Po Zbigniewu Karkowském zbylo nejen obsáhlé dílo, sahající od vážné hudby po hlukové výlevy, ale především hluboký lidský otisk. Na zprávu o jeho úmrtí reagovaly desítky umělců i vydavatelů, s nimiž během uplynulých desetiletí spolupracoval. Jejich vzpomínky lemuje nejen obdiv nad patnácti jazyky, jimiž se naučil hovořit, a nad neúnavností, s níž objevoval nové tvůrčí metody, ale i množství příběhů. Dokládajících nejen nepopiratelné charisma, i to, že na rozdíl od jiných dokázal sestoupit z akademických výšin a docela době navázat řeč i fungovat s lidmi, pro něž jeho hudba byla invazí z jiné planety.
Hluboko v paměti mi pařížské setkání se Zbigniewem utkvělo nejen pro ono neutuchající nadšení při hledání nového zvuku, ale i pro pochyby, které hudebníkovy úvahy doprovázely. Podobně jako jiní představitelé experimentální elektronické scény devadesátých let, i Karkowski přemítal o vztahu formy a díla, a její záměrnou absenci, vědomé rozrušování či boření považoval jen za jinou podobu jejího uctívání. Až jsem si vybavil Derridova slova o nemožnosti improvizace, neboť jakékoli tvůrčí gesto vede do hájemství automatismu, před-existujících scénářů a návyků. V Karkowského podání to byly úvahy, zda samotné pojmenování tvůrčí metody neokrádá dílo o duši, a zda uvažování o volné formě samo o sobě není jejím nepřímým vštěpováním.
V těchto pochybách jsem vnímal leccos zdravého, co Zbigniewa neustále pohánělo k práci. Rozuměj práci na sobě samotném, aby, jak často opakoval v rozhovorech, dvě desky nezněly stejně, byl mezi nimi zřetelný posun, poučení, aby skladby na koncertech nezněly podobně jako z nahrávek, protože reprodukční umělec nemže z podstaty být svobodný. Ale i leccos nezdravého, ať už pomíjivost tohoto ideálu umělecké svobody, jemuž se lze tu a tam jen přiblížit, nikoli jej naplnit, i vykořeněnost umělce post-moderní doby, všudypřítomného a zároveň nikde-přítomného. U člověka, který se narodil v Polsku, studoval v Anglii, Holandsku a Švédsku, tvořil ve Francii, Německu nebo Kalifornii, aby většinu uplynulých dvou desetiletí prožil v japonské umělecké komunitě, úvahy odůvodněné. A příznačné v kontextu tohoto nomádství je i způsob, jak Zbigniew Karkowski odešel z tohoto světa. Před pouhými desíti týdny lékaři diagnostikovali rakovinu slinivky, s níž si evropská medicína příliš rady neví, a tak odletěl do Peru za přírodními léčiteli. Ale tělo již nepřestálo šok po čtyřiadvacetihodinovém letu a následní cestě do pralesa. A podle posledního přání – v souladu s jeho celoživotní filozofií nedělat kompromisy – zde má zůstat ponechané na pospas přírodě, bez pohřbu a oficialit.
Po Karkowském – skladateli a hudebníkovi zůstaly desítky nahrávek a hudebních děl v podobě partitur. Na rozdíl od řady kolegů, s nimiž spolupracoval, ale nikdy nedosáhl větší popularity jako například Daniel Menche (společné album si lze za libovolnou cenu stáhnout odsud) nebo Francisco López, jeho tvorba byla často příliš okrajová, příliš ortodoxní (a naopak i příliš neortodoxní) i pro skalní jádro posluchačů. A třeba podotknout, z pohledu vydavatele a distributora, i problematicky prodejná. Jev v celku běžný u těch, kteří nepřijímají kompromisy, nepodlehli iluzi vlastní důležitosti či popularity a nepřizpůsobili jí vydavatelskou politiku.
O díle Zbigniewa Karkowského se – opět poněkud příznačně – začíná hovořit až v souvislosti s jeho úmrtím. Větší škoda však je, že jeho pronikavé myšlení zůstalo zachycené v jediné knize a desítkách příspěvků roztroušených v uměleckých programech a časopisech. Protože odchází nejen mimořádný skladatel, který prodělal dlouhou cestu od komponované hudby přes počítačovou po improvizovanou, ale paralelní oblouk absolvoval i v myšlení o hudbě a umění.
