XXVI International Music Award 2012 «Luigi Russolo – Rossana Maggia»
Monochrome Vision (https://www.monochromevision.ru)
«Luigi Russolo – Rosanna Maggia» je název mezinárodní skladatelské soutěže, která se pořádá na počest italského futuristického malíře a hudebníka Luigiho Russola a má svůj počátek v roce 1979. Rossana Maggia spolupracovala se svým manželem Gianfrancem Maffinou ve Varèse Cultural Centre a od roku 1979 v nadaci Fondazione Russolo-Pratella a více než čtyřicet let pořádá elektroakustickou hudební soutěž pro mladé skladatele do 35 let. Ke skladatelům oceněným v minulosti patří velké postavy elektroakustické a akusmatické scény, jako např. Denis Dufour, Michel Redolfi, Christian Calon, Paul Dolden, Gilles Gobeil, Robert Normandeau a řada dalších. V roce 2012 se konal již dvacátý šestý ročník soutěže pořádaný La Soierie de Faverges (Francie) a Museum of Modern Art of Barcelona (LEM Festival, Španělsko). Porota zasedala v květnu 2012 v Faverges a v říjnu 2012 v Barceloně a z celkového počtu 69 zúčastněných skladeb vybrala k ocenění skladby osmi autorů z celého světa.
Pokud lze soudit z poslechu kompilace vydané v loňském roce na reprezentativním CD moskevského labelu Monochrome Vision, měla porota při svém výběru šťastnou ruku. Nejvýraznějším příspěvkem je vítězná skladba The common Perlina Scream německého skladatele Timothy Schmela, která zároveň obdržela hlavní cenu Luigiho Russola (1st Luigi Russolo Award & Luigi Russolo Grand Prize). Skladba je výpravou do hlubin poslechu a složitých zvukových struktur včetně hluku. Je velice kompaktní, obsahuje bezpočet samplů v podobě přírodních zvuků – podmořské nahrávky z veřejně dostupného archívu. Autor se v úvodu nebál použít výrazné, byť jen krátké hlukové citace navozující radikální atmosféru z éry Russolových pokusů. Skladba je pokusem o vytvoření příběhu rovnováhy zvuků a prostoru, v němž jsou jednotlivé zvuky zasazeny. V několika pasážích se v podkresu objevuje vědecký komentář o neexistujícím mořském živočichovi. Z fragmentů vět a slov byly poslepovány slabiky a vytvořena nová slova a věty, které poté autor vložil do úst vypravěčům, aby pak mohl vytvořit svůj vlastní příběh. Zvukové samply určující scénu pocházejí z archivních hydrofonních nahrávek kytovců. Od posluchače se očekává, že uposlechne výzvy, zapojí se do hledání smyslu a zkusí si představit to, co skladba naznačuje. Něco tak abstraktního jako digitálně zkreslená, mimořádně spletitá smyčka vazbení, která ve skladbě ožívá, bývá i pro posluchače s fantazií velmi obtížná. Přehrávání na dvou reproduktorech umožňuje vnímat složitou strukturu vazbení jen nedokonale. Původně byla skladba určena k poslechu ve sluchátkách, přičemž lebka by fungovala jako hřiště, na němž zvuk provádí kotrmelce. Ale i ze dvou reproduktorů se mnohovrstevnatý zvuk obtáčí kolem hlavy posluchače. Umístění zvuku v prostoru je stejně důležité jako dynamika. Koncept prostoru však především nahrazuje melodii a rytmus, protože bohaté struktury zvuku znemožňují, aby bylo možné modulovat jednoznačný tón. O tuto výsadu se dělí se zabarvením hlasu, které samo o sobě dovede vyjádřit melodii a rytmus, a to dokonce i v tradičnějších akustických skladbách. Výsledkem je komplexní souhra zvuku a prostoru, což je také klíčovým kompozičním prvkem skladby.
Skladba Disembodied od Stevena Snethkampa, oceněná druhou cenou v soutěži (2nd Luigi Russolo Award), zkoumá možnosti kontrapunktu v prostředí čtvrttónové stupnice a je napsána pro altovou flétnu, basový klarinet, cello, tlumený trombón a elektroniku. Název obsahuje charakteristiku nástrojů podobajících se odtělesněným hlasům. Obsahuje táhlé tóny evokující Russolova intonarumori, glissandové smyčce, zpomalující a zrychlující se elektroniku, jemné perkuse či přírodní rytmy přecházející v úprk tónů, které vzápětí mizí v nekonečnu. Instrumentální část byla natočena zpomaleně, aby připomínala odhmotněné hlasy. V první části autor pátrá po duchovním místě, odkud tyto hlasy pocházejí. Elektronické zvuky vytvářejí různorodé struktury a ambientní plochy. Na závěr se instrumentální party promění tak, že připomínají elektrické kytary. Ve druhé části je podroben zkoumání trans navozený mimotělesným zážitkem. Oddíl začíná rytmicky a energicky a pomocí vysoké fyzické aktivity se snaží navodit astrální projekce. Hudba vrcholí, načež je dosaženo spirituální nanebevstoupení. Pokračujeme do tajuplného světa volajících hlasů a bubnů. V této pasáži je možné v dálce zaslechnout hudbu z první části. Sólista na flétnu různě reaguje na toto prostředí, dokud se znovu nevrátí do fyzické sféry. Tu představuje návrat rytmické hudby. Na konci hudba náhle skončí, to když si hrdina vzpomene na svůj zážitek a zamyslí se nad ním. Rockový háv je poctou všem kapelám hrajícím za účelem dosažení transcendentálního prožitku. V pozadí této skladby sice stojí programový koncept, ale především by to měla být hudba, kterou si posluchači vychutnají.
