CTM – Festival for Adventurous Music and Art in Berlin
24.01-02.02.14
Berlínský CTM (dříve Club Transmediale), festival, který zdůrazňuje různorodost umění, se konal již po patnácté, jako vždy souběžně a ve spolupráci s Transmediale – festivalem pro umění a digitální kultury. Letošním heslem přehlídky bylo Dis Continuity a program byl nastaven tak, aby nastínil historii elektronických hudebních studií. Nicméně organizátoři nezvolili striktní akademický chronologický přístup. Poznali jsme úspěchy vizionářů a zároveň zapomenuté postavy, jejichž myšlenky a objevy ovlivnily vývoj současné hudby. Hojná festivalová nabídka představila kromě zajímavého katalogu také workshopy, výstavy a filmy, pro něž byly k dispozici různé prostory – divadlo Hebbel am Ufer, galerie Kreuzberg/Bethanien a Haus der Kulturen der Welt nebo neobvyklé Berghain a Stattbad.
Pozoruhodným vrcholem se stal druhý večer ze série Sound Exchange. Ta začala vystoupením slovenského Ensemble Mi – 65, který předvedl osm grafických partitur. Ty zkomponoval netradiční skladatel a zástupce poetiky Fluxus na Slovensku – Milan Adamčiak. Partitury pocházejí hlavně z pozdních 60. let (Typoornamenty, Konstelace nebo Invenciogramy a Intenciogramy), kdy hodně experimentoval se sonickou poezií nebo vizuálními básněmi a vyvolával ducha otevřené formy. Adamčiak si uvědomoval, že partitura skladby se silnými náhodnými prvky se vlivem své grafické struktury dostává i do sféry výtvarné a tím může působit i jako volný grafický list, stává se tedy nositelem hudební a výtvarné informace. Nejvíce mě zaujala „najazzlá“ skladba z cyklu Albumblätter, kdy vedoucí orchestru Daniel Matej (bývalý student Adamčiaka) kromě standardních nástrojů, jako jsou kytary, bicí prvky, basa nebo činely a kromě zvuků generovaných podle notebooku, použil také balóny, zatímco klarinetista vydával podivné zvuky a jeho hlas byl dalším nástrojem. Českou scénu zastupoval do hudby přesahující výtvarník Milan Grygar.
Vyvrcholením druhého koncertu Sound Exchange byla práce Łukasza Szałankiewicza, rezidenta švédské Elektronmusikstudion (EMS), který poprvé představil skladbu Synthistory (1973), napsanou průkopníkem polské elektroniky Bogusławem Schaefferem úzce spojeným se SEPR (Studio Eksperymentalne Polskiego Radia), který se vyznačuje zaváděním inovací a smělosti v experimentování. Synthistory byla soustředěná především na zvuky analogového syntezátoru Synthi 100. Toto zařízení, těžce sehnatelné v době vzniku kompozice, pomohlo skladateli stvořit velmi precizní, fascinující hudební dílo.
Pak Szałankiewicz představil svou druhou, Schaefferem inspirovanou skladbu Signalstory, která spočívala v kontrolovaných poruchách a interferencích (ovládaných dálkově) v magnetickém poli vytvářeném mobilními telefony, fotoaparáty, walkmany nebo disketami a interakcí těchto přístrojů se zvuky neznámého původu, něčeho ve smyslu elektronického hmyzu. Množství jednotlivých navzájem se rušících zvuků se propojovalo s rádiovými vlnami a vytvářelo tak zajímavý technologický příběh.
Dále za zmínku stojí hudebník Ákos Rózmann původem z Budapešti, jenž však většinu svého života strávil ve Švédsku. Jeho působivou skladbu Bilder inför drömmen och döden (1974–1977) představil Mats Lindström, ředitel výše zmíněného studia EMS, které slaví v letošním roce 50. výročí založení. Dílo zahajují hlukové vlny a šustění nahrané syntezátorem Buchla. Na tomto pozadí začínají bojovat dvě postavy. Jsou slyšet výstřely glitchových zvuků, hučení, a rovněž kutálení se čehosi kovového po nestejnorodých površích. Posluchači mohou mít velice intenzivní pocit, že se sami tříští na kusy, rozmělňují, v konečném výsledku však zase šťastně splynou dohromady. Druhá část není tolik optimistická… Házení uhlí, šmejdění prsty po mokrém skle, jemný lomoz a chvíle ticha kontrastují s ostrými, hrůzou napumpovanými zvuky, které často získávají převahu. Skladba končí znepokojivě, jakoby neznámá bytost s děsivým křikem padala do nekonečné tmy, slyšíme její pronikavý hlas, téměř cítíme její bolest. Toto vícerozměrné, přes dvě hodiny trvající mistrovské dílo, opakovaně zpracovávané a opravované autorem, působí jako zvukové ztělesnění dobra a zla, jak to sám Rózmann zamýšlel. Konečná verze byla vydána v Ideologic Organ, sublabelu Editions Mego.
