Werner Kitzmüller: Evasion
Valeot Records (https://www.valeot.com)
Distribuce: Polí5 (www.poli5.cz)
Téměř deset let pracoval prý Werner Kitzmüller na materiálu, který vyšel koncem minulého roku na značce Valeot records pod názvem Evasion.
Skládá se z deseti písní podaných v značně úsporné instrumentaci s dominujícím Kitzmüllerovým barytonem. Autor se předvádí jako novodobý písničkář šperkující svůj křehký akustický zvuk spíše zvukem klasických nástrojů než elektronikou. Ta, stejně tak jako bicí či nějaké podobné perkusivní nástroje na albu téměř chybí. Doprovodnými nástroji jsou na albu převážně piano, kytara nebo zvonkohra. Strohé aranže ozvlášťňují violoncello a housle a také bohatá paleta field recordings.
Výjimku tvoří právě první skladba s názvem Motte, sedmiminutové intro posazené na jednoduché rytmické smyčce a zaplétající do sebe zvuky varhan, reálné zvuky, jemnou elektroniku obalenou v bohatých reverbech a zmnožené mluvené slovo v německém jazyce. Druhou skladbou začíná docela jiná deska, dunivý baryton dušeně prozpěvuje za doprovodu střídmé kytary a kňouravých pizzicat houslí. Píseň se co chvíli trhá a přechází do recitativu, aby se opět rozezněla v plné síle, posílená o poněkud náměsíčný rytmický doprovod, který tvoří rytmické cinkání na skleničky a láhve. Další podivné dřevěné a kovové perkuse se spolu s dětským piánem ozývají z dálky. Typickou příměsí je také šum a parazitní zvuky. Ve většině případů jde zřejmě o šum nahrávacího zařízení, tj. počítače, který možná slyšíme v nahrávkách dost často, ale v případě Kitzmüllerových extrémně ztišených písní ho můžeme vnímat přímo jako součást skladby. Nepůsobí rušivě, spíše potvrzuje intimní charakter celé nahrávky a odhaluje ji jako svého druhu zvukový deník, psaný za večerů smutných a nejsmutnějších.
O co se bude dále jednat, vyjde najevo v závěru třetí skladby Good, kde Kitzmüller spolu s houslovými glisandy zavyjí: “Its over, its over…”. Pochmurná nálada desky se nejenže nikdy neprosvětlí, ale místy se propadne ještě hlouběji do zoufalství, jako dialog violoncella a zdušeného křičení ve skladbě Stalker. Jediným rozptýlením temnoty by mohlo být závěrečné sólo na šustění papíru a nějaké kartonové krabice, i to je ale malá útěcha. Pokud máte sklony k depresi, raději přestaňte poslouchat. V následující skladbě si Kitzmüller vystačí pouze se zmnožovanými hlasy, které se vytratí do zvuku ulice, po níž přejdeme do skladby další. Monotónní kytarový doprovod a rozechvělý hlas, doprovázený stručným klavírem a šustěním nějakých plíšků a skleniček trochu připomenou Francouze Sylvaina Chauveau na jeho desce coververzí Depeche Mode Down to the Bone, kde jiná atmosféra než hluboká melancholie také nemá místo. Ve písni Where is my Love tlačí Kitzmüller svůj hlas do vyšších poloh za doprovodu obráceně nahrané zvonkohry. Díky tomu zní track překvapivě “elektronicky” ačkoliv se zde o žádnou elektroniku nejedná, jen o tu nahrávací. Následující skladba, waltz One step, je pro mě vrcholem alba. Název celého CD Evasion znamená vyhýbání se něčemu. To jako bychom mohli cítit v Kitzmüllerově ztišovaném hlase, nesmělé kytaře a úsporném pianu, schovávajících se v šelestech reálných zvuků. One step přináší poprvé pevnou a razantní kytarovou hru a také pevný hlasový projev bez nadbytečných vibrat. Škoda, že tato písňová poloha není na albu zastoupena šířeji. Remission vrací na scénu smyčce a kolovrátkovou kytaru. Poslední píseň je opět v němčině zpívaná Salz, pevněji posazená na kytaře zdobené táhlými jednotlivými tóny akordeonu a šustěním ocelových obručí. Evasion je snad až příliš smutná deska, které by rozhodně neuškodilo trochu nadhledu, je však plná zajímavých barev. Werner Kitzmüller zní chvílemi jako holandská šansoniérka Patty Trossèl, nebo spíš by tak znít mohl. Má jistě cit pro akustické nástroje a nápaditě používá různé reálné zvuky. Jsem opravdu zvědavý, jak bude znít jeho příští nahrávka, kterou snad připraví dříve než za deset let.
Tomáš Procházka
