A je tu zase poezie. 24. června se dožívá úctyhodných 91 let básnířka ruth weiss – „The Goddes of the Beat Generation“, jak je nazývána. Před dvaceti lety jsem s ní strávil jeden nezapomenutelný den…
Pravděpodobně je první, kdo spojil poezii s jazzem. „Jiní čtou do jazzu nebo píšou podle jazzu, ruth weiss píše jazz ve slovech,“ prohlásil básník Jack Hirschman. Malá počáteční písmena u jména nejsou pravopisnou chybou. Jde o projev její vzpoury proti německému jazyku a způsobu myšlení a proti společenským konvencím jako takovým.
Narodila se v Berlíně v roce 1928 v židovské rodině. V roce 1933 rodina uprchla do Vídně, odtud pak o šest let později posledním vlakem do Holandska. Před postupujícími německými vojsky našli azyl nakonec ve Spojených státech. Weissovi tam prožívali strastiplné časy, neboť kvůli neznalosti angličtiny nemohli dlouho sehnat práci. Rodiče ze strachu před ulicí ruth umístili do dětského domova a navštěvovali ji pouze o víkendech. Po válce se rodina vrátila do Evropy Většina jejich příbuzných ale našla smrt v koncentračních táborech. Ruth si přežití dodnes vyčítá a mívá zlé sny.
Studovala ve Švýcarsku a začala psát drobné povídky. V roce 1948 se rozhodla vrátit do USA a vzala to přes Prahu. Uvažovala zde o práci na americké ambasádě, ale nakonec si to rozmyslela. Z dnešního pohledu udělala to nejlepší, co mohla učinit. Vrátila se sem až o padesát let později už jako „Bohyně beatnické generace“. A já byl u toho. O tom ale až později.
V roce 1949 se stala členkou umělecké komunity Art Cycle v chivagské Near North Side. A zde také poprvé recitovala za doprovodu jazzové kapely. Stala se z ní bohémka, cestovala stopem po celé zemi, vystupovala v jazzových klubech, živila se jako servírka, pokladní v muzeu, model pro studenty výtvarných škol. V roce 1952 se usadila v San Francisku, v North Beach, později hlavním centru beatniků. V letech 1956-1962 týden co týden vystupovala v klubu The Cellar (čili Sklep). Seznámila se zde s ikonickými literáty Lawrencem Ferlinghettim, Jackem Kerouacem, Allenem Ginsbergem a Bobem Kaufmanem, pro kterého byl jazz také základní hmotou pro psaní. V roce 1967 poznala výtvarníka Paula Blakea (ročník 45), který se stal jejím třetím mužem; žijí spolu na severu Kalifornie u přímořské vesničky Albion.
Portfolio ruth weiss čítá deset knih poezie, dvanáct divadelních her a publikování ve více než sto padesáti antologiích a časopisech. Proslavila se také (především v intelektuálních kruzích) jako představitelka hlavních rolí v pěti experimentálních filmech režiséra Stevena F. Arnolda, z nichž titul Messages, Messages byl uveden v roce 1969 dokonce na festivalu v Cannes. Vizionářský umělec (filmař, fotograf, malíř, ilustrátor, scénograf, kostýmní výtvarník) Steven Arnold v roce 1967 začal vytvářet první rockové plakáty pro slavný klub Matrix, kde odstartovala sanfranciská psychedelie 60. let. Když v roce 1972 viděl jeho film Luminous Procuress surrealista Salvador Dalí, stal se Arnold jeho oblíbencem. O dva roky později šel k němu dokonce studovat do Španělska a podílel se též na výzdobě Teatre-Museu Dalí. V roce 1988 Arnoldovi diagnostikovali AIDS a 6. srpna 1994 zemřel ve věku pouhých jednapadesáti let.
Arnoldovým celoživotním uměleckým krédem bylo: „Art is revolution, or it’s nothing.“ Tomu odpovídá také hudební složka jeho filmů. Nejpozoruhodnějším hudebníkem, který s ním spolupracoval, byl Warner Jepson (1930-2011). Patřil k pionýrům elektronické hudby ve Spojených státech, experimentoval s ní již od konce 50. let. Tvořil hlavně pro film a balet, byl ale také uznávaným sochařem a fotografem. A právě on to byl, kdo svojí hudbou umocnil erotické surreálno filmu Luminous Procuress. Ovšem pozornost si zaslouží veškerá jeho tvorba.