Právě značce Mego letošní CTM věnoval velkou pozornost. Velmi zajímavě dopadl koncert Russella Hasswella v Berghain, když svoji noiseovou energii propletl s brutálním technem. Ve srovnání s ním byl Yasunao Tone jednoduše nudný, stejně tak ani KTL na mě v žádném případě nezanechali dojem. Zato mi utkvěl v paměti výkon Bee Mask, který představil nepředvídatelný set, připomínající zvuky rané elektroniky, plný hukotů, pískání a terénních nahrávek. Příjemným překvapením byl COH, který spolu s Tinou Frank připravil strhující audiovizuální představení.
Druhou tvář labelu Mego jsme mohli poznat během koncertu věnovaného akuzmatické hudbě. Vystoupil zde Kassel Jaeger a zdálo se, že dělá všechno, jak je třeba, ale když zazněla nova píseň, kterou pro něj připravil Jim O’Rourke, cítila jsem výrazný rozdíl. Postřehla jsem mistrovské využití kapacity velkého systému reproduktorů rozestavěných dokola, nasycení podrobnostmi, vedení narace, zajímavou dramaturgii. Projekt Main, který je v současné době pro Roberta Hampsona (tentokrát v doprovodu Stephana Mathieu) místem setkaní s jinými hudebníky, podle mě zapůsobil příliš bezpečně, jemně. A v důsledku hudba nebyla tolik vzrušující jako materiál, který znám z desek. Ačkoliv měli k dispozici multikanálový systém prostorových reproduktorů, nevyužili všech jejich možností.
Kassel Jaeger a Hampson jsou spojeni s pařížskou Groupe de recherches musicales a spolu se svým šéfem Christianem Zanésim během odpoledne představili úspěchy institucí zabývající se tzv. difúzí – za pultem ovládali zvuky vycházející z reproduktorů. Z těchto ukázek se mi nejvíce líbila Zanésieho skladba Paysage électronique avec train (2006-12) určená pro modulární syntezátor postavený v šedesátých letech. Je to takový vyvážený zvukový památník, který obsahuje emocionální záznam cestování vlakem. Je plný třepotání, zvuků připomínajících víření anebo vrtačky, které rytmicky pulzují na pozadí šelestících koláží. Pokud jde o Bernarda Parmegianieho a jeho La Roue Ferris (1971), nečekala jsem moc už kvůli nudnému začátku. Potrhané zvuky připomínající starý počítač, nepředpovídaly nic nového, ale natahované a zesilované tóny, hučení a vibrace různé intenzity, vytvořily nakonec komplexní kompozici, korunovanou okouzlujícími zpěvy ptáků.
Další nakladatelství, jehož umělci se sešli v dobrém zastoupení (mimochodem poněkolikáté za sebou), byl PAN. Nejvíce fascinujícím objevem bylo vystoupení Rashada Beckera (s použitím syntezátorů Korg, Nord Modular a dalších), jehož mechanizovaný set začínající zvuky vrzajících schodů a natahované pružiny postupně nabobtnával citoslovci, sykotem nebo zkresleným hlasem dítěte. Dělo se tu toho hodně, co lákalo ke zkoumání různých rozměrů setu. Je nutné poznamenat, že Becker připravuje Traditional Music of Notional Species, Vol. 2.
Eli Keszler představil divoké bicí improvizace, do kterých taktéž zakomponoval zvuky své instalace vyrobené z hýbajících se a vibrujících strun klavíru. Později se připojil Valerio Tricoli – to byl mnohem působivější výkon, při kterém Keszler použil housle a malé laděné činelky crotales. Tricoli hrál jako vždy sólo, ale jeho způsob práce s analogovým syntezátorem, stroboskopem, magnetofonem, a dále posouvání a škrábání pásky, na mě i tentokrát udělaly dojem. Eli Keszler také hrál s minimalistou Phillem Niblockem. S určitou plachostí předvedli jemnou skladbu AshEli (2013). Niblock představil další dvě díla – Baobab (2013), které znělo velmi důstojně za doprovodu kvarteta dechových nástrojů Zinc and Copper Works a Vlada (2013), tentokrát ho ztvárnil sám a zdálky bombardoval hromovými zvuky upravené violy d’ amore. Nádherný a inspirující komplet, za který získal velký potlesk.
Svoje večery měli také Opal Tapes a Morphine Records. Pokud jde o první, nejlépe dopadlo duo Lumisokea a Karen Gwyer. V obou případech začátky byly příjemně nesamozřejmé – nebylo jasné, zda budeme dohnáni k tanci. Nakonec však ty podkožní zvuky explodovaly a taneční parket se rozhoupal. Co je jedinečné, jejich hudba unášela i bez zakomponování basů zdůrazňujících všechny stopy. Pánové z Lumisokea byli dokonce schopni opustit dobře naplánované hudební konstrukce, aby bez varování pronikli do ambientního bludiště. U Gwyer beat nejdříve jakoby nesměle shlížel z výšin pokroucených vesmírných harmonií, ale potom bez servítek sestoupil a vše po chvíli spojil v jeden celek. Čarodějnice Karen přivedla lidi do transu, kteří byli u vytržení.
