Když jsem přemýšlel, jaké téma po úvodním vzpomínkovém antré pro své druhé Zápisky zvolím, nabízelo se toho dost, co nějakým způsobem zasáhlo smysly melomanovy. Třeba to, že na věčnost odešel Ornette Coleman… A tak se přece jen odrazím právě od něho, neboť jsem ho vždycky obdivoval (jak jsem na sebe minule prozradil).
Když onehdy freejazzové průkopníky, včetně Colemana, odmítali do programů jazzových festivalů (včetně Newportu), postavili si jednoduše hned vedle velký stan a tam hráli. Navzdory festivalovému managementu, který rozhodoval, co je to ten pravý jazz. Takové totalitní přístupy tudíž nebyly vlastní jen komunistickým zemím. O to silněji se tato tradice projevuje v zemi, jež si prošla desítkami let nesvobody v opravdu totalitní společnosti. Ale co je na tom nejhorší, ani ty pohnutky se u nás příliš nezměnily; jen jsou zdůvodněny (a vlastně posíleny) penězi. Touha po kontrole mas zůstává…
Naštěstí ne v každém městě. Dnes není kultura pod bičem strany a vlády, ale v rozhodování městských, potažmo krajských úřadů a magistrátů. A já žiji ve velkém městě, které se může pochlubit třemi festivaly mezinárodního věhlasu – v Hradci Králové. Je to velmi zvláštní místo k žití. Je úhledné, se soustavně udržovanou zelení, kde více jak centimetrová tráva je zločin a stromy nesmí narušovat prvorepublikový funkcionalismus a linii socialistické architektury, a kde lidé po osmé hodině večerní zalézají k televizím nebo do hospod a vylézají hlavně na začátku léta a na podzim. V tomto čase totiž do města vtrhávají festivaly Divadlo evropských regionů, Jazz Goes To Town a v menší míře Hudební fórum.
A najednou zjišťujete, že s výjimkou intelektuálněji zacíleného festivalu soudobé hudby se ty dva velké mění v jakýsi jarmark s uměním. A navíc podle jednoho mustru, podle jedné organizační představy, jež je prezentována jako ta jediná správná. Na tom by nebylo ještě nic tak znepokojujícího; ale organizátor začal také určovat, co se na festival hodí a co nikoliv. Nebudu nikoho jmenovat, nebudu zde suplovat roli investigativního novináře, jen si dovolím se zamyslet.
V neděli 28.června skončil v Hradci Králové desetidenní festival Divadlo evropských regionů. Součástí je Open Air program, který se odehrával na čtrnácti scénách. Na některých z nich zněla také hudba, jež byla za uplynulých dvacet let nedílnou součástí festivalového dění. Letos však chybělo velké pódium na Kavčím plácku nedaleko Malého náměstí, místo, kde se scházelo k muzice na tři stovky lidí a další stovky ba tisíce tudy procházely a třeba jen na chvíli se tady zastavily. To pódium platili nadšení dobrovolníci, také město přispívalo, program organizoval místní galerista mimo oficiální organizační strukturu. I letos získal dotaci od města, jenže ředitelka Open Air programu zde nechala postavit velký divadelní stan. Navzdory. Prý nic nevěděla o přiklepnuté dotaci, pan galerista měl tuto skutečnost nahlásit společně s tím, (cituji) co tam bude a jakou má koncepci. Po deseti letech trvání této hudební scény! A navíc se nechala slyšet, že hudební produkce na Kavčím plácku nepovznáší ducha a nehodí se k divadelnímu festivalu! (Mimochodem – na této scéně koncertoval třeba Vladimír Merta, Jaroslav Hutka či Radim Hladík s Blue Effectem…)
Ale jedním dechem pak ředitelka Open Air programu, absolventka ročního programu pro manažery, pořádaného Nadací rozvoje občanské společnosti, bývalá radní, dodala, že tento program by měl být mixem vysokého a nízkého umění. Evidentně to dokázala rozlišit a nepřipustila…ale vlastně co nepřipustila? A když se vrátíte v čase o něco zpět, zjistíte, že onen galerista, který ostrouhal, kandidoval v posledních komunálních volbách jako nezávislý, aby zamezil realizaci se železnou pravidelností prezentovaného návrhu některých radních zastřešit zelenou plochu Kavčího plácku. Navrhovaná střecha by byla obrovská, bytelná, s pevnými základy a těžko demontovatelná, takže by zamezila volné aktivitě občanů, včetně umělců, na jediné veřejně přístupné zelené ploše v centru města. Náhoda?
Ta samá ředitelka se ujme též jazzového festivalu. Tomu chce vrátit jeho původní smysl, obsažený již v názvu. Za jiných okolností by to byla docela slibná představa, ale ono to bylo v minulosti jinak? A který jazz se bude hodit do ulic a který do hospody či do koncertního sálu? A proč oba tak velké festivaly má pod palcem jeden jediný subjekt? Ale nejvíce mne znepokojuje ten fakt, že by si Ornette Coleman, Don Cherry a další neměli v Hradci Králové vlastně ani kde zahrát!
A aby tomu všemu byla nasazena koruna, zmizela za záhadných okolností ona sošná kavka z domu, kde sídlí galerie a podle níž celý zelený plácek dostal jméno…
