Udeřily arktické mrazy. Nepřetržitě fučící vítr od řeky již přes týden vhání žiletky do všech koutů a záděr naší dřevěnky v Osadě vycházejícího slunce. To sice vychází den co den, ale je bledé jako žloutek z vejce od slepice, která nikdy slunce neviděla. Zato když zapadá, tak stříká rudou barvu všude vůkol, až mi to nahání strach. V neděli nám zamrzla voda. Naštěstí jsem s touto eventualitou počítal a měli jsme v zásobě vodu v několika pet lahvích. Vlastně archivovánu, neboť ve skupenství pevném. Byla v místnosti, která mi slouží jako letní pracovna a celoroční úložiště hudby a literatury. Do toho mi jeden norský muzikant poslal povídání a obrázky ze tří tzv. ledových festivalů v jeho zemi, jichž se na přelomu ledna a února zúčastnil. Domníval se, že mi tak udělá radost. Udělal, ale musel jsem zapomenout na Junga a jeho synchronicitu.
Oním hudebníkem je Terje Isungset. Skladatel a především hráč na nejrůznější perkuse, jež si sám vyrábí. Nejdříve používal kámen (zvláště žulu a břidlici), poté dřevo (převážně arktickou břízu), s novým tisíciletím přišel s nástroji z ledu. Pyšní se 14 autorskými alby, norskými oceněními Jazzový hudebník roku (1996) a Skladatel roku (za album „Igloo“ – 2008) a je řazen mezi pětadvacet nejkreativnějších perkusistů světa. Jeho hudbu s ledovými hudebními nástroji, postavenou víceméně na ambientu, v letošním roce uslyší posluchači nejen v Norsku, ale v dalších třech desítkách míst na planetě. Upřednostňuje venkovní scény s teplotou pokud možno pod nulou (v lednu se mu hrálo výborně v Murmaňsku). Jinak má vyrobenou speciální koncertní síň v podobě iglú se dvěma kopulemi a otvorem navrchu, aby mohlo odcházet teplo od posluchačů. Často ale musí koncertovat i v regulérních sálech při pokojové teplotě, ale pak vystoupení netrvá déle než 50 minut; jinak dochází k nevratnému poškození nástrojů.
„Jeden z důvodů, proč dělám ledovou hudbu, je ten, že led vidím jako součást většího celku,“ vysvětluje Isungset. „Není to jen o mně, ale o elementech ledu a vody. Člověk se přece z velké části skládá z vody. A pak chci tímto také upozornit na tání ledovců a klimatické změny.“ Ne každá voda z řek či jezer je pro výrobu nástrojů vhodná. Nejlepší led je prý ten ze severního Švédska z roku 2003. Jednotlivé nástroje si vyrábí sám pomocí motorových pil a seker. Na koncerty je převáží v boxech se suchým ledem.
Isungset v roce 2006 založil Ice Music Festival, a to ve vsi Geilo v podhůří chráněné náhorní plošiny Hallingskarvet, v idylickém horském domě vytvořeném z místního sněhu a ledu. Tady si svoje nástroje většina vystupujících vyrábí přímo na místě jako poctu vodě v její zmrzlé podobě. Letošní, již třináctý ročník proběhl ve dnech 31. ledna až 4. února.
Podobný hudební festival v ledu vznikl letos ve Finse, mimochodem nejvyšším místě norské železnice (nadmořská výška 1222 m nad mořem). Vedle průkopníka ledové hudby Isungseta zde ve dnech 2. a 3. února účinkovali třeba Anders Jormin a Berit Opheim.
Anders Jormin je švédský kontrabasista a skladatel, proslavený hraním v kapele pianisty Boba Stensona v osmdesátých letech, v další dekádě pak válel s Charlesem Lloydem, poté s Tomaszem Stańkem. V jeho portfoliu jsou i další výrazné osobnosti moderního jazzu: Don Cherry, Lee Konitz, Joe Henderson, Paul Motian, Norma Winstone, Mike Manieri, Mats Gustafsson, Albert Mangelsdorff, Kenny Wheeler, Mark Feldman a Dino Saluzzi.
Berit Opheim je nejvýraznější norskou folkovou zpěvačkou, pohybující se na poli nejen tradiční hudby, nýbrž i středověké, improvizační a soudobé. Píše pro ni skladatelka Ragnhild Berstad a také experimentátor Lasse Thoresen, autor elektroakustické a konkrétní hudby, do níž transformuje skandinávskou lidovou hudbu. Zpěvačka je známa jako sólistka několika norských symfonických a komorních těles a v roce 2014 nahradila Torunn Østrem Ossum ve vokálním Triu Mediaeval. V tom samém roce navštívil soubor Prahu, kde vystoupil v kostele Panny Marie Sněžné v rámci Letních slavností staré hudby. Pozoruhodné jsou jeho projekty s umělci napříč žánry. Figurují mezi nimi např. Gavin Bryars, David Lang, Trygve Seim, Tord Gustavsen, Jan Bang či Arve Henriksen. Účinkoval též s americkým ansámblem Bang on a Can. Patří k významným koním stáje ECM.
Dalším arktickým festivalem, na kterém účinkoval Terje Isungset, je Northern Lights Music Festival v Tromsø. Letošní, již úctyhodný 30. ročník proběhl v týdnu mezi 27. lednem a 4. únorem. Festival je proslulý svými magickými půlnočními koncerty, na nichž zní nejen norská, ale také zahraniční hudba středověká, klasická, včetně opery, soudobá i jazzová. Letos zazářili Trio Mediaeval s jazzmany Trygvem Seimem a Håvardem Lundem, dream-popová zpěvačka Anneli Drecker, ethno-jazzová diva Marja Mortensson a ze zahraničí nefalšované legendy Billy Cobham, Procol Harum a Blood, Sweat & Tears. Nechyběl ani The Orchestral Joik Project, který festival dokonce zahajoval; otcem tohoto pozoruhodného projektu je skladatel a vokalista Frode Fjellheim, jenž ovládá mistrně domorodý laponský styl zpěvu – joik. Zde spojil svoji kapelu Transjoik (v 90. letech se jmenovala Jazz Joik Ensemble) se symfonickým orchestrem. Z ukázek to vypadá více na prázdné gesto, byť rozmáchlé, snad dokonce i nabubřelé, nevím. Raději se vrátím skoro o dvacet let nazpět:
A voda nechce rozmrznout! Nerad bych měl ale z vodovodní trubky tibetský dungchen.