Hudba z ovcí, vlny a pletení…
Již tři roky je moje žena v zajetí vlny a pletení. Samozřejmě již předtím sem tam něco spíchla, zvláště v době, kdy byly děti malé, ale tentokrát to je opravdové zaujetí, vášeň, ba posedlost. Onen výraz „v zajetí“, který jsem v úvodní větě použil, pro ni znamená naopak svobodu, absolutní volnost nejen pro šikovné ruce. Její fantazie přímo rozkvétá před mým stále užaslejším zrakem. A protože je to žena melomanova, poslouchá při pletení hudbu. Nejčastěji Mozarta, který ji nikdy nezklame, a také mluvené slovo; tím bývá hlavně rozhlasová četba, přičemž (pochopitelně) dává přednost lahodným mužským hlasům, či nahrávky se Semaforem.
Když meloman jako já slyší „knitting“, okamžitě mu naskočí Knitting Factory. Noční klub v New Yorku, na Manhattanu, který je od roku 1987 Mekkou progresivního rocku, jazzu a avantgardní hudby. Založili jej hudebník Michael Dorf a výtvarník Louis Spitzer, přičemž název vymyslel jejich kamarád z dětství, hudební manažer Bob Appel, jenž nějaký čas pracoval v pletařské továrně.
Ovšem pletení s hudbou souvisí i přímo, a to dokonce jako zdroj inspirace.
Vlna pochází z ovcí. To je ono zvíře, které v současné době zažívá u nás přímo renesanci, byť v přeneseném významu. (Všichni, kteří jsou očkovaní, zajisté vědí, o čem mluvím. Podle udatných, hrdinných antivaxerů jsme ovce. To v lepším případě.) Islandská skladatelka a kytaristka Hafdís Bjarnadóttir ovšem ovce miluje. Letos pracovala na kompozici, v níž jsou ovčí zvuky dokonce zásadní. Nejdříve žádala farmáře o svolení navštívit jejich ovčíny, aby mohla zvuky ovcí a všeho, co s nimi jakkoli souvisí, natáčet. Na oplátku nabízela výuku spřádání vlny, pletení, vyšívání, hry na kytaru či hudební teorie a kompozice. Skladbu Sheep Music premiérovala v červnu na Fringe Festivalu v Reykjavíku. V červenci pak absolvovala turné pod názvem Koncerty pro lidi a ovce po Islandu, Faerských ostrovech a Itálii společně s italskou dvojicí Nicoletta Favari & Christopher Salvito, která tvoří Passepartout Duo. Na koncertech byly často přítomny i ovce, a to v podivuhodné a jedinečné interakci s hudebníky a publikem. To mělo s sebou pletení, takže šlo zároveň o znovuzrození dávných rituálů zvaných kvöldvaka (v severní Itálii se jim říkalo filò). Byla to dlouhá večerní sezení, kdy všichni pletli a vyprávěli si příběhy. Často s nimi byly i ovce, s nimiž se zase družily děti. Na Islandu pak byla oblíbená setkání pletařů, mužů i žen, kdy se po jednom střídali v četbě povídek, bájí, legend či recitaci poezie ostatním – nazývala se baðstofustemmning.
A vězte, že Passepartout Duo bude již za tři dny, 6. prosince, koncertovat v Brně! V sociálně-kulturním klubu Pomezí o.s. představí, pokud virus a politici mezitím neřeknou Ne!, nejnovější album Daylighting. Koncerty této dvojice působí jako intimní vypravování, umocněná minimalistickým přístupem a kontrastním zvukem různých variací bicích nástrojů, včetně xylofonu nebo vibrafonu, piana a modulovaného zvuku syntezátorů či soudscapes.
Skladatel elektronické hudby a zvukový designer Jeff Aaron Bryant si nikdy nepředstavoval, že naučit se plést bude někdy dobré pro tvorbu. Dokonce se pletení stalo součástí jeho absolventské práce na California Institute of the Art! Když byl vyzván, aby nějakým neotřelým způsobem využil MIDI kontroler, upletl s pomocí kostymérky několik šál, do nichž zapletl vodící vlákno. Poté požádal tanečnici, aby s nimi tancovala; šály aktivovaly klapky klavíru prostřednictvím bezdrátových signálů. Samozřejmě bylo nutné naprogramovat generátor partitury, aby transformoval signály do hudebního zápisu, který přes software aktivoval starožitný automat Vorsetzer. Ten pak řídil drnčení kláves na automatickém pianu Disklavier. „Bezdrátová technologie je skvělá v tom, že jsou umělci a nástroj propojeni neviditelně,“ liboval si Bryant. „Je to jako kouzlo.“ Však je také zkušeným vývojářem a programátorem; učil se mimo jiné dva roky u průkopnického výrobce a zvukového čaroděje Trimpina v Seattlu. Je nadšený z hledání nových využití starých forem a dodává: „Je to stejné, jako když John Cage poprvé preparoval klavír. Také osvobodil nástroj od toho, co se dělo stovky let předtím.“
A do třetice pletení v hudbě. Bylo by toho mnohem více, netušil jsem, že je tato činnost takovým fenoménem, aby byla v hudbě neutuchajícím zdrojem inspirace, a dokonce nových tvůrčích idejí. Pletení jako výrazivo v hudbě proslavila, byť poněkud nelichotivě, pravda, již v roce 1970 Yoko Ono, žena Beatla Johna Lennona. Stalo se tak v hudebním videu k Lennonově písni Instant Karma (We All Shine On). Jako členka Plastic Ono Bandu tam cosi plete se zavázanýma očima. „Zavázala jsem si oči kotexem a pletla něco jen tak, nazdařbůh, co nikam nevedlo,“ řekla k tomu poté. „Dělala jsem tuhle nesmyslnost, zatímco muž symbolizoval naši budoucnost a zpíval: Všichni záříme!“ Mnohem později, v rozhovoru z roku 2017, dodala: „Symbolizovalo to tehdejší postavení žen ve světě, ano.“
Mimochodem, Yoko kdysi také prohlásila, že „čas je pojem vytvořený muži.“ Ano, pletení vyžaduje čas, ale je to čas pohroužení se, čas přemýšlení, čas rozvoje mysli a dovedností. A poslechu příběhů a hudby. Není to tedy slepá činnost, ani jakési mentální vězení pro ženy, jak si před půlstoletím Lennonova žena myslela. Naopak. Pletení holduje čím dál více mužů, včetně umělců…
