Meloman se ohlíží až do kolébky dvacetileté krásky Hevhetie.
Od února začal slavit dvacáté narozeniny košický label Hevhetia. Vyvrcholení oslav přijde, pokud to ovšem covid a politici dovolí, samozřejmě v létě, kdy proběhne jako v minulých letech showcase a festival. Vydavatelství založil rodák od Zemplínské Šíravy, z kraje, kde do duše vnikají polské, ukrajinské a maďarské živly, vášnivý vyznavač vytrvalostního běhu, vytrvale umanutý Ján Sudzina. Dovolte melomanovi ohlédnout se za tituly, jež jsou pro něj z tohoto hájemství těmi nej nej.
„Hevhetia pro mne neznamená byznys, je to umělecká platforma, živoucí organismus,“ vyjádřil se před lety Sudzina. „S lidmi, kterým po umělecké i lidské stránce věřím, půjdu třeba i do ekonomické ztráty.“ Prvními alby z oněch dvou set sedmdesáti sedmi CD a devíti LP, jež k dnešnímu dni na značce Hevhetia vyšly, byly jedinečně vypravené počiny „českého Jaca“ Pavla Jakuba Ryby Smaller Wounds (kde s ním hraje např. Jozef Skrzek a Zdeněk Sarka Dvořák) a To Be Alive z roku 2002. O dva roky později vyšlo do třetice všeho dobrého album Morally Topless s opravdu exkluzivním hostem – kytaristou Mikem Sternem.
Je skutečně nemožné vměstnat sem všechno nej nej. To jsem si na sebe upletl bič, neboť bych byl nespravedlivý vůči většině těch, na něž by se nedostalo. Hevhetia je jedinečná v tom, že ani jediný titul není úlitbou masám či jakémukoli módnímu žánru, stylu a už vůbec ne politickému, ideologickému přesvědčení. Proto spíše než ta nejlepší aba vypíchnu ta, jež mne jako melomana formovala, posouvala či upevňovala můj pohled na kvalitní muziku. A jsem moc rád, že právě jejich tvůrci se stali zásadními i pro Hevhetii.
V prvé řadě je to debutová nahrávka Flashing akordeonisty Petera Katiny z roku 2006. Vzhledem k tomu, že studoval také interpretaci soudobé hudby na Hudební akademii Carla Nielsena v dánském Odense, na tomhle albu představuje autory ze skandinávských zemí. A mezi nimi zní i notně experimentální Spheres To Spikes performera a skladatele elektroakustické hudby Larse Graugaarda; titulní kompozice je pak dílem norského velikána druhé poloviny 20. století Arneho Nordheima, jehož mimochodem obdivoval Frank Zappa (a také si s ním zahrál při svém skandinávském turné v roce 1973). V dalších CD pak Katinovu akordeonu neunikli ani Šostakovič, Kagel, Gubajdulina, Berio, Lindberg, Scelsi atd.
V roce 2007 se objevilo album Jánošík s třemi zrnky hrachu jako součástí obalu CD, což považuju za geniální černý humor. Jde o živou nahrávku z obnovené premiéry legendárního němého filmu z roku 1921 v Žilině 10. září 2006. Jak známo, toto filmové dílo bylo považováno již za ztracené, ale po mnoha letech bylo objeveno ve Spojených státech a následně věnováno Slovákům, kteří jej mistrně zrestaurovali; dodatečně pak bylo zapsáno na seznam kulturního dědictví UNESCO. Autorem hudebního projektu je další neodmyslitelná tvůrčí tvář labelu Julo Fujak, zde hrající na preparovaný klavír, cimbál a perkuse. Vedle něho a jeho experimentálního souboru tEóRia OtraSu účinkuje Vladimír Merta jako zdatný instrumentalista (renesanční loutna, kytara, fujara, klarinet, perkuse) a Jana Lewitová (mezzosoprán, viola, harfička). Nečekejte popisný folklór, potažmo pseudofolklór; aktéři sice ze slovenské lidové hudby čerpají, ale necitují, nevykrádají, alébrž přetvářejí v originální, dramaticky strukturovanou svitu na pomezí folku, rocku, jazzu a soudobé vážné hudby. Taková hudba filmový děj dotváří, nikoli pouze koloruje.
V témže roce mne posadil na zadek Jozef Kolkovič (Joseph Kolkovich) s CD se světovou premiérou dvou svých kompozic Nine Preludes / Silent Tears Of Fathers. Tento prešovský rodák v roce 1979, tedy ve dvaadvaceti letech, emigroval do Spojených států. V kalifornském Diegu pak s basovou kytarou tvrdil progresivní rock v kapelách Nimbus Obi a Lazer Maze. Po roce 1999 se začal naplno věnovat soudobé vážné hudbě, ovlivněn tvorbou Vladimíra Godára. „Poznal jsem, že je pro mne ztrátou času odkládat vážnou hudbu na takzvané lepší časy,“ uvedl v jednom z pozdějších rozhovorů. Uvádí také další inspirující skladatele, pro někoho možná zdánlivě nesourodé – Ligetiho, Mozarta („pro jeho nechuť k doslovnému opakování, proto ty jeho neustále miniaturní a překvapivé variace…“), Beethovena (pro dramatickou formu), Wagnera („jehož chromatismus miluju!“), Debussyho a Ravela („pro jejich sonorismus…“) a Stravinského, jehož Svěcení jara považuje „pro výbušný charakter za předchůdce hard-rocku.“ Posluchače zaplaví faustovsky fatální i niterně intimní hudba, vášeň, divokost, fyzické pnutí, atonalita i synkopy, v závěru pak hřmí a cedí pot, krev a slzy pět kontrabasů s takovou sugestivitou, že finští smyčcoví metalisté Apocalyptica proti nim znějí s trochou nadsázky jako jarmareční šumaři.
