Yang Jing & Christy Doran: No. 9
Leo Records (www.leorecords.com)
Mísení asijských hráčů na tradiční nástroje s evropskými či americkými progresivisty s náloží improvizace patří k lahůdkám, které si neradi odpouštíme – viz například šamisenista Michihiro Sato s Johnem Zornem nebo Jin Hi Kim, která se svým komungem (v kladném slova smyslu) obehrála kdekoho od Dereka Baileyho po Eliotta Sharpa. Už před časem se k nim připojila Yang Jing (1953), čínská hráčka na pipu a guqin (viz například alba s Pierrem Favrem), od roku 2008 na tyto opusy navázala spoluprací s kytaristou Christym Doranem (1949), rodákem z irského Dublinu, volbou švýcarským občanem. Výsledkem je album No. 9, které asi nejvýstižněji mohu charakterizovat verši Wu-Men-Hui-Kaie, který žil v letech 1183 až 1260 (a je třeba předeslat, že působí zcela nadčasově):
Deset tisíc květů na jaře,
podzimní vítr,
vanoucí vánek v létě,
zimní sníh.
Jestliže vaše mysl není zastřena
zbytečnými malichernostmi,
pak prožíváte nejlepší období svého života.
Jestliže sedm skladeb s příznačnými názvy jako Stín růží nebo Květy hrušně posloucháte sub specie tohoto motta, pochopíte, oč dvojici hudebníků, kteří tu spřízňují dva odlišné světy, jde. Připadáte si totiž, jako kdybyste procházeli kultivovanou zahradou, na jejíž půdu jemně dopadají jako okvětní lístky hloubavé tóny pipy, nebo jako byste spočinuli v asijském chrámu, kde se můžete oddat meditaci. Což vůbec neznamená, že toto CD je z jednoho kadlubu, i když akcentuje více harmonizující, pozvolně rozvíjené souznění nežli průnikové hledání. Ostatně ani oba hudebníci nejsou jednostrunní. Yang je svázána s čínskou tradicí, což můžeme doložit dvanáctiletým angažmá v Čínském státním orchestru tradiční hudby, její záběr však sahá i do oblasti současné komorní hudby, a oficiální čínská charakteristika jejího umění říká, že svými deseti prsty na čtyřech strunách vytváří amalgam zvuků nebes i země. Doran pak ve svém vývoji prošel od rockově laděného souboru OM přes nejrůznější jazzové nuance včetně free jazzu i avantgardní hudby a na svoji elektrickou kytaru dokáže – jako v tomto případě – beze známek vzrušení bravurně kouzlit. Probírání strunami obou protagonistů je tudíž chvějivé, pableskující, vnořivé i víříci, cítíme jeho vnitřní pnutí, místy filigránské, místy evokující zvukové trsy se zálibným prodléváním, kdy se Doran na moment omezí na monotónnější doprovod, aby se vzápětí opět prolnul do rovnoprávné souhry. Více nežli na samotném obsahu skladeb (autorkou čtyř je Yang Jing, dvou Christy Doran) hráčům záleží na brilantním exploatování nástrojů, na náladě, k níž přispívá tvrdošíjné navracení k jednotlivým motivům, obohacovaným o nové a nové rozvíjení. Doran jako skladatel je sice poněkud hybnější, vnáší do dění jiskrnější i spletitější notu, celkově však zachovává stínovou rozvážnost projevu. In a Silent Way, jediná převzatá skladba (z pera Joa Zawinula), sice na závěr vnáší maličko cizorodý závan odlišné melodičnosti, ten však si hudebníci zpacifikují ke svému obrazu; ostatně i tuto výpůjčku si zřejmě zvolili pro její potichlost. Takže vyznění celého alba mohu doložit i druhým mottem, jehož autorem je William Blake (1757 – 1827). I to zřejmě oba pokušitelé při nahrávání ve švýcarském studiu Lakeside vzali v potaz:
Vidět svět v zrnku písku
a oblohu v divokém kvítku
sevřít nekonečnost do dlaně ruky
a věčnost do jedné hodiny
Ano – takovou nemnohomluvnou poetickou zamyšlenost v čísle 9 také najdeme. Jenom pozorně naslouchat.
