- Inzerce -

Zápisky melomanovy 17

Americký, potažmo britský tisk nedávno položil otázku, nad kterou našinec může jen kroutit hlavou, neb má na starosti mnohem důležitější věci: „Je Caroline Shaw opravdu budoucností hudby?“ Zaujala mne tato otázka o to více, neboť ji dokonce v samotném titulku vznesl prestižní britský list The Guardian, jenž by mohl přece psát o mnohem zásadnějších námětech, no ne? O kom se nepíše, jakoby ani nebyl. Média mají tu moc vyrobit hvězdu i z nýmanda, ale už jen samotný fakt, že jde o tvůrce soudobé vážné hudby, a ještě k tomu ženu, je pozoruhodný. Méně již překvapí, že ona dotyčná je mladá a půvabná; ovšem v kontextu s její hudbou jde o překvapení největší! Ta není vůbec lehká, jednoduchá, melodická, a už vůbec nehladí, nedojímá či jakkoli nezkrášluje realitu, v níž se při poslechu nacházíme…

A jak by tedy měla vypadat ona budoucnost hudby? Caroline Shaw komponuje hudbu, v níž nalezneme vše, co bylo pro vývoj moderní hudby zásadní. Nic nového pod sluncem postmodernismu. Ovšem ona tak činí natolik eklekticky, že dokáže obrousit hrany obtížné srozumitelnosti, tudíž nesnadné poslouchatelnosti, aniž by ale její hudba ztrácela punc neotřelosti a progresivity. To nové vzniká sloučením starého, navíc bez špetky samoúčelnosti; ono sloučení neprobíhá neřízeným procesem jako dort pejska a kočičky, ale pomocí proměn původních kontextů. Nesmírně důležité je pak zapojení celého člověka v jedinečném procesu interpretace, protože fyzická stránka, potažmo jeho smysly a tělo jsou pro interpretaci stejně důležité, jako samotný nástroj. Shaw se tak vymezuje proti elektronické hudbě, zvláště když experimentuje s přirozeným lidským hlasem. Ano, opravdu experimentuje v pravém slova smyslu. Caroline Shaw je mimochodem nejmladší držitelkou Pulitzerovy ceny; v roce 2013 ji ve věku třiceti let obdržela za vokální skladbu Partita for 8 voices. Vokál zde zahrnuje nejen polyfonní zpěv, ale též řeč, šepot, vzdechy, mumlání a další podoby lidského hlasu. „Když slyším lidi mluvit, zní to jako sto různých nástrojů“, nechala se slyšet skladatelka, „a všechny ty barvy se dají použít různými způsoby…“

Caroline Shaw pochází ze Severní Karoliny, od roku 2008 ale žije v New Yorku. Její otec, lékař, hraje výborně na klavír, matka je učitelkou hry na housle. Ve dvou letech tedy již začala hrát na housle, v deseti komponovala, když napodobovala komorní skladby Mozarta a Brahmse. Později ji ovlivnili Alvin Lucier, György Ligeti, Laurie Anderson, Meredith Monk, Philip Glass a Robert Ashley. Jako houslistka hraje v různých souborech, včetně American Contemporary Music Ensemble. Je též výtečnou vokalistkou, což dokazuje ve vokálním oktetu Roomful Of Teeth, který založil v roce 2008 Brad Wells, jenž mimo jiné ve Spojených státech často premiéruje současná estonská chorální díla. Shaw píše také pro početné vokální sbory, kde její způsob zacházení s lidským vokálem pak vyznívá skutečně natolik podmanivě, že ani nezkušený posluchač nemůže zůstat nezasažen. Ovšem ani ta nejkrásnější díla skladatelky nepostrádají něco, co znepokojuje náš sluch a přivolává dokonce svár; v tomto případě je to střet mládežnického sboru se skřípajícím hlasem violy…

Její schopnost komponovat vokální party neobvyklých barev a podob využil dokonce americký rapper Kanye West. V říjnu 2015 spolu natočili remix hitu Say You Will. Tak takhle bych si rozhodně představoval budoucnost pop music.

https://soundcloud.com/kanyewest/say-you-will 

Caroline Shaw ovšem umí psát i čistě instrumentální hudbu. I v komorní poloze ovšem dosahuje fenomenálního zvuku, což dokazuje např. kompozice pro smyčcové kvarteto Entr´acte. Povšimněte si pasáží, kdy se smyčce pohybují jakoby těsně nad strunami, takže se ravelovské imprese vzrušujícím způsobem zakalují disonancemi.

A poslechněte si, co dokáže vytvořit pro jeden jediný nástroj, v tomto případě violoncello. V partituře skladby In Manus tuas žádá interpreta, aby se nebál do strun nástroje třeba kopat, vydávat strašidelný zvuk někde mezi sténáním a praskáním šlach; violoncello se zde potuluje prázdnou krajinou, kterou teprve musí zaplnit, aby se přiblížilo dokonalosti Bachovy Partity. Ale jen přiblížit, protože hudební krajina nemůže být harmonicky, ani nijak jinak dokonalá. Taková není nikde. A není taková ani lidská duše. I ta boží je ostrohranná.

Caroline Shaw se letos v létě představila i jako vynikající improvizátorka. Tentokrát si ale jako vokalistka vypomáhala elektronikou; pomocí loopovací mašinky vrstvila svůj hlas do polyfonní vokální fugy. Tímto způsobem dotvářela taneční kreace kanadské umělkyně Vanessy Goodman.

Zpět ale k oné otázce v úvodu mého povídání. Lépe, než to řekl uhlobaron Ptáček v Cimrmanově hře Vizionář, bych to nevyjádřil: „Já tu budoucnost v našem fochu vidím velice růžově.“


Hermovo ucho – Měli bychom už konečně zapomenout na Cage?

Zapomenout znamená vzdát se paměti. Celebrita nám to dává sežrat a pojem elity v digitálním prostředí a věku vyznívá směšně a malicherně.

Krotitelé zvuku

Vyhnout se světlu a poddat se hudbě. Pražská premiéra dua Mogard a Irisarri přinesla unikátní verzi ambientu.

Tančit v rytmu slz

Zaho De Sagazan ohromila na vyprodaném koncertě v Praze.

Příběh z jediného úderu

Ryosuke Kiyasu a jeho šuplík bez ucha.

Hudba v srbských protestech

Protivládní demonstrace očima hudebnice.

Zkouška sirén – Kam se dostal minimalismus

Nové podoby pulzací i nehybných ploch.

Hermovo ucho – V Kolíně nad Rýnem před Fluxem, kolem Fluxu i po Fluxu

Ben Patterson, Mauricio Kagel, Terry Fox a řada dalších avantgardistů – lednová procházka výstavami, za kterými bylo třeba vycestovat.

Cinkat, listovat, zavřít oči

Handa Gote slaví dvacet let zádušní mší za nás. O novém představení, relativně nové knize a audiozáznamech záznamech starších představení a akcí.

Zkouška sirén: In C, šedesát let poté

Loňské šedesátiny díla a letošní devadesátiny autora jako důvod k ohlédnutí

Hudba jako proces v rukou i slovech Philipa Glasse a Petra Kotíka

Společný večer dvou skladatelů, kteří se od sedmdesátých let 20. století pohybují v prostředí newyorské hudební avantgardy.