V pražské Galerii Rudolfinum od 17. ledna vystavuje filmař a výtvarník Arthur Jafa Cyklus absolutně nepravděpodobných, ale mimořádných setkání. Tématem je rasismus a boj o svébytnost afroamerické kultury, mnohdy končící porážkou. Jde to až na dřeň.
V pražské Galerii Rudolfinum od 17. ledna vystavuje filmař a výtvarník Arthur Jafa Cyklus absolutně nepravděpodobných, ale mimořádných setkání. Jde o první výstavu tohoto Afroameričana u nás; původně londýnská expozice do Prahy doputovala z Berlína a poté nabere směr Stockholm. Ale to až po 31. březnu. Kurátor pražské výstavy Petr Nedoma expozici nepřeplácal, nechal vyznít každý artefakt do poslední kapky emocí. Jde to až na dřeň. Tématem je rasismus a boj o svébytnost afroamerické kultury, mnohdy ale končící porážkou. Především popoví a R&B zpěváci a hlavně zpěvačky připomínají často cvičené opičky, zpívající a tančící cingrlátka, až oči přecházejí. Bílí to přece mají rádi… Sám Jafa k tomu říká: „Jde mi o to, aby černí umělci, když chtějí oslovit širší veřejnost, nemuseli dělat umění, které není o černých. Podle mne je důležité dělat umění o našich zkušenostech, o našem chápání světa, aby lidé měli možnost vybudovat si, jak říkám, sval empatie – schopnost vidět se v prožitku jiného člověka.“
Arthur Jafa (*1960) původně vystudoval architekturu. Jenže ho zlákala filmová kamera. Za ní stanul poprvé v roce 1991 díky filmu Daughters of the Dust režisérky Julie Dash. Cena za nejlepší kameru na festivalu Sundance mu otevřela dveře k takovým filmovým mistrům, jako jsou Spike Lee a John Akomfrah. Stal se také vyhledávaným tvůrcem hudebních videoklipů černošských interpretů, nejčastěji pro Beyoncé, Solange a Jay Z.
V letech 1990–2007 nasbíral tisíce obrázků z nejrůznějších zdrojů a vytvářel z nich obrazové archivy afroamerické kultury. Faksimilie těchto knih jsou na výstavě volně k nahlédnutí. Už jenom jejich prolistování by vyžadovalo celý den. Jenže to by návštěvník neviděl jeho slavná videa, fotografie a výtvarná díla.
Nejhlouběji mne zasáhly jím zvětšené dobové snímky černých obětí lynče a bílého davu samozvaných soudců. Výrazy pohrdání, triumfu, hrdosti, pobavení a odhodlání jinak spořádaných, věřících občanů, otců a matek nad upálenými nebo oběšenými lidmi jsou varující a mohou způsobit nejednu noční můru.
A pak jsou ve vznosných prostorách Rudolfina k vidění a hlavně k prožití až do morku kostí dvě videa složená z obrazů s lidmi, objekty a událostmi, jež odrážejí střet černé a bílé reality ve Spojených státech, potažmo konflikt duchovního a materiálního světa a rozpad tradičních hodnot a humanity na světě vůbec. Tato díla uvozují výstavu a jsou více než zneklidňující. Sedmiminutový obrázkový slepenec Love Is the Message, the Message Is Death je poskládán ze záběrů z koncertů, mírových a protirasistických pochodů a demonstrací, policejních zákroků, obětí povodní, kovbojských a tanečních scén a dalšího obrazového materiálu z kanálu YouTube, který Jafa sestříhal na hudbu rapové písně Ultralight Beam Kanye Westa inspirované gospely. O minutu delší APEX je strhujícím sledem stovek fotografií ještě naléhavějších, více šokujících a deprimujících o 20. a 21. století jako o cestě do pekla v rytmu dřevného detroitského techna.
https://www.youtube.com/watch?v=imGskKiC_Z8
Součástí expozice je také ukázka z díla Ming Smith, k níž se Jafa hlásí jako ke své umělecké matce. Ta se proslavila neformálními akčními portréty zvláště z prostředí černošských kulturních komunit. Velmi ceněné jsou fotky free-jazzových věrozvěstů, které sledovala od jejich prvních uměleckých krůčků, jež se později změnily v radikální kroky zašlapávající vše zažité a strnulé. Ale hlavně bořící bělošské představy o jazzu. Příkladem budiž patnáctiletý saxofonista David Murray a kosmogonický zjev Sun Ra.
V kolekci fotografií mne zaujal nádherný, oduševnělý černoch jménem Alvin Ailey. Neznal jsem ho. Nakonec se ukázalo, že to není hudebník, ale tanečník a choreograf. Vlastně byl. V roce 1989 zemřel ve věku 58 let na AIDS. Dodnes je ve Spojených státech považován za nepřekonaného mistra moderního uměleckého tance. Jím založený Alvin Ailey’s American Dance Theater v New Yorku nadále existuje a průkopnické představení Revelations, vyprávějící cestu Afroameričanů od otroctví ke svobodě formou taneční svity na hudbu blues a spirituálů, je nepřetržitě od roku 1960 stále na programu!
Pokud by vás hlouběji zajímala afroamerická kultura, zvláště pak film, fotografie a hudba, doporučuju navštívit tyto výtvarně precizní webové stránky. Autorem následujících fotek z výstavy je Matouš Hrbek.