„Ona je skutečným inovátorem beatnické jazzové poezie. A historicky je pravděpodobně úplně první, kdo něco takového začal dělat,“ prohlásil o ruth weiss saxofonista Rent Romus, který s ní posledních dvacet let nejčastěji hraje. Romus (ročník 68) je vůdčí osobností jazzové scény v oblasti San Franciska, jenž začínal nasávat tuhle muziku u Stana Getze; ten ho nabádal, aby našel vlastní tvář, že na to rozhodně má. Vyslyšel ho. V první polovině devadesátých let jej hledal v triu Lords Of Outland, kde s ním hrál například Kash Killion, bývalý cellista Sun Ra Arkestra. V roce 1999 založil Life’s Blood Trio, s nímž spolupracovala i taková legenda, jakou je saxofonista John Tchicai (někdejší spoluhráč Johna Coltranea a Alberta Aylera, zemřel v říjnu 2012). V posledním dvacetiletí studuje ugrofinskou hudební tradici, která se mu stává základním stavebním kamenem pro strhující jazzové improvizace inspirované Kalevalou, lidovou hudbou Karelie a sámským pěveckým stylem joik. Pro tento účel rozšířil trio na vícehlavý Life’s Blood Ensemble, s nímž provedl také svoji rozměrnou kompozici The Otherworld Cycle…
Od roku 1998, kdy byla hostem pražského Beat Generation Festu, navštívila ruth weiss Čechy již čtyřikrát. Dvakrát s ní hrála skupina Už jsme doma, takže místo jazzu dokázala napasovat svoje básně do rockové hudby. Tuto fúzi jsem bohužel neslyšel, ani tu s Jiřím Stivínem a dalšími jazzmany. Byl jsem ale účastníkem jejího vystoupení v novoborském kině dne 21. září 1999, a to u příležitosti vydání její knihy A New View Of Matter / Nový pohled na věc. Díky nakladatelství Maťa tak vyšla její první kniha nejen u nás, ale v celé Evropě! Šéfredaktor Nových knih (blahé paměti) Petr Matoušek mne pověřil zaplnit textem o této akci celou zadní stranu, takže jsem výbor z její poezie zrecenzoval, udělal s básnířkou rozhovor a napsal reportáž z vystoupení. Byl to jedinečný zážitek, jakých je za život jako šafránu.
Rozhovor dostal titulek Nevěřit v lepší tisíciletí by mohlo být osudné. Vychází z odpovědi na otázku ohledně jednoho znepokojujícího verše „…příští milénium nemá čas dělat stejnou chybu…“ V rozhovoru ruth weiss ještě dodává: „Nevím, zda ti nahoře skutečně zmoudří, ale my dole bychom se měli pokusit zastavit růst jejich moci.“ Nechám bez komentáře.
Vyprávěla i o svém setkání s Ludvíkem Kunderou, také s fyzickým básníkem Petrem Vášou. „Nic podobného jsem nikdy neslyšela. Běžně se poezie rapuje, ale takhle to nedělá nikdo.“
Dále: „Pro mne je svoboda totéž, co pravda. Být svobodný znamená žít bez lži.“ Opět bez komentáře.
Mne coby melomana & básníka zaujala tato sentence: „Psaní je improvizace stejně jako jazz, a já jen musím zaznamenat všechna slova, jež ze mne tryskají.“
Kino bylo zaplněno. Byl jsem přítomen již zkoušce. Básnířka se s kytaristou Jardou Svobodou a bubenicí Janou Modráčkovou (oba z kapely Zuby nehty) znala teprve pár hodin. (Mimochodem onen výbor z poezie ruth weiss přeložila Pavla Jonssonová, také členka Zubů nehtů.) S komunikací pomáhal Míra Wanek, který ostatně tohle všechno spískal. „V jedné dlani mačká papírový kapesníček, zatímco druhou rukou bouřlivě gestikuluje a rozkmitává tělo do rytmu hudby i vlastních slov. Náhle se obrátí k muzikantům s pažemi rozhozenými do stran, čímž je okamžitě umlčí…“, napsal jsem tehdy.
Básnířku na její triumfální cestě do Evropy doprovázel Paul Blake. Při rozhovoru nakreslil perem můj zjednodušený portrét; i tak z něho bylo patrné moje vzrušení. A obdiv. Bohužel se někde na mojí pouti životem vytratil. Opakovaně ho bezúspěšně hledám. S takovou ztrátou se nemíním vyrovnat.
Happy Birthday to you, dear ruth!
