- Inzerce -

Will Bernard za zrcadlem jazzové kytary

Pozoruhodný, ale nepochopitelně podceňovaný kytarista vydal již svoje dvanácté autorské album. A odkrývá naplno jedno z největších tajemství jazzové kytary na naší planetě. Tím je dobrodružná povaha kytaristy.

Kalifornský rodák Will Bernard, usazený v newyorském Brooklynu, studoval kytarovou hru (vedle klavíru) od raného věku. A to u Davea Creamera, Arta Landa a Juliana Whita. Později se zajímal o klasickou kompozici (Andrew Imbrie). V osmdesátých letech byl členem Hieroglyphics Ensemble avantgardního saxofonisty Petera Apfelbauma, v následující dekádě zformoval úspěšnou kytarovou úderku T.J.Kirk, v níž hráli tři kytaristé (kromě Bernarda ještě Charlie Hunter a John Schott). V jeho portfoliu jsou i John Ellis, Stanton Moore, Don Cherry, Tom Waits či Steven Bernstein.

Čerstvě třiašedesátiletý kytarista a skladatel albem Pond Life dokázal, že rozhodně není bezvýznamným hudebníkem. To, že se cítí přezíraný, ačkoli patří k těm nejkreativnějším současným kytaristům, vtiskl do titulu alba. A všem ukázal, zač je toho loket. Tohle byla moje poněkud emotivní prvotní představa, než jsem se dočetl, že název ve skutečnosti odkazuje na Bernardovy zážitky z dětství, kdy jezdil se školou a s rodiči na exkurze do kalifornských bažinatých ekosystémů poznávat tamní živočichy. Příroda ho fascinovala, užíval si třeba jen „snového odpoledne s lekníny zalitými sluncem,“ jak si jednou poznamenal. Proto k albu přistupoval jako k „hudebnímu ekosystému, který zaplňoval zvukovými mikroby všeho druhu.“ Jeho kytara neustále mění zvuk, Bernard není ani klasicky jazzově rozmáchlým sólistou.Jeho originální kompozice jsou prostorem pro rovnovážný poměr mezi improvizací a sevřenou ansámblovou hrou. Zvuk základního tria s newyorskou rytmikou, kterou tvoří kontrabasista Chris Lightcap (mj. Regina Carter, Craig Taborn) a bubeník Ches Smith (Marc Ribot, John Zorn), je tu občas rozšířen o expresivní altsaxofon Tima Berneho (Bill Frisell, Matt Mitchell) a piano či hammondky Johna Medeskiho (slavné trio Medeski, Martin & Wood, ovšem objevil se dosud i na čtrnácti albech Johna Zorna). Textury skladeb jsou vskutku neobyčejné! Bernardova kytara je sycena blues, nesouvislými bebopovými linkami a rockovými žánry od country-rocku až po téměř postrockovou elektroniku. Přesto zůstává výsostně jazzový, avšak posouvající hranice výrazu až někam za zrcadlo odkazu ikonické dvojice John Scofield a Bill Frisell.

Album obsahuje deset kompozic. V triu znějí čtyři skladby: countryově ovoněná Surds, straight-ahead jazzová Moving Target, řízně jazz-rocková vypalovačka Motooz a pohodová, akustičtější Lake of Greater Remants. Ostatní jsou nahrány s hosty. S Medeskim je to úvodní Poor Man´s Speedball, kde jeho syrové rozvrzané varhany společně se zašpiněnou kytarou ochucují výraz trochou psychedelie. Rozklížené klávesy znějí i v následující skladbě Type A, jejíž rozvolněnou stavbu málem zboří freejazzový kontrabas. Díky Berneově altce se pak na album prodere místy až extatický free jazz. Děje se tak ve Still Drinkin´?, v titulní Pond Life se pojí s prog-rockovými a power-jazzovými sazbami, aby se posléze v That Day již zklidněný proplétal společně s kytarou nad hutnou rytmikou; mimochodem se tu zaskvěje razantním sólem kontrabasista. V kompletní sestavě, čili v kvintetu, smíchají v pětiminutovce, klamavě nazvané Four Is More, vrstevnatě se dmoucí prog-rock, zašpiněný jazz-rock a uvolněný free jazz. Poslouchá se to náramně.

Will Bernard: Pond Life
Dreck to Disk (https://willbernard.bandcamp.com)
distribuce: A Train Entertainment https://www.a-train.com/


Tančit v rytmu slz

Zaho De Sagazan ohromila na vyprodaném koncertě v Praze

Příběh z jediného úderu

Ryosuke Kiyasu a jeho šuplík bez ucha

Hudba v srbských protestech

Protivládní demonstrace očima hudebnice.

Zkouška sirén – Kam se dostal minimalismus

Nové podoby pulzací i nehybných ploch.

Hermovo ucho – V Kolíně nad Rýnem před Fluxem, kolem Fluxu i po Fluxu

Ben Patterson, Mauricio Kagel, Terry Fox a řada dalších avantgardistů – lednová procházka výstavami, za kterými bylo třeba vycestovat.

Cinkat, listovat, zavřít oči

Handa Gote slaví dvacet let zádušní mší za nás. O novém představení, relativně nové knize a audiozáznamech záznamech starších představení a akcí.

Zkouška sirén: In C, šedesát let poté

Loňské šedesátiny díla a letošní devadesátiny autora jako důvod k ohlédnutí

Hudba jako proces v rukou i slovech Philipa Glasse a Petra Kotíka

Společný večer dvou skladatelů, kteří se od sedmdesátých let 20. století pohybují v prostředí newyorské hudební avantgardy.

Hermovo ucho – Hudba v Plošinách

Kde končí refrén a kde začíná hudba? K dvojímu výročí Gillesa Deleuze.

Mýtus o alfalabuti

Kniha, kterou Nick Soulsby věnoval Michaelu Girovi a Swans, je mýtizující orální historií a přečíst si ji můžeme i v českém překladu.