První titul nové liškovské edice přináší hudbu ke krátkým filmům Jana Švankmajera.
V dokumentu Hudba Zdeněk Liška, který připravil v roce 2017 Pavel Klusák, zazní povzdechnutí nad tím, že na reprezentativní edici Liškových nahrávek si ještě musíme nějaký čas počkat.
Čekání bylo ukončeno letos v červnu, když u vydavatelství Animal Music vyšlo první album z plánované řady Liškových archivních nahrávek, kterou s požehnáním skladatelových dcer připravuje Petr Ostrouchov. Na mezinárodní publikum cílící anglický titul Zdeněk Liška Archives Vol 1: Music to Films by Jan Švankmajer odstartoval sérii vinylových desek limitovaného nákladu, jeho význam a dosah, zdá se, limitovaný nebude. Začíná tím nová kapitola v poznávání i uchopování Liškova obrovského skladatelského odkazu, o který jeví zájem fanoušci v kontextu českém i mezinárodním.
V tom českém byl a je Liška tak nějak konstantě přítomný. Nesmrtelné znělky seriálů jako Hříšní lidé městská pražského (1968–69) i nechvalně proslulých Třicet případů majora Zemana (1974–1979) dotvářely nedělní ambient nejedné české rodiny trávící společný čas při zapnuté televizi. Na ty zvídavější a mladší čekalo či teprve čeká relativně důvěrné setkání s Liškovou hudbou v momentě, kdy se poprvé ponoří do světa Československé nové vlny.
Zmíněný zájem byl ale dlouho v mnohém ohledu pasivní, Liška zůstal pevně svázán s filmovými obrázky a mimo ně jako kdyby neexistoval. Což o to, to by možná sám Liška, nenápadný muž, který ve svém životě poskytl pouze jeden mimoděčný rozhovor v tištěné reportáži pro týdeník Československé televize, přivítal.
Dějiny nesouhlasily a v posledních letech se odstartoval řetězec událostí, který z Lišky vytvořil samostatný, možná až příliš izolovaný fenomén české hudební a filmové historie.
Od užitého umění k artefaktu pro fajnšmekry
Liška se těšil velkému respektu mezi hudebníky i filmaři už od 50. let, nic to ale nezměnilo na tom, že se do vydávání jeho partitur a nahrávek nikdo nehrnul. Filmová hudba byla chápána jako užité umění a podrobné analýzy či zařazení po bok seriózních kolegů do slovníků a učebnic se nekonalo. Zůstaly jen historky o tom, jak usměvavý a bodrý Liška zvládl zkomponovat žádanou hudbu ve vlaku ze Zlína do pražského nahrávacího studia Ve Smečkách.
Od 60. let dál byl Liška nejžádanější filmový skladatel a psal jednu zakázku za druhou. Jeho výdělky byly dost možná větší než všech jeho kolegů dohromady. Zájem ze strany Supraphonu či sesterského Pantonu to ovšem nepřineslo. Za jeho života nevyšlo ani jedno album, ani jedny noty. Na situaci nic nezměnila ani Cena americké akademie za nejlepší film pro Obchod na Korze (1965) Jána Kadára a Elmara Klose. Liškův soundtrack tehdy vyšel v USA na gramodesce, Supraphon na to reagoval jen exportním singlem.
Filmová hudba zkrátka nebyla vnímána jako dostatečně hodnotná pro vydání a Liška se přitom hned na počátku své kariéry rozhodl věnovat plně jenom jí. Na rozdíl od svých vrstevníků a kolegů Luboše Fišera či Svatopluka Havelky nenapsal žádnou koncertní skladbu.
Krátce po Liškově smrti vyšla dvě elpíčka, na kterých byla zařazena Liškova hudba, v roce 1984 hudba k filmu Praha a v roce 1986 Suita pro žesťové kvinteto, která přímo souvisí s novým albem od Animal Records. Jde o Liškovu vlastní úpravu soundtracku k filmu Leonardův deník (1972).
Naděje na vydání hudby z celovečerních filmů zaplála poprvé až v roce 1996, když krátce po sobě vyšla hudba z Markety Lazarové (1967) a Údolí včel (1968). Na těchto dvou albech se dá dobře ilustrovat celý komplikovaný stav kolem vydávání Liškovy hudby: v barrandovských archivech se nedochovaly originální a samostatné nahrávky hudby. Zvuková stopa filmu musela být Petrem Soukupem z malého labelu Zóna sejmuta přímo z kopie filmu a následně rekonstruována.
V 21. století do hry přichází zájem ze zahraničí, Andy Votel z britského labelu Finders Keepers dosáhl toho, že několik Liškových doposud nevydaných soundtracků vstupuje na trh v remasterované edici. Malá mořská víla vyšla v roce 2011, následoval Spalovač mrtvol (2013) a Ikarie XB-1 (2019), hudba z československého podivuhodného příspěvku do žánru filozofických sci-fi, ve kterém se Liška a zvukový mistr Jaromír Svoboda pěkně vyřádili.
