Way Out Northwest: The White Spot
Urs Leimgruber / Roger Turner Duo: The Pancake Tour
Relative Pitch Records (www.relativepitchrecords.com)
Představitelé Relative Pitch Records se sídlem v Plainsboro, NJ, mají jasno: chtějí se věnovat avantgardnímu jazzu, konkrétně muzikantům, které mají rádi a které obdivují. Že své představy dovedou vtělit v činy, o tom svědčí (kromě dalších) zcela přesvědčivě dvě alba z letošního roku. Tak hned trio Way Out Northwest, sestávající z Johna Butchera (tenor a soprán saxofony), Torstena Müllera (kontrabas) a Dylana van der Schyffa (bicí), tedy improvizátorských kumštýřů, jejichž bohaté zázemí asi není třeba dokládat, vás ovládne na rozhlasové nahrávce z roku 2008 v Seattlu a přiměje k pozornosti na všech devíti vstupech. Proč ten zvláštní název? Tak totiž pojmenovali první desku v tomto složení, která vznikla na jazzovém festivalu ve Vancouveru roku 2007 (objevila se na Drip Audio), a protože se jim v sobě zalíbilo, rozhodli se pokračovat.
Hned opulentní nájezd do hudebního dobrodružství nás přitáhne: ti tři se soustavně (ná)sledují, ať výtržnicky či dumavě, hazardérsky se škádlí, pod rozvíravě hřmícím či povřiskujícím saxem jako obtočivá liána dýchavičně i urputně šramotí basa a perpetuálně působící bicí jsou kumulované, vřetenovité, až rtuťovité. Z impresívního vyluzování se jednotlivé nástroje ústrojně vynořují, vytvářejí samospádný val, na němž se etablují zvukové houpačky, tobogány a střelnice i jiné kratochvíle, přecházejí z rozšafně hravého trialogu do bouřnění a naopak zpět do žejbrujících útlumů s potichlým mihotáním. Je v tom stabilnost nestability, rozmary rozmarnosti, vybízivost, popichování, vyvažované vyvazování z osnovy témat, občas nám saxofonové fukýře nad perkusivním brikolérstvím připomínají fičící vichr nad ledovou plání, o čemž svědčí i pojmenováni The White Spot a fotografie nabalených mužů v bílé sněžnosti.
Každé z témat má specifickou posloupnost rozviřování včetně přemítavých pozastávek, přešaltovávajícího rozhodování až k pádnému reagování, uštěpačnému rozkotávání, rozpovídanému hlemýždění, tetelivému trmácení. Mezi oběma póly shledáváme širší diapazon, než tomu obvykle bývá, ticho je tu tišší, hluk hlučnější, ale to vše je vybalancováno vyvěrající vřídelností – od roztočeného kafemlejnku přes pingpongový míček nad gejzírkem po tetelivé pavoučení. A to je pouze pár dokladů pro mnohotvárnosti, které u Butchera, Müllera a van der Schyfa můžeme objevovat.
A The Pancake Tour, jejíž jednu variantu jsem měl tu radost zažít osobně na letošním festivalu Alternativa Praha (patřila k tomu absolutně nejlepšímu, co nám pořadatelé nabídli), za tímto albem nikterak nezaostává. Byla nahrána Ursem Leimgruberem (totožně s tenorem a sopránkou) a Rogerem Turnerem, jedním z nejpozoruhodnějších perkusistů této planety, v říjnu 2011 v kolínském Loftu, a ověřil jsem si právě v HooDoo Music Clubu 22. listopadu, že turné této dvojice posluchačům na každé ze zastávek neposkytuje kopii tohoto alba, nýbrž zcela originální koncert, byť v daných parametrech.
Kapku po kapce se oba protagonisté vynořují z bezčasí, jejich vymýšlivý projev se rychle zmátořuje z poklidu, sax dýchá, posvišťuje, kníká, pohudrovává, šplhá po visuté zvukové hrazdě nad trampolínou bicích, zadrhuje se, jeho škála se pohybuje mezi husokachním kejháním a meluzíním jinačením, mezi ptačím švidráním a nezarputilou zabejčeností, duří, triumfuje, až si to v závěru odpiští. Turner v průběhu hry neustále proměňuje své nářadíčko, vytahuje různá chřestítka a jiné záležitosti jako kouzelník z klobouku, střídá cingrlátkovost s vojáckostí, harašivost s humpoláckostí, kejklířskou chřestýšovitost s nezupáckým rachocením, jak a co si vzájemná souhra vyžaduje. Při tomto vzájemném škorpení, poštěkávání, švitoření, popiskování s úhybnou provokativností, přemosťováním či přehrabováním už ani nejde jenom o dialog, jenom o vzájemné porozumění, tato dvojice totiž vytváří jakýsi synchronní dvojmonolog, zvládající všechny možné škály pocitů, hledáčky vnitřních odezev jsou neviditelné, je v tom totožné lebedění, nezarputilé kochání i zadíravé parcelování, je v těch sedmi zcela svobodných improvizacích v rozahu ode dvou do třiadvaceti minut veškerá proměnlivost hudebního počasí od nečasu po prohřáté slunečno.
Rád jsem si ten koncert na albu zopakoval – a kupodivu mi nevadilo ani to, že jsem nemohl Turnera s jeho vzmachy a rozmachy, kdy se vám zdá, že má několik párů rukou, sledovat. Ale třeba se z některé další štace dočkáme DVD… Takže přece jenom se mi zazdálo, že jsem o ten vizuální dojem ošizen? Řeknu to tak: CD má svoji uzavřenou závažnost, působí naplno. Ten vizuální vjem je pak přidaná hodnota.
