Meloman ve stínu šibenice…
Tak se nám tu zase nějak rozmnožily šibenice. A heslo „Všichni vlastizrádci a jejich přisluhovači skončí na šibenici.“ Ale prý tím nikdo nikomu nevyhrožuje, to by musel být označen konkrétní člověk. A že to bylo na Malostranském náměstí poblíž Sněmovny, kde měl být projednán pandemický zákon? Co na tom sejde? A že opodál byli již konkrétní lidé na transparentech jako vlastizrádci označeni? Kdo by to dával do souvislostí, no ne? A stačí, když se k tomu spolek Chcípl pes, který demonstraci pořádal, nehlásí. To šlo mimo nás, za něco takového přece neneseme zodpovědnost. Na Malostranské náměstí přinesou demonstranti o pár dní později znovu makety šibenic, tentokrát jich bylo šest, a na ně pověsili pytle. Třeba s nápisy „Ekonomika“ či „Vzdělávání“. Přitom sympatizanti a samotní demonstranti při svých plamenných projevech třeba na Facebooku neumějí napsat bez pravopisné chyby snad jedinou větu. Bylo by to k smíchu, kdyby to bylo jen směšné…
A navíc, není to poprvé, kdy se u nás objevily na demonstracích šibenice. Tak nač ten humbuk? Přece na protestech proti KSČ(M) byly také vystaveny šibenice. Sice byla vedle nich jména popravených komunistickým režimem, včetně Milady Horákové a Heliodora Píky, ale je to srovnatelné, no ne? Aspoň tak to 2. února strká do jednoho pytle iDNES ve své „šibeniční“ rekapitulaci.
Ale čemu se vlastně divím? Pokud muž, který na Václavském náměstí přinesl v červenci 2015 na demonstraci proti imigraci, kvótám a za vystoupení z EU makety šibenic s podobným heslem o vlastizrádcích, nespáchal ani přestupek úmyslného narušení občanského soužití, ale dopustil se pouze nedbalostního jednání, je zbytečné i kroutit hlavou.
Napadlo mne: Co to brát jako šibeniční humor? Když už jde o šibenice. Nahlížím do moudrých knih. Freud pohlížel na šibeniční humor jako na psychický proces trpícího individua, který slouží jako obrana ega před nepříjemnými zásahy reality. Tvrdí, že tento druh humoru nám umožňuje se distancovat od bolesti a utrpení. Bergson, který smýšlel více sociologicky, spatřoval v šibeničním humoru projev utlačované skupiny, vyvěrající z potřeby překlenout utrpení vtipem na úkor utlačovatele. Ostatně Nietzsche to vyjádřil jednoduše, trpce, výstižně: „Utrpení člověka je tak nesnesitelné, že byl donucen vynalézt smích.“
Nakonec se jako meloman uchyluju k hudbě. Nic jiného mi nezbývá, když si nechci připadat jako blázen. V časopise HIS Voice č. 5 z roku 2012 bylo přiloženo bonusové CD. To obsahuje tři Písně o mrtvých ženách skladatele Ivana Achera pro divadelní adaptaci prózy pražského německého spisovatele Johannese Urzidila nazvané Weissenstein, jež měla v režii Davida Jařaba premiéru na konci roku 2009 v Divadle Komedie. Prvorepublikový příběh se proměnil v hutný nadčasový obraz lásky a viny. Písně o mrtvých ženách mají části Oběšená, Podřezaná, Utopená a byly zkomponovány pro dvě zpěvačky (Lenka Dusilová nebo Jana Vébrová), mužský hlas a doprovod (preparovaný klavír, kytara, kora, syntezátor, sampler), Acher napsal i text. A zde je Oběšená:
Téma oběšence se nevyhnulo ani Bohuslavu Martinů. V roce 1928 zkomponoval v Paříži jednoaktovou operu Slzy nože (francouzsky Larmes de couteau). Avšak premiéra se uskutečnila až v říjnu roku 1969 ve Státním divadle Brno. Uprostřed scény visí oběšenec Saturn. Žena Eleonora se do něj vášnivě zamiluje. Přitom ten den ji má přijít vyznat lásku pan Satan, po kterém všechny ženy šílí. Ten přichází s kyticí nasbíranou na hrobech nesmrtelných lásek a vyzná lásku i Eleonořině matce; prostě on miluje všechny ženy. Eleonora ho ale odmítne kvůli svému oběšenci. Satan ji s ním tedy oddá. Novomanželé odjedou na líbánky, ale vášeň ženy není opětována. Opět se vrací na scénu Satan. Dokonce v podobě černošského cyklistického závodníka. S ním nakonec Eleonora laškuje, aby vzbudila ve svém muži žárlivost. Marně. Cyklistova hlava pukne a zjeví se ďáblova tvář. Žena se hrůzou a beznadějí probodne. Oběšenec začne snít o dámských nožkách, které kopou do Eleonořiny hlavy. Objeví se matka, nalézá dceru mrtvou a obviní oběšence z vraždy. Jeho provaz se náhle přetrhne, oběšenec spadne na zem, obživne a skloní se nad ženu. Ta ožije také. Oba spočinou v milostném objetí. Jenže i oběšencova hlava se rozprskne a ukáže se Satan. S pobaveným výrazem posílá ženám vzdušné polibky a prchá. A Eleonora pláče: „Jsem ubohá, nepochopená žena!“
Moje žena takový děj označila jako „hámotinu“ a pro Eleonoru nenašla pochopení…
Ale hudba se jí líbí.