Jen samotné nahrávky vážné hudby na značce Hevhetia by si zasloužily celý seriál takových Zápisků. Všechny jsou pozoruhodné a co do kvality a objevnosti bezpochyby na evropské úrovni. I když, vzhledem k CD se skladbami Johna Cage pro preparovaný klavír v podání Nory Skuty (Sonatas and Interludes, 2005) a 3CD s revolučními nahrávkami rané hudby Phila Glasse (Cluster Ensemble plays Philip Glass, 2016), bych nemusel být tak skromný.
Vrátím se k jazzu, ve kterém je Hevhetia nejaktivnější. Už jen každý debut zde byl, je a bohdá i bude nadále událostí; natolik má Ján Sudzina vyspělý čich na talenty. Je nemožné zde uvést všechny tituly, které mne nadchly, tak alespoň opravdové srdcovky. Jedním z takových je první album tria bubeníka Otty Hejnice pod názvem One, jež vyšlo v roce 2012. Samozřejmě Hejnice juniora. S jeho tátou, spisovatelem, jsem byl na uranu v Hamru na Jezeře. Otto senior byl pak mým nadřízeným redaktorem v obdeníku Region, kam jsem v první polovině devadesátých let přispíval jako novinářský elév. Do té doby, než noviny pohltili a zrušili pasovští dravci. Oba jsme se pak jako novináři (spolu s ostatními) ocitli na „černé listině“. Ale zpět k jazzu. Jeho syn sestavil excelentní trio (s pianistou Ondrejem Krajňákem a kontrabasistou Josefem Fečem) a v roce 2012 vstoupil do první jazzové ligy debutem s devíti vlastními skladbami. Album se vyznačuje moderním zvukem, silnými tématy a šťavnatým instrumentálním umem všech tří protagonistů.
Z jiného vrhu je pak klavírní trio, jež vede Pavel Morochovič. V říjnu 2013 pořídilo prakticky na jeden zátah desku Awakening a dva roky hledalo vydavatele. O dva roky později se nahrávky ujala Hevhetia. Je to jedna z nejúchvatnějších alb klavírního tria, kterou znám, a dám za ni třeba ruku do ohně. „Záměrem bylo vytvořit koncepčně jednotný a hudebně pestrý celek propojených, na sebe navazujících hudebních motivů v širším žánrovém kontextu. Skladby tak spolu vytvářejí jakýsi uzavřený kruh,“ osvětlil koncepci alba lídr Morochovič, výsostný autor repertoáru. Dlužno dodat, že také výkon rytmické dvojice, basáka Juraje Grigláka a bubeníka Martina Valihory, je jedním slovem fenomenální!
Patrně nejoceňovanějším a mezinárodně nejostřílenějším koněm stáje Hevhetia je kytarista, skladatel a zvukový umělec David Kollar. Pamatuju si, jak mi spadla čelist při poslechu debutové desky tria KoMaRa, jež vyšla v roce 2015. Pod názvem kapely se skrývají vedle Kollara ještě Pat Mastelotto, jinak kmenový bubeník King Crimson, a italský trumpetista Paolo Raineri, který propojuje skandinávský typ nu-jazzu s psychedelickým rockem. Trojice se dala dohromady přes sociální sítě, v roce 2014 podnikla evropské turné, a při té příležitosti natočila v pražském studiu Faust materiál na toto eponymní album. Během tří improvizačních seancí vzniklo sedm hodin hudby, již pak aktéři sestříhali do čtyřiceti šesti minut stopáže a vtiskli tomu jednotnou koncepci. Za zmínku stojí také hrůzostrašný obal, který má na svědomí Adam Jones, kytarista americké progresivní rockové kapely Tool, a také tvůrce speciálních efektů pro hollywoodské spektákly Jurský park, Predátor či Terminátor.
A mohl bych pokračovat dál a dál… Po Davidu Kollarovi, který poté oslnil dalšími projekty, včetně těch s Arvem Henriksenem, bych mohl jmenovat Pawla Kaczmarczyka a jeho Audiofeeling Trio, které jsem mimochodem viděl v roce 2013 na festivalu v rumunské Garaně, kdy po jeho vystoupení museli kompletně naladit piano, takže sólové vystoupení Buggeho Wesseltofta začalo o půldruhou hodinu později. A další jména: Bartosz Dworak, Jihye Lee, Szymon Klima, Miloš Železňák, Elma, Szymon Mika, Stanislav Slowiński, Michal Wróblewski s mezinárodními power jazzovými projekty, Anna Gadt, Nocz, Szaturma, Dust In the Groove atd etc.
Výraz Hevhetia vychází ze sousloví Hev-Het, což v zemplínském nářečí znamená Export-Import, doslova Sem-Pryč. Přeju vydavatelství tohoto jména nevyčerpatelný import hudebních talentů a úspěšný export jejich tvorby!