Zatoužili jsme se ženou po živé sociální bublině. Přes tři roky jsme dobrovolně izolováni od městského rumraje a skrzevá sociální sítě udržujeme kontakt s lidmi nám blízkými. Především u mne je přerod z velkoměstského člověka v osadníka, ba přímo zálesáka, markantní a tak zřetelně viditelný, že se čím dál více cítím být Nattym Bumppoem alias Koženou punčochou, mým oblíbeným dětským hrdinou. A v té bublině je tolik muzikantů, spisovatelů, výtvarníků a dalších tvůrčích a intelektuálně zvídavých přátel a známých, z velké části virtuálních, že jsem pojal nápad uspořádat v naší divočině takový neoficiální festival, jehož náplní by byla akustická hudba, autorská čtení, přednášky, diskuse a noční promítání filmů. Celé jsem to nazval Lestival tvůrčích přetlaků a začal jsem rozesílat pozvánky. Moje žena na sebe vzala s nadšením roli hostitelky a pustila se do přípravy lestivalového zázemí. To jest: uvařila guláš ze tří mas, naložila utopence a hermelíny se spoustou cibule, česneku, feferonek a svěží zeleniny, vyškvařila sádlo se škvarkama, nechali jsme si dovézt spoustu kuželek s pivem a vínem. Na mně bylo, abych udělal osvěžující nápoj z máty, popence, meduňky, šalvěje, pelyňku a brutnáku.
Lestival tvůrčích přetlaků proběhl ve dnech 5.–8.července. Vyjma přednášek – neboť nepřijel jediný vědec či teoretik umění – byl naplněn až po okraj. Hlavně šlo ale o setkání lidí, kteří se mnohdy viděli poprvé, ale znali se třeba z Facebooku. Byl jsem šťastný, že ta sociální bublina nesplaskla. Každý den, hlavně pak v podvečer, kdy začínal program, se počet přítomných měnil; nejvíce jich bylo v pátek, kdy jsem napočítal 13 hlav. Ve čtvrtek se jen seznamovalo, diskutovalo a večer se promítal americký film Modrá Electra Glide z roku 1973. Policisté na motorkách a hippíkové. Natočil jej James William Guercio, muzikant a producent, který se proslavil hlavně díky kapelám Blood, Sweat and Tears a Chicago. Byl to jeho jediný film. Ale kdo by neznal tohle, no ne?
Z Brna přijel René Müller, respektive (abych se vyjádřil básnicky) připluly Tiché lodi. Tak si tento janotovsky laděný písničkář říká. Nejdříve založil kapelu Hynkovy zámky; to bylo v roce 1985. V roce 2007 natočil na značce Ears&Wind Records vynikající album S tváří měsíce v úplňku. Pod jménem Tiché lodi vystupuje od roku 2011, většinou sám s elektrickou kytarou. Ovšem na Lestival si ale půjčil kytaru akustickou. „Proč Tiché lodi? To jsem ještě hodně pil a spoustu času trávil v putyce,“ vyprávěl. „Jednou v noci z ní vyjdu, podívám se k nebi, tam hvězdy, zavírám za sebou hospodský hluk a vím, že to budou Tiché lodi. Tak nějak mi ten název byl dán.“ Před dvěma roky vydal album Časy vody, letos by měl natáčet další opus, tentokrát pro Indies Happy Trails. Jeho písně jsou výsostnou poezií, polodeklamovanou za doprovodu často minimalistických kytarových figur. Síla sdělení, poetika, exprese, imprese, nazvěme to jakkoli, jsou autentické až do morku kostí. „Nikam nespěchám,/jen čekám na to,/co mne vlastně čeká…“
