Někdy se meloman dostává k zajímavé hudbě různými oklikami. Pokud nezabloudí, může učinit výjimečný objev. Jako se mi to povedlo v polovině února. Aniž bych tušil, že spolu se mnou tak učinila plejáda hudebníků, včetně Briana Ena.
V drsných zimních podmínkách na Osadě Vycházejícího slunce, kde žiji, se mi vybavil dávný film mého dětství, jenž mi samozřejmě tehdy uhranul: Zálesák. Byl natočen v roce 1966 a hrál v něm charismatický Oliver Reed. A tak jsem se začal zajímat o jeho další filmy. Hned následující rok vznikl hororový spektákl The Shuttered Room (podle knihy H.P. Lovecrafta). Nikdy jsem ho neviděl a přestal jsem se o něj nadále zajímat, neboť je považován za skutečný propadák, prý nejhorší lovecraftovina, jaká kdy byla natočena. Ten samý den mne žena upozornila na jeden zajímavý článek na internetových stránkách stanice BBC – v Hull City Hall se ve dnech 17.–19.února uskuteční festival pod názvem Mind On The Run: The Basil Kirchin Story. A vystoupí na něm současná špička hudebních a vůbec zvukových vizionářů: např. Evan Parker, Jim O´Rourke, Will Gregory (z dua Goldfrapp), Sean O´Hagen (The High Llamas), Hidden Orchestra, Bob Stanley (St.Etienne), Jerry Dammers (The Specials), a to s přispěním BBC Concert Orchestra. Mělo jít o poctu jakémusi Basilu Kirchinovi, o oslavu dědictví zapomenutého génia. Basil Kirchin – nikdy jsem to jméno neslyšel. Ale nebyl jsem sám. Will Gregor se vyjádřil stejně a dodal, že z jeho hudby zůstal paf: Je to dojemný hlas. Zdá se být velmi primitivním, zemitým člověkem, ale on přišel s hudbou, která vznikla ze spirituální podstaty věcí. Avšak Brian Eno se s ním setkal již v roce 1974 a uvědomil si, že tento umělec-outsider je prvním hudebním malířem, absolutním solitérem: Je zarputile lhostejný k okolnímu světu, aby uplatnil svou jedinečnou hudební vizi. V té době čítala britská avantgardní scéna tři desítky různých sdružení a skupin, ale on nepatřil do žádné z nich.
Basil Kirchin se narodil 8. srpna 1927 v Blackpoolu. Již ve třinácti bubnoval profesionálně v otcově tanečním orchestru, který působil za války ve West Endu a poté se stal jedním z nejlepších swingových bigbandů v Británii. Nástup skifflu a rock´n´rollu Kirchin Band ale v roce 1957 rozmetal a Basil opustil hudbu, aby našel nový smysl života v Indii (deset let před hippíky). Pět měsíců strávil v chrámu Ramakrishna, aby zjistil, že bez hudby nemůže být. Odplul tedy do Austrálie. Avšak při vykládání lodi v Sydney veškerý jeho majetek, včetně nahrávek Kirchin Bandu, skončil nešťastnou náhodou na dně moře. V Austrálii se pokoušel hudbou uživit, ale nakonec se v roce 1961 vrátil do Británie. Začal spolupracovat se zvukovým inženýrem Keithem Herdem na hudebních experimentech, jakýchsi soundtracích k imaginárním filmům. (Mimochodem tento Herd pak v roce 1966 založil slavné Fairview Studios v Yorkshiru, kde natáčeli třeba Uriah Heep, Michael Chapman, The Housemartins, Toy Dolls, Bill Nelson a další popové a rockové hvězdy.) A odtud byl už jen krůček k hudbě k filmům skutečným. Průlomem byla v roce 1965 práce na filmu Catch Us If You Can s tehdy proslulou kapelou Dave Clark Five. A v tom samém roce zdobí jeho sofistikovaný exotický jazz s tropickou chutí, polyrytmickými divnostmi a hororovými varhanami film Primitive London.
Následovaly další filmy. Evan Parker vzpomíná, že poprvé s Kirchinem pracoval v roce 1968 na filmu Negatives. Parkerův Spontaneous Music Ensemble měl za úkol zobrazit psychotické stavy, a tak je přejmenoval na Paranoia Boys. Kirchin se v té době zaobíral víceméně jazzem; razil pro něj termín abstraktní jazz.
Avšak v roce 1967 dostal od Britské umělecké rady peníze na nákup vysoce kvalitního magnetofonu Nagra, který používali muzikologové k terénním nahrávkám. A jeho život se změnil. Začal vnímat svět prostřednictvím zvuků okolo sebe a s nahrávkami dále pracoval; upravoval je, zrychloval i zpomaloval, dekonstruoval a znovu skládal dohromady v překvapivě znějící zvukové kompozice.
V roce 1971 vzniklo přelomové album Worlds Within Worlds, mimochodem jediné Kirchinovo oficiálně vydané album na dalších třicet let. Prodalo se ho totiž jen několik set kusů. Pracoval zde s volnými improvizacemi saxofonisty Evana Parkera a kytaristy Dereka Baileyho, z nichž vytvořil mozaiku různě upravených zvuků. O tři roky později požádal o doprovodný text k druhému pokračování Světů ve světech Briana Ena. Ten byl hudbou opravdu zasažen a později si uvědomil, že Kirchin se zde dostal do těch samých vod, kam on doplul až o čtyři roky později na albu Ambient 1, a že tedy tím prvním není. Nicméně za Otce ambientu je považován nadále. Kirchin na tomto albu, jež vyšlo až po třiceti letech letech, dokázal tvůrčím způsobem využít také lidský hlas. Ale ne ledajaký; použil nahrávky hlasových projevů autistických dětí v různých psychických rozpoloženích, s nimiž profesionálně pracovala jeho žena Esther.
V roce 1979 se přestěhoval do města Hull, kde celé čtvrtstoletí vytvářel hudbu v naprostém zapomenutí. Spolupracoval jen s místními hudebníky a zvukovými techniky. Žil převážně z dávek v hmotné nouzi až do své smrti 18. června 2005. Na počátku tisíciletí onemocněl rakovinou, měl neoperovatelný nádor za okem. Když ho byl ve studiu navštívit saxofonista Alan Barnes, aby s ním stačil natočit ještě nějaká dueta, Kirchin se mu svěřil, že by si ještě rád zahrál s Hitlerem. O týden později již s basklarinetem útočil na reproduktor, z něhož se ozýval vypjatý Hitlerův hlas.
V roce 1979 vznikla také tato nahrávka – povšimněte si komentářů, jsou naprosto výmluvné:
Větší část díla Basila Kirchina čeká ještě na zhodnocení. Prozatím je širší veřejností vnímán spíše jako autor filmové hudby, přičemž většina těch filmů je považována za béčkové a hudba je na nich vlastně ceněna nejvýše. Což je i případ hororu The Abominable Dr. Phibes z roku 1971.
A jak vidno, ani ta hudba dnes nemusí nutně obstát. Tedy aspoň podle elektronického dua ze Sydney, které si říká D´bach & Mates. Ale nejsem si tak úplně jist, zda nové v tomto případě znamená také lepší; koneckonců, sami porovnejte, která verze je blíže ohavnosti doktora Phibese.