Finders Keepers svým vydáváním soundtracků z československých filmů a 60. a 70. let posunul Lišku, ale také Luboše Fišera i Angela Michajlova, autora soundtracku k Dívce na koštěti, do nových souvislostí. Pro mnohé Čechy důvěrné melodie se najednou octly v řadě fajnšmekrovských nahrávek pro zahraniční hudební nadšence, kteří při prohlížení Votelova katalogu krmili svoji touhu po nalézání obskurních pokladů z východní Evropy.
Souběžně s tím ale vyvěral aktivní zájem o Lišku i v Čechách. Hudební i badatelský. Právě Ostrouchov už v roce 2015 rekonstruoval orchestrální partitury z Vláčilovy Markety Lazarové. Její koncertní podoba zazněla na festivalu Struny podzimu (dnes Prague Sounds), v roce 2018 vyšla na Animal Music.
Až do nedávné doby se hudební i filmoví vědci Liškovi nevěnovali, jen tu a tam letmé zmínky. Teď už je všechno jinak, o hudbě k filmu Marketa Lazarová napsal v roce 2009 disertační práci Jan Černíček. Jonáš Kucharský sepsal mimo jiné studii o Liškově podílu na vývoji elektroakustické hudby v Čechách, ta je součástí publikace Ukryto v pásech. Další velký milovník Lišky je dramaturg Symfonického orchestru hlavního města Prahy FOK Martin Rudovský. Ti všichni tak či onak přispívají do současného psaní o Liškovi a podíleli se také na oslavách spojených se sto lety od skladatelova narození před dvěma lety.
Jasný názor
Zmínili jsme Zlín, ve kterém Liška žil až někdy do druhé poloviny 60. let. Do tehdejšího Gottwaldova se odstěhoval hned po studiích na Pražské konzervatoři a započal tam svoji soustavnou a nepřerušenou kariéru skladatele-workoholika. V Baťových filmových ateliérech na Kudlově piloval svoje řemeslo na reklamách a animovaných filmech, spolupracoval s Hermínou Týrlovou i Karlem Zemanem.
Vynález zkázy z roku 1958 je obecně považován za jeho první významný a trvalý úspěch. A šestatřicetiletý Liška se tu už profiluje tak, jak ho známe: šlágrovité melodie, které po divákovi šibalsky pomrkávají, sametová křídlovka, mechanické „flašinetování“, silné rytmické cítění, kolážovité pasáže a střihy plné zvuků, ruchů i slov, které více než soundtrack připomínají sound design.
Vynález zkázy měl premiéru na legendárním Expu 58, události světového významu, kterou si na HIS Voice připomínáme s železnou pravidelností díky pánům Varèsovi a Xenakisovi. Hned nato film posbíral všechny myslitelné ceny a zařadil se mezi v zahraničí nejúspěšnější československé a potažmo české filmy vůbec.
V případě Vynálezu zkázy se už také klube liškovská mytologie. Historky, jejichž pravdivost není lehké či ani možné vypátrat, hovoří o tom, že z filmu by bez Liškova vkladu a smyslu pro rytmiku a střih zbyl jen zmatený a příliš dlouhý galimatyáš.
Ať už to bylo jakkoliv, faktem zůstává, že do 60. let vstupuje Liška jako sebevědomý tvůrce s jasným názorem na to, jak má hudba ve filmu vypadat a znít. Zpravidla jasnějším než samotní režiséři. Většina z nich se ráda podvolila. Vláčil do pracovního scénáře k Marketě Lazarové doplnil ohromné množství poznámek všeho druhu, k hudbě ani jednu, natolik Liškovi důvěřoval. Herz zase ve výše zmíněním dokumentu vzpomíná na okolnosti vzniku hudby ke Sběrným surovostem (1965). Na natáčení přišel s hotovou partiturou, která nesplňovala skoro žádné z Herzových původních přání. Tam, kde chtěl hudbu mít, nebyla a naopak. „Bylo to samozřejmě skvělé,“ usmívá se Herz. I zde byla důvěra navázána okamžitě. „Liška byl nejenom hudební skladatel, ale byl ohromnej dramaturg.“
Vzpomínání se neobejde bez zmínky o střihačském stole, s jehož pomocí Liška komponoval a dnes je uložený v Českém muzeu hudby. O tom mluví i druhý hrdina nového alba, Jan Švankmajer. „Seděli jsme s Liškou u střihacího stolu a Liška vytahoval ze svého archivu srolované kotoučky magnetických pásků, na kterých měl nahrané elektronické zvuky, a pasovali jsme je přímo na stole k obrazu.”
Úcta, s jakou Švankmajer o Liškovi mluví, je až dojemná. O velkém respektu vypovídá i fakt, že po Liškově smrti Švankmajer ve svých dalších filmech s jinými skladateli již nespolupracoval.
