Tentokrát na téma PANTA RHEI, tedy VŠE PLYNE…
Jak nás poučuje Wikipedia, jde o Platónovu zkrácenou interpretaci tvrzení raného antického filozofa Herakleita, že sestupujeme i nesestupujeme do těch samých řek, tudíž jsme to my a nejsme to my, protože nelze vstoupit dvakrát do té samé řeky. Platón to chápe tak, že se všechno neustále mění, a proto neexistuje bytí v pravém slova smyslu…
Nejsem filozof, tím méně antický myslitel, jsem jen obyčejný meloman, který na vlastní kůži prožil podruhé to, co se vlastně už dít nemělo. Stalo se to před třemi týdny, při abiturientském srazu celého našeho ročníku hornické průmyslovky v Příbrami po 35 letech; tedy nejen geologů, kam jsem patřil já, ale též dobývkářů a strojařů, respektive strojařek, jež hrály nezanedbatelnou roli múz tvůrčího vzepětí mladičkého melomana.
Když jsem vešel do starobylé hornické hospody Na Marii, přivítal mne několikahlasý chór deklamující Proč?/Proč jsem se vůbec narodil?/Proč?/Proč mne nikdo nemiluje?/Proč?/Jen samé otázky,/jen samé otázky,/až mě z toho hlava třeští,/až mně celá duše jenom štkááááá… Do mého následného zkoprnění někdo ještě zanotoval jiný song: Jednu krásnou zemi znám, imzae imzae,/je jak rakev černá, imzae imzae,/řeky jsou tam krvavý, imzae imzae,/je to země mááááá, imzae!… Je to možné, aby si někdo pamatoval moje texty po tolika letech, když já sám je v řece nemilosrdného času již dávno utopil? Až do tohoto jediného okamžiku, kdy jsem náhle vstoupil podruhé do internátního pokoje na Svaté Hoře v jednom zimním víkendu druhého járu.
Topili jsme uhlím, pro které jsme chodili klášterní chodbou na dvůr, kolem svaté černé kuchyně; a já opět cítil tu charakteristickou vůni bílé kávy. Ano, také určité vůně nebo pachy dokáží vrátit čas a zopakovat prožitek přímo fyzicky. Ale což teprve tóny a slova! Sedím za bicí soupravou, sestavenou z uhláku, dřevěného nočního stolku a kovové postele, mám po ruce ještě tu příšernou foukací harmoniku z Číny, jež rozdírala rty (ale když se namočila ve vodě, zněla jako pravá Blues Harp); ale hlavně jsem disponoval emocionálně vypjatým hlasem, který více deklamoval než zpíval (po vzoru undergroundových kapel) vlastní existenciální texty. Se mnou byli v uzamčeném pokoji (abychom nebyli narušeni neočekávaným vpádem vychovatelky) ještě Zdenda z Kadaně s houslemi, na něž se jako dítě několik let učil v lidušce, než ho učitel vyhodil, Honza z Tachova se španělkou, který se učil sám podle riffů Deep Purple a akordů v trampských evergreenech, a Milan z Havlobrodu s altsaxofonem a klarinetem, jenž se nedostal na konzervatoř a přezdívali jsme ho podle nálady Magor, Syflín nebo Felix. Vznikla tak nahrávka na kazetě Maxell LN90, pravděpodobně té nejlepší, jaká se dala za totáče sehnat (a to jen v Tuzexu), přičemž jsme použili magnetofon také slušné úrovně, Aiwa F220 (ten už se dal s trochou štěstí sehnat i v normálním obchodě). V závěrečné natáčecí frekvenci se na nás dobývala vychovatelka, ale marně; avšak stala se (aniž by s tím souhlasila) dalším aktérem nahrávky, jež kolovala po vlastech českých, moravských a slovenských. Odezva na ni byla vesměs kladná; většina posluchačů ji považovala za akustické demo Plastiků. Nakonec zůstala kdesi na druhém konci země, než mi při nynějším setkání bývalý spoluhráč sdělil, že před pár lety mluvil náhodně s nějakým Slovákem, jenž se o té kazetě zmínil s tím, že mu ji zabavili estébáci a byl následně vyslýchán, jak přišel k podvratné hudbě Plastic People…
A tak jsme Na Marii zrekonstruovali téměř celý obsah kazety, ačkoli jsme ze skupiny Ad hoc, jež vydržela pouze ten jediný den, zbyli jen dva, já a Zdenda; Honza po škole emigroval a už se nikdy neozval, Milan se po zmrzačení na šachtě upil k smrti. Pomohli nám dávní spolužáci-posluchači, kterým se ten juvenilní výkřik jurodivého rebelanství zavrtal pod kůži téměř před čtyřmi desetiletími. A tak si pak třeba Pepa z Jindřichova Hradce vybavil jiný den na svatohorském internátě; byla to neděle a my jsme poslouchali z tranzistoru rumunské vysílání stanice Svoboda. Ta totiž jako jediná nebyla rušena a každé nedělní odpoledne vysílala hudbu západní provenience – třeba celé suity Pink Floyd, Van der Graaf Generator, Focus, Gentle Giant, Iron Butterfly, King Crimson, Franka Zappy atd. atd. Byli jsme z té muziky zcela u vytržení. Jen jsme se museli neustále vyrovnávat s kolísavou kvalitou příjmu na VKV, takže jsme to řešili uzemněním výsuvné antény tranzistoru na drátěnce vespod patrové postele. Když nás pak jednou přistihla vychovatelka, začala na nás řvát, jak to že se modlíme; museli jsme totiž pak při poslechu klečet, abychom byli co nejblíž zdroji hudby…
Vlastně ano, my jsme se ve skutečnosti modlili…
A já se znovu modlím. A ty magnetofonové kazety se taky vrací…Tak jaképak panta rhei, platón neplatón?!