Splnil se mi sen. Četl jsem rozměrnou báseň Help Me, již jsem napsal před šesti lety inspirován stejnojmennou skladbou bluesmana Sonnyho Boye Williamsona, za doprovodu jiného geniálního foukacího harmonikáře – Mateje Ptaszka. Opravdu to s tou genialitou nepřeháním. Ptaszek je od roku 2009 dokonce reprezentačním hráčem firmy Hohner. Počet koncertů odhaduje na 1.300, a to ve 13 zemích světa. Nejúspěšnější období zažíval ve dvojici se slovenským kytaristou Ĺubošem Beňou, po rozchodu založil kapelu Dobré ráno blues band, s níž v Galénu natočil dvě alba. Ovšem Ptaszek není zdaleka jen bluesový harmonikář, je také fotografem, spisovatelem, cestovatelem a dobrodruhem. Tři roky žil v Latinské Americe, především v Ekvádoru a Kolumbii. Ale v žádných turistických destinacích! Je prvním Evropanem, který strávil více než 20 měsíců v divokém kolumbijském departmentu Antioquia. Žil v tradiční kovbojské vesnici Concepcion, již jediné autentické v celém hispánském světě. Blues pak Mateo (jak mu místní přezdívali) hrál v hospodách v Medellínu, ano, v tom městě, kde ještě před čtvrtstoletím hnízdila narkomafie Pabla Escobara. Kdysi nejnebezpečnější město světa má nyní jednu z nejnižších kriminalit. V roce 2015 ohromil na čtyřdenním mezinárodním bluesovém festivalu v ekvádorské metropoli Quito, a to před deseti tisíci posluchači. Ze svého pobytu v Jížní Americe dosud vytěžil dvě knihy, jež vydal Galén: „Posekej si ten trávník, nejsou vidět hadi“ (2016) a nedávno vydané „Reportáže z rozervaného ráje“. Ptaszek z nich samozřejmě četl ukázky a také exceloval virtuózní harmonikovou hrou při sólovém vystoupení. A má to nyní k nám na osadu blízko. Totiž po návratu z jiného světa našel domov v Hradci Králové, pořádá přednášky především o magické Kolumbii a pracuje v kavárně příznačně nazvané Rovník. Nyní tam probíhá prodejní výstava jeho fotografií „Svět kovbojů“. A má ještě tento nebojsa a kumštýř nějaké nesplněné sny? „Samozřejmě. Sny jsou hnacím motorem člověka,“ zní odpověď. A dodává: „Pokud se mu plní, tak není frustrovaný a nejen sebe, ale i druhé okolo sebe dělá šťastnými. Každý by měl mít možnost splněného snu. Ubylo by tak temných vášní. Mně se sny plní.“
Z Prahy přijela Helena Machovcová. Těšil jsem se na vyprávění o jejím otci, filozofovi Milanu Machovcovi, a také o Egonu Bondym. Ten ji takřka adoptoval. S ním chodila na koncerty hudby 20. století a hudby soudobé, s tátou pak na opery. Táta byl vášnivý wagnerián. Velebil programní hudbu, především onu romantickou vlnu 19. století. Co se týče opery, měl rád německou, českou a ruskou. Italskou neposlouchal, nebyla pro něj dost intelektuální. Doma si pouštěl symfonickou hudbu – Brahmse, Brucknera, Beethovena, Smetanu, Dvořáka, Janáčka, Mahlera, Prokofjeva. Anglosaský svět ho neoslovil vůbec a v ničem. „Ostatně vedle gymnázia vystudoval táta i konzervatoř, a když šel na vysokou, rozhodoval se mezi hudbou a filozofií,“ vyprávěla Helena Machovcová. „Mohl se stát přinejmenším klavírním virtuózem, dirigentem, měl stoprocentní sluch, a patrně i skladatelem. Celý život na klavír hrál, vyučoval ho, hrál na varhany, přátelil se s muzikanty, viz můj kmotr Milan Muncingler.“
A Egon Bondy? „S mým bratrem Martinem jsme samozřejmě od dětství znali náš underground. Bondy byl obrovskej znalec moderní hudby, která tátu nezajímala. Takže Martina zásoboval vším možným, i Japonci. No a já, o šest let mladší, jsem to mohla poslouchat přinejmenším za dveřmi, ale když nebyl doma, tak i u něj v pokoji. Bylo to vzrušující.“
A kdože se to skrývá pod Japonci? Nikdo menší, než Stomu Yamash´ta a jeho Red Buddha Theatre. Tedy počátek sedmdesátých let a spojení japonské tradiční perkusivní hudby s progresivním rockem ze Západu. Soubor, který hudbu pojímal jako multivýrazovou performanci, netrval dlouho; v Japonsku byl zformován v roce 1971 a mezi létem 1972 a lednem 1973 vystupoval v Londýně a Paříži. Ovšem jeho vryp do rockové avantgardy je pořádně hluboký…
(autoři foto: Jana Navaříková, Pavel Mauglí Pakosta)