Carlos David Perales Cejudo a jeho skladba Plastic bourrée získala v loňském ročníku třetí cenu (3rd Luigi Russolo Award). Obsahuje minimalistické rytmy v úvodu, elektroakustiku, rychlé a nečekané přechody, razantní změny, konkrétní zvuky, echa, akusmatické miniatury a tiché pasáže subtilních elektronických modulací. Skladba je parafrází na středověký tanec zvaný bourrée a jeho synkopický rytmus a posouvá jeho esenci směrem k možnostem digitálního média. Dnešní zvukové pásmo má daleko do starých postupů, kdy většinu času vyplňovaly statické masy zvuku, aniž by vytvářely skutečně organický diskurs. Stejnou pozornost věnuje mikro i makroskopickému přístupu, přičemž mezi oběma dimenzemi vzniká harmonie a současně se profilují globální struktury. Spektromorfologická analýza napomáhá popisu prostoru, času a hmoty a tvoří konkrétní samostatné archetypy nové instrumentace bez notových osnov. Svou vyspělostí umožňuje spektromorfologický jazyk věnovat pozornost detailům a slepým uličkám, vracet se po vlastních stopách a točit se v kruzích, což je podstatou této miniaturní napodobeniny pradávného tance.
Skladba Sting Theodora Karkatselase je klidnější povahy – obsahuje řadu akusmatických fines a konkrétních zvuků. Inspirací pro název skladby byly zdivočelé hmyzí roje, postupně elektronicky modulované až po jemnou elektroakustickou destrukci. Zvuky se přelévají zleva doprava a zpět, efektní je použití arytmických úderů, ťukání a klepání, po jejichž původu můžeme pátrat ve vlastní fantazii, a zvuků kulečníkových koulí, v elektroakustice tak často používaných.
Esteban Zúñiga svou skladbou Proverbe 29.18 představuje klasický příklad práce akusmatického skladatele – po zvukově eklektickém úvodu následuje v rychlém sledu bezpočet elektroakustických fint, výkřiků, útržků rozhovorů, zvuků z rádia. Stopy jsou přehrávány pozpátku a elektronicky modulovány. Autor je lovcem zvukových miniatur, které dovedně spojuje do působivého celku.
Salem Osamah Hasan Abdel Majid a jeho skladba The sun warms the memory si vysloužila největší zájem u posluchačů, a tudíž jí byla udělena zvláštní cena (The Audience Award). Skladba je velmi pestrá – jemná elektronika zní v kontrastu s ptačím zpěvem, se zvuky vlaků a zvonů a nečekaně se znovu střídá s elektroakustickými efekty. Jde o nejbarevnější skladbu z celé kompilace, která poskytuje subtilní prostory pro tichou kontemplaci, jakož i v nestřežených okamžicích intenzivně atakuje posluchače.
Mathieu Prual ve své skladbě Souffles nechává v úvodu na pozadí elektroakustického šumu zaznívat tajemné klávesové nástroje. Využívá velké zvukové plochy, v nichž pracuje s náznaky improvizace na klasické nástroje, výrazovým prostředkem je autorovi modulovaný lidský dech.
Všechny skladby jsou brilantně provedené a zvukově dokonalé. Jedná se o elektroakustické, resp. akusmatické příspěvky, které jsou původně radikálním Russolovým myšlenkám velmi vzdáleny a žijí v současnosti svým vlastním životem. U některých skladeb by posluchač bez informace, že se jedná o kompilaci z russolovské soutěže, nedokázal ani vytušit, že jsou věnovány právě Luigimu Russolovi. Nejlepším způsobem, jak vnímat skladby uvedené v této kompilaci, je pohodlně se posadit, popustit uzdu své fantazii a dát se okouzlit abstraktními zvukovými tvary. Není třeba se v první řadě zajímat o pořadí a výši ocenění jednotlivých skladeb, ani o jména jejich skladatelů, která budou pro většinu posluchačů (zatím) neznámá, je lépe zaposlouchat se do abstraktních elektroakustických ekvilibristik, z nichž si každý může vytvořit svůj vlastní příběh.
