Meloman a válka. Válka a Valentin Silvestrov…
Vrátily se mi sny o válce. A opět jsem byl ukrytý za sutinami domu a blížil se ke mně tank, ten mohutný kolos ze železa a oceli, jenž drtí všechno, co mu stojí v cestě. S naježeným laufem chrlícím smrt. Se světýlky kulometné střelby z jeho útrob. A já třímám odhodlaně samopal, který je mi v této situaci k ničemu. Než došlo k samotnému střetu, bezpochyby fatálnímu, probudil jsem se.
Táta měl velkou obrazovou knihu o Druhé světové válce. Jako kluk jsem si ji často prohlížel, a když jsem byl větší, nechával jsem se inspirovat jednotlivými fotografiemi a psal jsem podle nich povídky. Vstupoval jsem do těchto bojových situací, a zároveň i do mysli aktérů. Ty pocity byly natolik živé, že se mi promítly do čím dál častějších snů. A stále děsivějších. Naštěstí válku – mohlo to být tak v 6. třídě – vystřídaly jiné zájmy, přinášející vesměs libé pocity.
Nikdy by mne ale ani ve snu nenapadlo, že by v roce 2022 v Evropě propukla válka! Jsem stále v šoku. Nemohu se na nic pořádně soustředit. Když poslouchám hudbu, zjišťuji, že už album téměř končí a já nevím, co tam vlastně bylo. Při recenzování je to obzvlášť nemilé. Strávím tak nad tím třikrát, čtyřikrát více času, protože i psaní mi jde ztuha (vyloženě se trápím, a to mi na náladě taky nepřidá). Libé pocity zbrunátněly krví, připadám si nepatřičně tučný…
Mám strach. Strach o Ukrajinu, která se provinila pouze tím, že vyhnala rudého papaláše na Východ a zvolila si Západ. Mám strach o Ukrajince. Mám strach o nádherné město Kyjev. Žije zde také čtyřiaosmdesátiletý skladatel Valentin Silvestrov. Jeho hudbu jsem slyšel poprvé v pražském Divadle Archa v roce 1997 na Maratonu soudobé hudby. Od té doby jeho tvorbu s chutí sleduji. Na počátku 60. let spoluzakládal s Leonidem Grabovským sdružení skladatelů s programovým napojením na estetiku Nové hudby „Kyjevská avantgarda“ (dalším významným představitelem je třeba Ivan Karabic, který byl již u nás také uveden). Od počátku byla jejich tvorba tvrdě odsuzována zastánci konzervativní sovětské hudební estetiky. V roce 1970 byl Silvestrov jako avantgardní autor dokonce vyloučen ze Svazu ukrajinských skladatelů. Premiéry jeho děl se konaly na Západě, zřídkakdy se to podařilo aspoň v Rusku, a to jen v Leningradě. Jako v případě jeho skladby Spectrums pro komorní orchestr, již v roce 1965 provedla s velkým ohlasem Leningradská filharmonie pod taktovkou Igora Blashkova. V posledních desetiletích se odvrátil od již vyčerpaných kompozičních postupů avantgardy a objevil vlastní styl srovnatelný se západním „postmodernismem“. Nazval jej „metaforickou hudbou“, čili zkráceně „metahudbou“. Takto se i jmenuje jeho monumentální symfonie pro klavír a orchestr…
Silvestrov začal považovat melodii za základní předpoklad existence hudby. Doposud je autorem dvou velkých a celé řady kratších písňových celků, samozřejmě též množství samostatných písní a kantát. Zhudebnil především básně klasických autorů. „Poezie je záchranou melodie jako celistvého a nezcizitelného organismu,“ prohlásil. „Buď tam tento organismus je, nebo není. Neboť se mi zdá, že hudba je navzdory všemu především píseň, i když není zpívána v doslovném smyslu.“ Stejný přístup proto uplatňuje i v instrumentální tvorbě, která je prodchnuta logickými a melodickými postupy.
Od roku 2004, kdy vypukla „oranžová revoluce“, je Ukrajina vystavena nepřetržitě hrozbám Ruska. Jistě každý český občan s demokratickým smýšlením ví, co všechno předcházelo nynější hrůzné válce. A kdo je viníkem. Sám Silvestrov čelil kremelským obviněním, že je rusofob a svoje umění zaprodal ukrajinským fašistům. A to jen proto, že se stal signatářem tzv. „Dopisu ukrajinské inteligence ruským přátelům“ po událostech v letech 2013 a 2014, o čemž psal tehdy kolega Matěj Kratochvíl. Takové obvinění je k smíchu, protože skladatel zhudebňoval zhusta právě ruskou poezii (Puškin, Lermontov, Blok, Jesenin, Mandelštam atd.). A zde je text, který je dnes až tragicky aktuální. Věřme, že to Ukrajinu nakonec posílí, válečné běsnění skončí a Rusko se zbaví Putina…
Drazí přátelé,
Dnes opět visí společné nebezpečí nad našimi národy. Současná vláda Ruské federace ve své šílené snaze oživit podobu Sovětského svazu a zastavit demokratické procesy ve východní Evropě postavila naše země na pokraj rozsáhlé geopolitické katastrofy. V zájmu své autoritářské vlády porušují vaše i naše právo na důstojný život a ničí celoevropské a globální bezpečnostní mechanismy jeden po druhém.
Dnes je vyžadována obrana nejen integrity ukrajinského státu, ale také cti a pověsti ruské kultury. Proto my, Ukrajinci, odmítáme Putinovu verzi Ruska, důsledně hájíme a podporujeme jiné Rusko. Rusko bojovníků za svobodu svědomí – Rusko Čaadajeva a Vladimíra Solovjeva, Achmatovové a Pasternaka, Sacharova a Grigorenka, Natálie Gorbaněvské a Anny Politkovské. Rusko, které pro nás zastupujete.
Chápeme, že dnešek je pro vás obzvláště těžký. Váš hlas však bude jistě slyšet – jak v samotném Rusku, tak na Ukrajině i ve světě. Občanská společnost civilizovaného světa může a musí být silnější než kremelská propagandistická mašinérie. Pravda o nové demokratické Ukrajině musí být spojena s pravdou o skutečném, demokratickém Rusku. Společně jsme my a vy povoláni šířit jedno a druhé.
Bratrstvo národů Evropy rostlo a nabývalo na síle ve společném boji za svobodu. „Za naši i vaši svobodu,“ zvolal Herzen a jeho polští přátelé. Toto volání zaznělo ve Španělsku ve 30. letech 20. století a na Rudém náměstí 25. srpna 1968. Dnešní odpor proti ruské okupaci Krymu – je také bojem za „naši a vaši svobodu“. V tomto odporu jsme jednotní.
Hlas pravdy bude slyšet!