Meloman pod tíhou tří úmrtí…
V sobotu 26. června zemřely hned dvě velké hudební osobnosti, jež se promítly do mého života. A to dost silně. Nesmazatelně. Frederic Rzewski a Jon Hassell.
Psal se rok 1983. Byl jsem v té době jako houba, nasával jsem vše, co se byť jen trochu lišilo od normalizační kulturní šedi a ideologie. Po každé výplatě jsem z malého severočeského města, kde chcíp pes, vyrážel do metropole, abych obrážel polský, dederácký a maďarský stánek kultury. Kupoval jsem kvanta jazzu a rocku. Měl jsem vždycky pocit, že tam snad ani žádní bolševici nevládnou… U Maďarů byla jednoho dne slabá nabídka, a tak mi prodavačka, která mě už znala jako dobrého zákazníka, nabídla album s lakonickým titulem 180. Že je to prý minimalismus, skvělá hudba. Nikdy předtím jsem o něm neslyšel, ani v Melodii nečetl. Ale dal jsem na ni, nejen kvůli zvědavosti, ale také abych jí udělal radost. Dodnes se mi vybavuje živě, jako by to bylo včera, ten úžas! Za onou číslovkou se skrýval ansámbl Group 180, který na své první desce interpretoval vedle skladeb svých členů Tibora Szemzö a László Melise také ikonickou Hudbu pro kousky dřeva Steva Reicha (1973) a bezmála pětadvacetiminutovou kompozici Coming Together / Attica z roku 1972. Autor: Frederic Rzewski.
Jak známo, skladatel, jinak radikální politický aktivista, v ní oslavuje vzpouru vězňů v jedné z nejhorších amerických věznic skrze pulzující vzývání života, svobody a soucitu vězni Samem Melvillem a Richardem X. Clarkem. Minimalistická repetice zvukových obrazů je pronikavá, zneklidňující a melancholická. Účinek je značně emocionální a posléze katarzní. A slova Attica is in front of me, která se až s magickou silou opakovala, mne naplňovala nadějí.
Nahrávkami trumpetisty a skladatele Jona Hassella (a dalších zvukových čarodějů) mne obdarovával v 90. letech a v novém tisíciletí tehdy můj nejlepší kamarád, ajťák a filozof v jedné osobě. Prožili jsme spolu toho tolik! Setkávání básnické skupiny XXVI., čili nekonečný řetěz autorských čtení, pijatik a vášnivých diskusí, mnohdy na ostří slov, Maratóny soudobé hudby v Arše, koncerty Orchestru Berg, společné dovolené na rozhraní středních a jižních Čech kousek od keltského pohřebiště na Babě, nespočet ranních pokeců v kavárně v Rytířské před pracovním procesem. Nikdy mi neodpustil, když jsem se odstěhoval z Prahy. Odstřihnul mne, zbyly jen originální či vypálené disky Hassellových ambientních nahrávek s Brianem Enem (Fourth World Vol.1 – Possible Musics, 1980) či sólových projektů a zajímavých spoluprací s Haroldem Buddem, Gavinem Bryarsem a dalšími.
O den později zemřela další legenda, pianista Burton Greene. (Mimochodem 14. června oslavil čtyřiaosmdesáté narozeniny.) Se vzpomínkou musím ještě hlouběji do minulosti. Do časů nedokončených studií v Příbrami. Ve druháku (1977/78) na geologickou průmku přibyl Slovák z maturitního ročníku obdobné školy ve Spišské Nové Vsi. Měl tam nějaký průser, a tak byl uklizen do Čech, aby mohl odmaturovat. Když náš internát vyhořel při požáru Svaté Hory 27. dubna 1978, bydleli jsme na jedné z uraňáckých ubytoven na Zdaboři, hned vedle kasáren (tento fakt bude později hrát podstatnou roli). Tenhle kluk měl kotoučový magnetofon a kilometry pásků s art-rockem, jazz-rockem a progresivním jazzem. A taky s prvním albem kapely Gong kytaristy a zpěváka Daevida Allena Magick Brother (1970), na němž Greene hostoval. Psychedelické zjevení pro osmnáctiletého melomana! To jsem ale nevěděl, že slovenský student se rád při poslechu této hudby opájel léky; jako byl třeba poměrně snadno dostupný Psychoton, Fenmetrazin či Dextenmetrazin. A při jednom takovém víkendovém tripu, pár dní před maturitou, se před kasárnami svlékl donaha, tancoval jako květinové dítě a vyřvával „Osvoboď svou mysl!“, „Dejte míru šanci!“ a „Vše, co potřebujete, je láska!“ Než jsme k němu vychovatelka a hrstka nás, co zůstala na víkend na internátě, doběhli, vojáci ho stačili odvléct za bránu a na naše naléhání neotevřeli. Za chvíli přijela volha VB, bylo nám doporučeno zmizet, a zdáli jsme pak viděli vůz odjíždět, s největší pravděpodobností s ním. Asi za měsíc nám vychovatelka sdělila, že ve vazbě spáchal sebevraždu.
Hudba, kterou miluji, bývá nejen hudbou, ale i mojí pamětí. A pamětí mé generace…