Bratři Brian a Diarmuid MacGloinnové patří k aktuální vlně folklorních kapel vyznávajících syrovou energii a autenticitu. Svoji selekci tradičních irských lidovek i vlastních skladeb představí 17. prosince v pražské kavárně Potrvá.
Ye Vagabonds našli svoje jméno v oblíbené irské pohádce o moudrém tulákovi, který chodí po světě a živí se tím, že předpovídá počasí. Ke slovu „vagabonds“ pak přidali určitý člen „ye“, používaný v šestnáctém století v tudorovské Anglii místo dnešního „the“. Už svým názvem toho hodně prozrazují: jejich hudba je podstatně pohádkovější, než třeba písně jejich dublinských přátel ze skupiny Lankum, nemají ani tak naostřené hlasy, jako zpěvačka Lisa O’Neill, se kterou vydávají na labelu River Lea Records. Můžou působit trochu krotce: pokud ve folklorní hudbě hledáte nespoutanou energii, je lepší pustit si třeba skotskou dudačku Brighde Chaimbeul, pokud toužíte po troše folklorního mystéria, najdete ho u Laury Cannell. Ye Vagabonds zkrátka jenom oživují tradiční irské písně a posílají je dál do světa. Při prvních tónech jakékoliv písně z jejich letošní desky The Hare’s Lament je ale zjevné, že to dělají výjimečným způsobem. „Chceme, aby naše písně působily na posluchače jako ti nejlepší přátele,“ řekl Diarmuid MacGloinn v rozhovoru pro PureMzine a vystihl tím podstatu jejich hudby. Je především vřelá, přitom bez jakéhokoliv patosu.
Oba bratři vyrostli ve středovýchodní části Irska, v pětadvacetitisícovém městě Carlow s gotickou katedrálou, zámkem a především megalitickým pohřebištěm Brownshill, na kterém stojí dolmen postavený před čtyřmi tisíci let prvními obyvateli Irska. Právě sem si bratři MacGloinnové chodili hrát a tady taky začali už v dětském věku skládat první hudbu. „Vyrostli jsme uprostřed polí a lesů a nikdy jsme neztratili kontakt s přírodou,“ říká ve zmíněném rozhovoru pro PureMzine Diarmuid MacGloinn. „Když jsme začínali skládat hudbu, dělali jsme to v lesích nebo v údolích. Možná dává smysl, že elektronická hudba vzniká ve městech, jako je Berlín, zatímco folková hudba je víc spjatá s přírodou. V lese nejsou žádné elektrické zásuvky.“ Ye Vagabonds tak už od dětství naplňovali klasický archetyp irské folkové kapely a v jeho naplňování pokračovali i v okamžiku, kdy dospěli a začali o hudbě přemýšlet vážněji.
Svůj repertoár si začali rozšiřovat při buskingu v ulicích Carlowa a později začali kromě ulice hrát i na druhém místě zásadním pro irskou hudbu: v hospodě. Přemístili se do Dublinu a v hospodě Walsh’s ve čtvrti Stoneybatter začali pořádat pravidelné folkové večery. Kromě tradiční irské hudby, kterou hledali a nacházeli nejenom při hospodských sessions, ale třeba i v rodinných archivech, se ale Vagabonds ohlíželi i na jiná místa: v jejich hudbě je slyšet apalačský folk a třeba i ozvuk britských folk-rockových hudebníků z šedesátých a sedmdesátých let jako jsou The Incredible String Band, Pentangle nebo Roy Harper. Právě anglický folkový veterán vyjádřil Ye Vagabonds obdiv, když si je přizval jako předskokany na svoje návratové turné. „Ye Vagabonds mi připomínají moje první dny v Les Cousins v Soho v roce 1965,“ napsal Harper na svůj facebook. „Představují současné vyjádření tradice, která je pro tyhle ostrovy naprosto zásadní.“
K většímu ohlasu jim ale ještě před tímhle turné pomohl jiný výrazný písničkář: po vydání debutové eponymní desky z roku 2017 je pozval na turné Glen Hansard, hudebník, jehož sólové desky jsou už delší dobu spíš průměrné. Cit a orientaci na irské scéně ale pořád má a Vagabonds tímhle gestem hodně pomohl. A ti jeho pomoc využili: letos vydali druhou desku, The Hare’s Lament a při jejím nahrávání se rozhodli uplatnit odlišnou strategii. Po albu autorských písní se obrátili do minulosti, začali vyslýchat celou širokou rodinu a na kolekci pak snesli irské tradicionály, mnohé z nich už pozapomenuté. Hned čtyři skladby jsou zpívané v irštině, goidelským jazykem keltské větve, kterým především na západě Irska mluví zhruba padesát tisíc lidí a přestože irská vláda už dlouhé roky usiluje o posílení znalosti irštiny mezi obyvateli země, většina dnešních mladých Irů irštině jenom pasivně rozumí. Všechny skladby na desce výrazně rezonují minulostí a jejím propojením se současností, čtyři písně v irštině ale tenhle dojem vyvolávají nejsilněji.
Hodně výrazná je i závěrečná skladba Willie O Winsbury, skotská balada z osmnáctého století, která se za poslední dekády dočkala celé řady inkarnací. Skladbu zpívali zmínění Pentangle nebo kultovní, dlouhou dobu pozapomenutá zpěvačka Anne Briggs, o kterou je díky použití jejího hlasu v dokumentárním filmu Arcadia zase o něco větší zájem než v minulosti. Willie O Winsbury je ale populární i na druhé straně oceánu. Píseň v roce 2007 vydala kalifornská zpěvačka Meg Baird, hlavní vokalistka psychedelické kapely Espers a častá spolupracovnice harfenistky Mary Lattimore. Ye Vagabonds se v téhle písni drží tradiční instrumentace, ostatně stejně jako na celé desce. Akustickou kytaru doplňují housle, jenom výjimečně se ozvou dudy nebo harmonium. Zásadní je souzvuk obou bratrských hlasů. Většinou zpívají unisono, oba hlasy ale často dělí jedna oktáva. Pomocí takhle jednoduchých prostředků vytvářejí Ye Vagabonds až hypnotický efekt, který ale nikdy nespadne do žánrového klišé. U Ye Vagabonds je nejdůležitější píseň, všechno ostatní může počkat.
