- Inzerce -

Zápisky melomanovy 17

Americký, potažmo britský tisk nedávno položil otázku, nad kterou našinec může jen kroutit hlavou, neb má na starosti mnohem důležitější věci: „Je Caroline Shaw opravdu budoucností hudby?“ Zaujala mne tato otázka o to více, neboť ji dokonce v samotném titulku vznesl prestižní britský list The Guardian, jenž by mohl přece psát o mnohem zásadnějších námětech, no ne? O kom se nepíše, jakoby ani nebyl. Média mají tu moc vyrobit hvězdu i z nýmanda, ale už jen samotný fakt, že jde o tvůrce soudobé vážné hudby, a ještě k tomu ženu, je pozoruhodný. Méně již překvapí, že ona dotyčná je mladá a půvabná; ovšem v kontextu s její hudbou jde o překvapení největší! Ta není vůbec lehká, jednoduchá, melodická, a už vůbec nehladí, nedojímá či jakkoli nezkrášluje realitu, v níž se při poslechu nacházíme…

A jak by tedy měla vypadat ona budoucnost hudby? Caroline Shaw komponuje hudbu, v níž nalezneme vše, co bylo pro vývoj moderní hudby zásadní. Nic nového pod sluncem postmodernismu. Ovšem ona tak činí natolik eklekticky, že dokáže obrousit hrany obtížné srozumitelnosti, tudíž nesnadné poslouchatelnosti, aniž by ale její hudba ztrácela punc neotřelosti a progresivity. To nové vzniká sloučením starého, navíc bez špetky samoúčelnosti; ono sloučení neprobíhá neřízeným procesem jako dort pejska a kočičky, ale pomocí proměn původních kontextů. Nesmírně důležité je pak zapojení celého člověka v jedinečném procesu interpretace, protože fyzická stránka, potažmo jeho smysly a tělo jsou pro interpretaci stejně důležité, jako samotný nástroj. Shaw se tak vymezuje proti elektronické hudbě, zvláště když experimentuje s přirozeným lidským hlasem. Ano, opravdu experimentuje v pravém slova smyslu. Caroline Shaw je mimochodem nejmladší držitelkou Pulitzerovy ceny; v roce 2013 ji ve věku třiceti let obdržela za vokální skladbu Partita for 8 voices. Vokál zde zahrnuje nejen polyfonní zpěv, ale též řeč, šepot, vzdechy, mumlání a další podoby lidského hlasu. „Když slyším lidi mluvit, zní to jako sto různých nástrojů“, nechala se slyšet skladatelka, „a všechny ty barvy se dají použít různými způsoby…“

Caroline Shaw pochází ze Severní Karoliny, od roku 2008 ale žije v New Yorku. Její otec, lékař, hraje výborně na klavír, matka je učitelkou hry na housle. Ve dvou letech tedy již začala hrát na housle, v deseti komponovala, když napodobovala komorní skladby Mozarta a Brahmse. Později ji ovlivnili Alvin Lucier, György Ligeti, Laurie Anderson, Meredith Monk, Philip Glass a Robert Ashley. Jako houslistka hraje v různých souborech, včetně American Contemporary Music Ensemble. Je též výtečnou vokalistkou, což dokazuje ve vokálním oktetu Roomful Of Teeth, který založil v roce 2008 Brad Wells, jenž mimo jiné ve Spojených státech často premiéruje současná estonská chorální díla. Shaw píše také pro početné vokální sbory, kde její způsob zacházení s lidským vokálem pak vyznívá skutečně natolik podmanivě, že ani nezkušený posluchač nemůže zůstat nezasažen. Ovšem ani ta nejkrásnější díla skladatelky nepostrádají něco, co znepokojuje náš sluch a přivolává dokonce svár; v tomto případě je to střet mládežnického sboru se skřípajícím hlasem violy…

Její schopnost komponovat vokální party neobvyklých barev a podob využil dokonce americký rapper Kanye West. V říjnu 2015 spolu natočili remix hitu Say You Will. Tak takhle bych si rozhodně představoval budoucnost pop music.

https://soundcloud.com/kanyewest/say-you-will 

Caroline Shaw ovšem umí psát i čistě instrumentální hudbu. I v komorní poloze ovšem dosahuje fenomenálního zvuku, což dokazuje např. kompozice pro smyčcové kvarteto Entr´acte. Povšimněte si pasáží, kdy se smyčce pohybují jakoby těsně nad strunami, takže se ravelovské imprese vzrušujícím způsobem zakalují disonancemi.

A poslechněte si, co dokáže vytvořit pro jeden jediný nástroj, v tomto případě violoncello. V partituře skladby In Manus tuas žádá interpreta, aby se nebál do strun nástroje třeba kopat, vydávat strašidelný zvuk někde mezi sténáním a praskáním šlach; violoncello se zde potuluje prázdnou krajinou, kterou teprve musí zaplnit, aby se přiblížilo dokonalosti Bachovy Partity. Ale jen přiblížit, protože hudební krajina nemůže být harmonicky, ani nijak jinak dokonalá. Taková není nikde. A není taková ani lidská duše. I ta boží je ostrohranná.

Caroline Shaw se letos v létě představila i jako vynikající improvizátorka. Tentokrát si ale jako vokalistka vypomáhala elektronikou; pomocí loopovací mašinky vrstvila svůj hlas do polyfonní vokální fugy. Tímto způsobem dotvářela taneční kreace kanadské umělkyně Vanessy Goodman.

Zpět ale k oné otázce v úvodu mého povídání. Lépe, než to řekl uhlobaron Ptáček v Cimrmanově hře Vizionář, bych to nevyjádřil: „Já tu budoucnost v našem fochu vidím velice růžově.“


Dlouhé stíny, odcházející světlo a skicář nočních můr Davida Tibeta

Do Prahy se v listopadu vracejí Current 93. Po osmnácti letech vystoupí v kostele sv. Šimona a Judy.

Kytara řítící se z kopce

Marc Ribot hvězdou třídenního festivalu v Labské filharmonii.

Zkouška sirén: Caligula jako opera?

Nová podoba skandálního bijáku drží pohromadě hudbou. 

faust z Berlína

Bubeník Werner Zappi Diermaier dovedl novou sestavu krautrockových legend Faust k druhému albu. Přizval k tomu členy Einstürzende Neubauten i die ANGEL.

Udržitelnost, improvizace i umělá inteligence

Projekt Sustain v Hybernské pokračuje.

Třicet let v zajetí hluku

Radek Kopel o zvukovém proudu jednoho gruntu a řady jmen.

Hermovo ucho – S patosem v srdci

Brno Contemporary Orchestra zahájil novou sezónu koncertem na téma „Kardio“.

Hudební Grand Prix v Monte Carlu

Intonarumori ve městě posedlém automobily – premiéra Luciana Chessy.

Zkouška sirén: Rok české hudby jinak?

Smetana a Stockhausen se potkají na brněnské Expozici nové hudby

Extrémně raritní nástroj, na který si nestačí párkrát zahrát

S Miroslavem Beinhauerem o sólovém albu pro šestinotónové harmonium.