Morphine Records reprezentoval sám majítel – Rabih Beaini (aka Morphosis), avšak esem v rukávu byl Charles Cohen, jehož věci tento label připomněl světu v loňském roce. Ačkoli koncepce těchto koncertů byly zajímavé, bohužel realizace zanechaly pocit nespokojenosti. Před Cohenem se objevil Beaini a zdá se mi, že využil té příležitosti, aby zahrál něco komplikovaného – hodně nevyhlazených, syrových, ošklivých zvuků, nicméně zde nebyl téměř žádný rytmus. Kdybych to měla k něčemu přirovnat, bylo to nejblíže k jeho Music for Vampyr. Cohenův koncert byl jako prezentace série miniatur. Sotva načrtl píseň, už ji přečmáral, protože se snažil o další. Nebylo to uspokojivé, ráda bych slyšela, jak Cohen táhne ty pulzující plameny melodií… Večer byl zakončen společnou improvizací Upperground Orchestra a Cohena. Setkání instrumentalistů a elektroniky mělo lákavé momenty, ale nakonec vše přehlušil hyperaktivní saxofonista Piero Bittolo Bono, který jen zřídka ponechal dostatek prostoru pro ostatní.
Další den Morphine představoval Metasplice – duo, které pro mě tentokrát nezafungovalo. Chápu, že měli těžký úkol, protože hráli po náročném Concrete Fence (Hasswell a Regis) a před Helenou Hauff, které jsem se nemohla dočkat. Vydavatelství Regisa a Downwards představila svoje dva nové svěřence, které podporují – Oake a Samuela Kerridge. Po koncertě první dvojice jsem byla trochu zklamaná, zdálo se, že nemají dostatek nápadů, aby na hodinu upoutali pozornost posluchačů. Kerridge naopak takový problém neměl. Používal mikrofon na overdrive, výborně manipuloval zvuky, a z tohoto důvodu i diváky. Slyšela jsem ho už potřetí a pokaždé se zdá být lepší a lepší.
Jsem velmi ráda, že jsem vytrvala až do sedmi ráno, abych slyšela set Heleny Hauff. Kvůli tomu, že musela udržovat party atmosféru, hrála méně experimentálně než na podzimním festivalu Unsoundu, což nebylo na škodu, ale naopak využila šance ukázat svoji jinou tvář. Představila nesmírně energický vinylový set s nádechem EBM a acid techno, silně inspirovaný temnou stránkou 80. let. Loni byla také pozvána k účasti na Hypnobeat, projektu Jamese Deana Browna (známého také z Narcotic Syntax). Na legendárních strojích Roland (TR-707, TR-808, TB-303) a pomocí celé hromady efektů vytvořili magnetizující rytmus a uvedli publikum do extatického transu. Mám radost z toho, že v letošním roce plánují vydání dvou desek. Během těchto dvou představení jsem tancovala jako nikdy a necítila jsem, jak plyne čas.
Pokud jde o ty neopěvované vizionáře, je nutné zmínit Erkkiho Kurenniemiho, kterému festival věnoval dvě odpoledne a jeden večer. Kurenniemi byl skladatel, konstruktér nástrojů, filmař, teoretik medií a umění. Na univerzitě v Helsinkách otevřel první elektronické hudební studio ve Finsku. Konaly se o něm zajímavé přednášky předčítané Jariem Suominenem, Mikkem Ojanenem a Jussiem Parikkim, jakož i projekce experimentálních filmů. Filmy samotného skladatele, stejně jako ty, ke kterým dělal hudbu (podle Einoa Ruutsala, Jana Barka, Ralpha Lundstena) měly různé kvality, v nejhorších případech působily jako radostné experimenty, kterým však na konci chyběla reflexe – ale možná to byl záměr?. Nejsrozumitelnějšími body koncertu byly skladby Kurenniemiego Saharan Uni I (1967) a Antropoiden tanssi (1968) – elektronická díla, která byla pouze reprodukována, ale myslela jsem si, že by to samo o sobě mohlo být dostačující, pokud se postará o slušné nazvučení. Představení inspirované postavou Fina provázel Hausswolff, Ojanen a Tommi Keränen, byl to pouze řádně vypracovaný domácí úkol.
Ze všech koncertů a hudby rezonující kolem Kurenniemiego, s výjimkou Hausswolffa, který mimochodem zněl docela měkce v porovnání s ostatními, jsem si užila výkon Ojanena, který používal zvuky z archivu hlavní hvězdy večera inovativně spojené s rytmy techna. To byl zajímavý zážitek. Během vystoupení Keränena jsem cítila, že dělá hudbu z nenávisti k lidem. Bylo to chaotické a měla jsem dojem, že nevěděl, kam směřuje.
Jak tušíte, je to jen výběr atrakcí, které jsme po dobu trvání festivalu měli tu čest navštívit. Měla by padnout i jména bratrů Lippokových, kteří znovu dali do kupy původní projekt Ornament & Verbrechen, Marka Baina, který fyzicky interaguje s publikem, a promyšlený akt Dashy Rush, začínající hypnotickým zpěvem. Pro mě vyvrcholením festivalu byl živý a bujný set DJ Marfoxa, který snadno překračoval hranice mezi angolským stylem kuduro a hard basem a sváděl tak k divokému tanci.
