Přiznám se, že mám rád seriály. Samozřejmě nemyslím Ordinaci v růžové zahradě, Ulici a podobné mýdlové bubliny, ale třeba (pokud zůstanu v našich luzích a hájích) Pustinu, Vzteklinu, Rapla či Svět pod hlavou. Před nedávnem jsem se dodíval se ženou na britsko-americký seriál The Terror, natočený podle knižního bestselleru Dana Simmonse. Jde patrně o seriálovou událost letošního roku. A to nejen příběhem posádky dvou lodí Britského námořnictva, z nichž jedna se jmenovala tak hrozivě, které v letech 1845-47 hledaly uprostřed polární nekonečnosti Severozápadní průplav. Nejen tím, jak tvůrci vymáčkli z námětu vše, co se dalo, takže hororová linie zápasu s netvorem nebyla ta podstatná. Boj o přežití podmiňovaly nejen přírodní živly, ale především samotní lidé – jejich slabosti, zášť, nenávist, závist, jež dmýchaly zápasy mezi nimi i se sebou samými. Strhující podívanou, místy až trýznivou, navíc umocňuje výtečná hudba. Jejím autorem je švédský skladatel a zvukový experimentátor Marcus Fjöllström. Bohužel se uvedení seriálu nedožil. Zemřel nečekaně ve věku pouhých 38 let vloni 3. září, uprostřed horlivé práce na několika projektech…
Byl to vskutku pozoruhodný tvůrce. Studoval klasickou kompozici zprvu u Jana Ferma, posléze u experimentátora Jana Sandströma na Akademii hudby v Piteå, již dokončil v roce 2005. Začal spolupracovat se Švédským královským baletem a se Skotským komorním orchestrem, pro něž psal klasické kompozice. Ovšem nejvíc ho lákaly hudební experimenty, a to ve spojení s multimediálním uměním. „Mnoho lidí mne ovlivnilo, třeba Aphex Twin,“ řekl v jednom rozhovoru. „Je symbolem nekonečné touhy po experimentování, originalitě, tvořivosti, hravosti, s vynikajícím smyslem pro morbiditu a zvrácenost.“ Ovšem stejným dechem se hlásil k Debussymu, Ligetimu, Cageovi, filmovým skladatelům Badalamentimu, Bernardu Herrmannovi a našemu Zdeňku Liškovi. Na malém manchasterském labelu Lampse vydal první dvě alba – Exerciser In Estrangement (2005) a Gerrauchsmusik (2006), ale ještě předtím zkomponoval hudbu ke kontroverznímu animovanému seriálu Davida Firthe Salad Fingers (2004). S tímto filmovým provokatérem ho pak pojila trvalá spolupráce…
Fjellström sám zkoušel experimentovat s filmem. Od roku 2006 začal točit dosti morbidní krátké filmy, jež často vyjadřovaly dětské noční můry. Pojil v nich různé tvůrčí postupy, ovlivněn ranou kinematografií (Georges Méliés) a současnými umělci, jako jsou bratři Quayové či Guy Mandin, nejvíce však Janem Švankmajerem. Vytvořil tak cyklus drobných filmových útvarů, například s postavičkami Odboy a Erordog, samozřejmě s vlastní hudbou, výrazně ovlivněných počítačovými hrami…
13. září 2010 vyšlo jeho první album na norské značce Miasmah Records – Schattenspieler. Odstartoval tak úspěšnou kariéru, aniž by musel jakkoli korigovat svoji touhu experimentovat. Poté prorazil také ve Spojených státech, kde v roce 2013 vyšla díky labelu Aagoo deska Epilogue-M-ep. Ta přinesla směs zuřivé taneční hudby, mnohdy až mechanické, a hypnotické, mrazivé nálady, umocněné kovovými zvuky. Tady je slyšet další z inspiračních zdrojů Fjellströmovy hudby: italsko-americký tvůrce kovových zvukových skulptur Harry Bertoia (1915-1978). A pak už, bylo to 30. listopadu 2016, přišla nahrávka, jež znamenala opravdový triumf a vynesla autora na piedestal současné experimentální hudby – Skelektikon. Rozbité sny, temné vize budoucnosti, paranoia, deviace, nostalgie, futurismus, tak lze album charakterizovat. Ale hlavně je to hudba nejen bizarní, ale především neobyčejně krásná. Vyzařuje z ní jakýsi nový druh jasu, zároveň hluboký, až zoufalý smutek. Hudba křehká, strašidelná i pichlavá, evokující doprovod ke stínovému či loutkovému divadlu, přesto navýsost avantgardní, sycená i výrazivem musique concréte. „Zvažoval jsem titul Schmerzrot, což je německé slovo vyjadřující krásně poeticky hoře,“ nechal se slyšet Fjellström. „Ale mnozí němečtí mluvčí mne od toho zrazovali, neboť by to znělo příliš brutálně, což by mohlo evokovat album od Rammstein. A to jsem nechtěl.“ Když byl dotázán, k jakému filmu by hudba z alba mohla sloužit jako soundtrack, odpověděl: „Musel by to být film, který jsem ještě neviděl – možná kdyby Fritz Lang tajně spolupracoval se Švankmajerem, Borowczykem a Jodorowským.“
V říjnu 2015 měla v Komorní opeře Piteå premiéru jeho audiovizuální opera Boris Christ, na níž s libretistou (a přítelem z dětství) Danielem Pedersenem pracoval od roku 2004. V režii Patrika Sörlinga se na scéně pohybují živí zpěváci, taktéž sbor a hudebníci souboru Norrboten Neo (pod taktovkou Jonase Dominiqua) hrají naživo, zatímco elektronická hudební složka zní z nahrávky společně s filmovou projekcí. Téma? Veskrze dystopie, kterak láska ke strojům je silnější než k lidem, což nemůže skončit jinak než tragicky. Fjellström vloni operu přepracoval do kratší, komorní verze, a to pouze pro sólové housle, živou elektroniku a videoprojekci. Houslový part napsal pro berlínského houslistu Christopha Berga. Zároveň začal v Berlíně pracovat na dlouhodobém projektu se skladatelkou, producentkou a vizuální umělkyní Katrin Hahner. Jde o zkoumání příběhu zajímavé postavy z řecké mytologie, slepého thébského věštce Teiresia, prostřednictvím různých uměleckých prostředků, včetně filmových, výtvarných, divadelních a samozřejmě hudebních. Jako první vznikl krátký film The Delights Of My Modular Gender. Více již nestačil. Neslyšel ani hrát houslového virtuoza Berga svoji hudbu. Moc se na to těšil…