7. prosince zemřel v Paříži ve věku 81 let freejazzový bubeník Sunny Murray. Podivuhodný člověk a hudebník, jehož odchod z našeho světa nezaznamenala žádná česká média, ani ta hudební. Přitom je řazen svým novátorským přístupem k nástroji k takovým tlukoucím géniům, jako Tony Williams, Max Roach a Art Blakey. A na avantgardní jazzové scéně stál, respektive seděl od roku 1960 vedle nejzásadnějších věrozvěstů, včetně Cecila Taylora, Alberta Aylera, Archieho Sheppa, Lestera Bowieho, Gila Evanse, Roscoa Mitchella…
Ono je to vlastně symptomatické pro naši současnost. Velká část veřejnosti volá po opětném uzavření hranic, silné vládnoucí ruce, táborech nucených prací a kultuře pro zábavu pracujících mas; hlavně příliš nepřemýšlet, neznepokojovat se, mít klid na práci. Free jazz je zcela na opačném pólu a poslouchají ho jen smažky, potažmo intelektuálové z pražské kavárny, co chtějí vypadat zajímavě a hrají si na něco víc, než ve skutečnosti jsou. Poslouchám vox populi a jímá mne hrůza. Nikdo z těchto lidí se mnou nemíní diskutovat; oni vědí všechno nejlépe, i když znají tak maximálně Stivína. To je ten, co si z lidí dělá srandu přece! A tak zkouším vytáhnout argumentační trumfové eso, jež fungovalo dokonce v tuhých padesátých letech: Jde přece o hudbu utlačovaného černého lidu! Dnes to ale nefunguje. Naopak. Prý je jim už jasné, proč je ta hudba, dá-li se to vůbec označit za hudbu, tak příšerná – co se dá čekat od opic, které zrovna seskočily ze stromu?!
Koneckonců, něco takového si mysleli na konci padesátých let minulého století i Američané. Včetně těch černých. V roce 1960 založil Charles Mingus truc podnik, alternativní festival k tomu slavnému v Newportu. Protestoval tak proti konzervativním praktikám nejslavnějšího jazzového festivalu, jež zabraňovaly účasti freejazzových a vůbec progresivních muzikantů. Mezi tzv. Newport Rebels patřili vedle Minguse třeba Benny Bailey, Booker Little, Julian Priester, Eric Dolphy. Kenny Dorham, Max Roach, Tommy Flanagan, Abbey Lincoln a přidal se k nim dokonce o téměř generaci starší Roy Eldridge.
Free-jazz byl Popelkou v jazzu ještě celá šedesátá léta. Frustrace z odmítání či přezírání se projevovala nikoli v uměleckých ústupcích, ale naopak v ještě vyostřenější radikalitě, a to nejen v tvorbě. V roce 1966 byl Sunny Murray oceněn prestižním časopisem DownBeat jako New Star mezi bubeníky. V ceně ale nebyla peněžitá odměna a to hudebníka rozčílilo natolik, že v kanceláři dotyčného časopisu ocenění na podlaze spálil. Ovšem redaktor, kterému ona kancelář patřila, to později popřel. Každopádně se to traduje a vystihuje rozpoložení tehdejších průkopníků nového jazzu.
Sunny Murray se narodil 21. září 1936 jako syn matky v domácnosti a otce kazatele a zahradníka. Vyrůstal ve Filadelfii, byl členem pouličních gangů, dostal se i do vězení. V osmnácti přežil nehodu v ocelárně, kde pracoval, po další nehodě přišel o polovinu tří prstů pravé ruky. To už hrál na bicí a toto zmrzačení ho donutilo změnit způsob hry. Zároveň se rozhodl pro změnu života jako takového a v roce 1956 se odstěhoval do New Yorku. Vplul do hardbopové vlny a hrál nejvíce s Rockym Boydem, Jackiem McLeanem a Jamesem Moodym. V roce 1960 potkal pianistu Cecila Taylora a o dalším směřování bylo rozhodnuto. Murray byl prvním bubeníkem, který se ochotně a hlavně kreativně přizpůsobil Taylorově tekoucí klavírní hře mnohdy na hranici šílenství. Jako první začal bicí soupravu využívat i jako zdroj neobvyklých zvuků, puls zbavil závislosti na čase, aniž by ale ztratil schopnost vytvářet polyrytmy čerpající z afrických kořenů. V roce 1962 se setkal se saxofonistou Albertem Aylerem, žijícím v Evropě, kde měl tehdy free jazz mnohem větší ohlas než v jeho kolébce. Na albu „Spiritual Unity“ z roku 1964 Murray svoje bicí povznáší až někam do nebes… a zároveň do pekla.
O rok později vydává Sunny Murray první album pod svým jménem – Sonny´s Time Now, první ze tří desek pro Jihad, label básníka, dramatika a revolucionáře Amiriho Baraky (jinak známého též pod jeho rodným jménem LeRoi Jones).
Natočil celkem tucet vlastních alb, hlavně ale koncertoval a natáčel jako sideman v nejrůznějších sestavách; jeho diskografie se tak rozrůstá o více než 50 alb. V posledních dvaceti letech zhusta spolupracoval s plejádou osobností volné improvizace, jimž jeho zvukoborecká hra nadmíru vyhovovala.
R.I.P. Sunny Murray. Na slunečné straně Vesmíru…