Liška mu zkomponoval hudbu k deseti filmům. Výběr těch tří, jejichž soundtracky jsou na novém albu, je prozaický. Pouze tyto tři soundtracky se zachovaly na magnetofonových páskách v Liškově domácím archivu, který nám bude prostřednictvím Ostrouchova a jeho týmu v Animal Music v následujících letech odkrývat svá tajemství.
Liška v 50. letech ještě podobně jako jeho starší kolegové, například tehdy oslavovaný a vytížený Jiří Srnka, vytvářel svoje hudby pro tradiční orchestrální obsazení. V 60. letech (během kterých střídá Srnku na pomyslném trůně nejžádanějšího filmového skladatele) začíná hojně využívat vokály, varhany, elektroniku, svoje oblíbená cembala i hammondky, dechy a žestě. V hudbě k Leonardově deníku přidává k žesťovému kvintetu ještě bicí. Ženský sólový vokál podbarvený elektrickou kytarou na sebe upozorní v soundtracku k filmu na carrollovsko-nezvalovský námět Žvahlav aneb Šatičky Slaměného Huberta (1971).
Dramatické sbory a smyčce naznačují krvavý osud většiny loutkových postav ze třicetiminutového filmu Don Šajn (1969). Později se zde objevuje práce s elektronicky vytvořenými ozvěnami a reverbem, tak typickým pro Lišku, ale koneckonců i pro další soundtracky, které Barrandov vyráběl Ve Smečkách. A nechybí ani mechanický klokot hracích skříněk, ve kterých jako by vřela hudební historie spojující valčíky z dob Rakouska-Uherska i hornické písničky z Kladenska, kde Liška vyrůstal.
Soundtrack k Donu Šajnovi, v němž se některé pasáže mnohokrát opakují, Ostrouchov citlivě upravil do dvaadvacetiminutového tracku.
Album je věnované památce hudebního režiséra Jiřího Zobače (1939–2023), který s Liškou dlouhodobě spolupracoval, a v posledních letech svého života se věnoval digitalizací snímků svého někdejšího přítele.
Neodolatelný mix
Dokonáno jest, Liškova hudba se osamostatnila a je vydávána ve vlastní sérii pečlivě připravených nahrávek. Vzhledem k tomu, že skladatel napsal hudbu dohromady k více než čtyřem stovkám snímkům, máme všichni co objevovat.
Zdeněk Liška Archives může odstartovat renesanci zájmu o Liškovu tvorbu, ale i o československou filmovou hudbu jako takovou, o jejíž hlubší analýzu, ať už hudební či kulturní, se příliš mnoho badatelů a badatelek nepokouší.
A možná by se nemusela veškerá pozornost strhnout jen na Lišku, u kterého hrozí, že vyprávění o něm bude omezené pouze na jeho hudbu a režiséry, se kterými spolupracoval. Souběžně probíhající kariéry skladatelů Luboše Fišera, Svatopluka Havelky či Jiřího Šusta mají také co nabídnout.
Zajímavou otázkou zůstává, proč je Liška v 21. století natolik relevantní a přitažlivý, zatímco jeho vrstevníci či starší kolegové jako Jiří Srnka či Václav Trojan nikoliv. Roli v tom má jistě samotná šíře a katalog vytvořených soundtracků i šťastné propojení Liškových vrcholných let a svobodnější doby 60. let, která přála experimentům. (Liška nepřestal experimentovat ani v letech následujících, které nejsou zas tak pusté a majorovskozemanovské, jak se někdy zjednodušeně glosuje.)
Pak je tu celá ta kuriózní elektronická a elektroakustická pionýrská linka, která má pro mnohé dnešní uši větší sexappeal než experimenty s komponovanou soudobou hudbou, serialitou, dodekafonií, aleatorikou, s postupy, které provozoval třeba Jan Klusák či Pavel Blatný.
Liška byl skladatel, sound designer i mistr střihu, rychlého přepínání nálad. Přimíchejme ještě pronikavé rytmické modely, vtíravé melodie a neuvěřitelně rafinovaný cit pro instrumentaci a vzniká neodolatelný mix. Navíc jde ve všech případech o hudební parametry, se kterými se musí potýkat kreativní hudebníci v různých kontextech i dnes.
V oné tištěné reportáži z roku 1974, o nahrávání hudby k filmu Robinsonka, cituje redaktorka Lišku, kterak dává instrukce dirigentovi Františku Belfínovi, svému oblíbenému spolupracovníkovi: „Ty bicí tam nejsou! Uber piano, ať to má barvičku. Začátek dobrý.“
Poslední poznámku jde vztáhnout i na první vlaštovku z nové liškovské antologie.
Zdeněk Liška Archives Vol 1: Music To Films By Jan Švankmajer vyšlo 24. 6. 2024 v Animal Music.