovnává se se zobrazováním a prokreslováním (černé bílé) s nadsazenější uminutostí, vystřídá jímavé zahalování se vzryvnějším poodhalováním, je přemítavě rozebíravé i potěšlivě rozezvučované. Sled pasáží je zahloubaně prosoukáván a naznačivě rozdychťován, rozběžně pročerpáván i zmátořovaně proťukáván (nezastupitelné bicí!). Nejde však o bujnost, závěr je spíše konejšivý, s „dusítkem“, rozpřáhle rozobjímaný.
Yelllowstone: The First National Park and the Spirit of America – The Mountains, Super-Volcano Caldera and Its Ecosystem 1872 sice z návaznosti suity nevybočuje, avšak je více plenérový, nadlétavý, momentně odvažovaný a odvazovaný. Trubka tady je tajuplnější, navodivě rozjímavá a představivě vyrůstavá, rozbíhavá za podpory kráčivostně preludujícího klavíru. Přírodní záletivost tu probíhá neznásilněně; i když je zátlumně vybořovaná, má svoji nenásilnou zprůhledňovanost a zodvážněnou obrazivost, pokojnou i vévodivou, rozproudněnou i vyhmatávanou, hebkou i kurážnou. Celek je posouvavě nabízivý, blíženecký, až strostenecký.
Druhou desku otevírá The Mississippi River: Dark and Deep Dreams Flow the River – a National Memorial Park c. 5000 BC, nejdelší věta suity (31 minut a sedm vteřin). I když do jejího protajemnělého obzírání vjíždí piano s perkusemi spíše zpovzdálí, když trubka zavelí, skladba se dostává do rozvířeného pohybu, z poklidné krajinomalby nadlétává Smith do ponoukavé šíře, zatímco jeho kohorta zvýrazňuje detaily a nespěchavě si vychutnává každou píď. Cellové rozmalování v komplotu s basou zrůznotvárňuje přístup ke zvukovému mapování, ale je to opětovně trubka, která proniká ad fontes, vyvzdorovává si precízní záběry, rozmžikává je a rozkolísává, v každém dalším momentu používá jiné vydůraznění, charakterizující obzíraný úsek. Přes prodramatizované zaváhání kolektiv záhy dospěje k propátrávání nejzávažnějších momentů, katastruje jejich míjivost neuspěchaně, ve srocování jednotlivých nástrojů. Toto úsečňování-úsekování šachmatuje tu chlácholivou vábností, tu zase vydobývanou vehemencí. Ale je to zase trubka, která veškeré „konání“ dovýrazňuje, projasňuje, roztetelí, roztřepetává, nabídkuje. Ostatní nástroje nezůstávají pouze v pozadí, rytmika její vyvolávavé vytřeskování neúnavně pročeřuje, je úporně i úsporně neústupná, vírnostně peřejuje a zanořuje se. A je to cello, které tu táhleně zaproutkaří a rozkolísá rozmapování do staccatovaného smyčcování. To rezonuje v neuříceném epopejování, které se vytoční do ustavičného verbování vervování a fetišizované vzývavosti, ne však vyzývavosti, neboť je podáváno se zintimizovaným nadhledem.
Piano sice zdvižně rozkrývá následující vhled do skladby Sequoia / Kings Canyon National Perks: The Giant Forest, Great Canyon, Cliffs, Peaks, Waterfalls and Cave Systems 1890, nicméně to vše, co je naznačeno v názvu, s rozebíravou postupností prohledává trubka s perkusivní podestýlkovou rozptylností. Zacílenostní směřování nástrojů je rozdmýcháváno trubkou do vrtošivosti, přičemž Smith střídá vzývavost s vyzývavostí, napřímení s veletočivostí. Což slaďují harašivé bicí.
Spíše s hromadivou proplétavostí pulzují Yosemita: The Glaciers, the Falls, the Wells and the Valley of Goodwill 1890, v souladu s pojmenováním se tu vyběravě i zanořivě (jako do místních přehlubokých jezer) střídavě objevují oběžné smyčce s klavírním gardováním, jsou jemnocitně propauzírovávané a namátkově roztrušované, ale hudebníci vlastní klíč ke každému dalšímu zlomu, který vyjadřuje osudovost krajiny a její prozvláštňování.
V žádném případě v tomto albu nejde o nějaké povrchní, ani nepovrchní bedekrování, jednotlivé části suity jsou spíše majestátní ódy, básně v tónech, střídmých i neustále rozbohacovaných do horoucnosti, každá epizoda je zpamětihodnostňována, skulpturována, deklarována, spirituálně prodimenzována a proreflektována, transformována. Vzdáleně se nabízí inspirace celkovým zaměřením AACM (Association for the Advancement of Creative Music), kdy se Chicago proměňovalo ve vařící kotel neobvyklosti a vynalézavosti. Ale především: America´s National Parks jsou pro Wadadu Lea Smithe nejenom výzvou k osobitému pojetí hudebního (a potažmo společenského) zadání – je to i záležitost srdce. A tak ji také vnímáme.
Wadada Leo Smith: America´s National Parks
Cuneiform Records (www.cuneiformrecords.com)