Před měsícem jsem byl návštěvníkem Mezinárodního sklářského sympozia (IGS) v Novém Boru již potřinácté. První ročník trienále se uskutečnil v roce 1982 a do roku 2006 tvůrčí setkání sklářských výtvarníků a designerů z celého světa organizoval kdysi slovutný Crystalex. Jenže vývoz automatických linek a dalších technologií včetně know-how do Asie sklářskému kolosu zlomil vaz; konkursní řízení pochopitelně zabránilo v roce 2009 pokračovat v pořádání IGS. Naštěstí tehdejší vedení města bylo natolik prozíravé, že se rozhodlo štafetu převzít. Ve městě a v jeho bezprostředním okolí prosperovala celá řada sklářských firem, včetně Ajeto založené v letech 1992-94 Petrem Novotným a Bořkem Šípkem, takže sympozia mohla pokračovat. Zapojila se také Vyšší odborná škola sklářská a Střední škola v Novém Boru, kdysi Střední průmylová škola sklářská. Mimochodem ta samá škola, již absolvoval Miroslav Wanek, frontman naší mezinárodně nejúspěšnější avantgardní rockové kapely Už jsme doma. Studoval zde v letech 1977-82. A proč zrovna tahle škola, když Wanek byl z Teplic, respektive Dubí u Teplic? „Protože maminka zemřela ve sklárně a ty měly závazek, že se o mě postarají. A tak děda šel do sklárny a řekl: Tak se o něj postarejte… A oni na to: Ať si udělá sklářskou školu, pak ho zaměstnáme,“ řekl v jednom rozhovoru Wanek. (Starali se o něj prarodiče, protože táta hned po jeho narození utekl a máma zemřela, když mu bylo devět.) V novoborské škole se setkal s učiteli, kteří měli pro jeho dospívání zásadní vliv. Zasvěcovali ho do tajů výtvarného umění a filozofie. Studenti a jejich profesoři se setkávali v hospodě U dvou lip. Mimochodem pár stovek metrů od mého rodného domu. Už jako kluk jsem tam chodil tátovi pro pivo. Našim sousedem přes ulici byl Josef Kochrda, experimentální sklářský výtvarník a pedagog, žák legendárního Stanislava Libenského. Táta se s ním kamarádil a občas mne bral s sebou, když ho šel navštívit. Měl parádní sbírku desek a sám byl výborným muzikantem. Ostatně ho lze vidět a slyšet v akci ve scéně z hospody (právě U dvou lip), kde hraje na akordeon, ve filmu Střepy pro Evu z roku 1978. Tak trochu zázrak v tehdejší kinematografii, byť si to většina samozvaných filmových kritiků na ČSFD nemyslí, takže hodnocení snímku dosáhlo pouhých 50%. Čas od času se objeví na obrazovce nebo ve Filmovém klubu, ale jen velmi vzácně. Škoda. Třeba Jiří Lábus tam má nefalšovanou felliniovskou roli, jak vystřiženou z Amarcordu. Prostředí skláren je až mysteriózní. Však jsem je okusil na vlastní kůži. A titulní píseň Vladimíra Merty taky není k zahození.
Ale zpět k Miroslavu Wankovi. Mohl to být skoro můj spolužák, jen by byl o rok výše. Často mne napadá, zda bychom byli kamarádi. Když jsem v roce 1976 dělal zkoušky na gymnázium, byl jsem přijat, neboť jsem měl nejlepší testy z češtiny a třetí nejúspěšnější v matice. Po několika dnech přišlo oznámení, že se stala chyba, že nejsem přijat. Otec se rozjel do České Lípy a tam se dozvěděl, že na školu přišel dopis z Krajského výboru KSČ v Ústí nad Labem, ve kterém stálo, že můj vstup na jakoukoli střední školu v Severočeském kraji je nepřípustný… A tak jsem to zkusil na sklářské průmce. Táta tam měl známého, bývalého dlouholetého ředitele školy, RNDr. Jaromíra Špačka, další legendu sklářského umění; můj děda, který v bývalé Haidě zakládal národně-socialistickou buňku, s ním kamarádil. Jenže přes úřední zákaz vlak nejel. Ale pan Špaček řekl tátovi: „Jediné, co mohu pro vašeho syna udělat, je to, že se ten dopis ztratí. V létě tady proběhne rekonstrukce, bude se stěhovat, ten dopis v tom mumraji zmizí.“ A poradil nám, abych šel pracovat někam mimo kraj, nejlépe do Prahy, a za rok to zkusil na školu taky mimo Severočeský kraj. Takové škole pak bude stačit jen můj pracovní posudek. A tak jsem také učinil. A uspěl jsem. Ale to je jiná kapitola.
Takže zpátky k Wankovi. V roce 1981 založil v Teplicích (ještě ale jako student novoborské školy) kapelu FPB, jednu z prvních punkových skupin v Československu. Ovšem v mnohém výjimečnou. Texty nebyly ani tak ve smyslu No future, kapela sázela více jak tři akordy, ovlivněna progresivními kapelami jako Art Bears a The Residents, a zhudebňovala třeba Christiana Morgensterna, Jiřího Wolkera či Oldřicha Mikuláška. A aby ten zárodek fenoménu Už jsme doma byl kompletní, tak výtvarník Martin Velíšek, nerozlučně spjatý s touto kapelou, navštěvoval v letech 1979-83 Střední uměleckoprůmyslovou školu v Kamenickém Šenově, která je od Nového Boru co by kamenem dohodil.
V průběhu let navštívilo Mezinárodní sklářské sympozium více než 600 umělců a tvůrčích kolektivů; jen letos jich bylo pětapadesát. Ve Sklářském muzeu na nedělní vernisáži (7. října) jsem tak mohl obdivovat Merlina, futurologickou lampu Pavla Kopřivy, nástěnnou plastiku Zelená škola německého výtvarníka Axela T Schmidta, instalaci Unrest, kterou stvořila ze střepů a boxerských rukavic Daniela Chodilová, art-brut kresby na skle britského umělce Marka Anguse, robustní hutní sklo Vladimíra Kleina, experiment s černým sklem islandsko-norské Esy Björk, která se dušovala, že nemá se svojí slavnou jmenovkyní nic společného. Viděl jsem úžasné abstraktní plastiky Paula DeSommy z USA, vázy prorostlé pletivem Fina Markku Salo, skleněnou hlavu jako akvárium Švéda Larse Widenfalka, kaligrafické inspirace Liyua Zhu z Číny, plastiky tvořené sklem a kovem Ricka Mounta z Austrálie, neztratil se ani Ivan Mládek se svojí Karavanou. Ano, ten Mládek, co přešel Svratku suchou nohou. A ten Mládek, který je také autorem patentu na hudební nástroj Guitariano – keyboard pro kytaristy, který byl poprvé představen na Světové výstavě hudebních nástrojů v americkém Anaheimu v roce 2001.
(foto: Alice Hrbková)