- Inzerce -

Zápisky melomanovy 8

První letošní Zápisky nemohou být ani pro melomana jiné, než bilanční. Přesto se pokusím o inovaci, včetně negace jakéhokoliv novoročního předsevzetí…

Vánoční čas znamenal pro mne totéž, co celý rok. Nepropadal jsem panice, ani tlaku trhu, a už vůbec ne masovému hudebnímu vkusu. Tím, že žiju daleko od hlučícího davu, v legendární Osadě vycházejícího slunce (která mimochodem letos slaví 85 let existence), nemám televizi a pro koupi dárků jsem použil internet, neslyšel jsem jedinou masovou koledu či vánoční píseň. Vždy mne to dohánělo k šílenství, zvlášť když jsem tomu nemohl uniknout, neboť jsem byl na druhé straně pultu. Sice jsem prodával knihy, poté hudební nosiče, ale vždy musela vyhrávat tematická hudba, jelikož je vědecky prokázáno, že to v lidech zvyšuje nákupní horečku. Podobně, jako když v padesátých letech minulého století optimistické písně zvyšovaly budovatelské úsilí. A tak jsem si od své dospělosti, kdy jsem mohl samostatně rozhodovat, jaké si udělám Vánoce, pouštěl Mahalii Jackson a Celtic Tradition. Ovšem několik starých českých koled jsem si pobrukoval pod fousy, jen tak pro sebe, přičemž jsem si představoval doprovodný zvuk niněry, krumhornu a vozembouchu; žádné andělské tóny. Bohužel tradiční (většinou půlnoční) Rybovku jsem měl dlouho zakódovánu v promrzlých nohách a nekonečném soplu u nosu; když jsem se tedy pokoušel pocítit její kouzlo alespoň v teple domova při poslechu desky, nijak zvlášť mne to neoslovilo. Trápil jsem se tím, dokud jsem nenavštívil Rožmitál pod Třemšínem a nestanul v tamním kostele, kde Česká mše vánoční poprvé zazněla pod taktovkou samotného Jana Jakuba Ryby. To už jsem o autorovi i leccos věděl, cítil jsem v tu dobu i podobné zoufalství, i když nikoli tak silné, ještě nikoli bezvýchodné. Najednou mi v mysli zazněly úvodní takty samy. A naskočila mi husí kůže. Už nikoli z chladu…

Letošní Vánoce byly ale zcela jiné. První, co jsem si pustil do pološera brzkého rána prvního svátečního dne, byla hudba lotyšského skladatele Péterise Vaskse – čtyřicetiminutová, nesmírně dramatická Symfonie č. 2 a pak emotivní i meditativní Houslový koncert – Distant Light. A Terje Rypdala, sice norského jazzového kytaristu a skladatele, ale to ráno to nebyl jazz, alébrž Double Concerto (pro dvě elektrické kytary a symfonický orchestr) a Pátá symfonie, která zněla jaksi osudově. Pak už přišel čas na sekání a pílení dřeva, zatímco žena připravovala sváteční krmi. Nádherná hudba! Habr zvonil jako zvony, dub duněl jako tympány, smrk občas vyjekl jako hoboj, buk duněl jako kotle, osika připomínala fagot, bříza marimbu a líska celestu. Ale to nebylo nic proti symfonii, již komponovala u sporáku žena. Ona byla skutečnou dirigentkou a hrnce a pekáče a remoska představovaly burácející a klokotající filharmonii pod její pevnou taktovkou. Moje hudba byla spíše řízenou improvizací; jenže navzdory snaze vtisknout jí nějaký řád, dělaly si nástroje, co chtěly, a dokonce se mne snažily i ohrozit. Útočily na mou hlavu, pokoušely se zasáhnout oči, čelo, ústa. Kakofonii zvuků doplnil tak můj zběsilý vokál, zatímco z útrob domu zaznívala nádherná sladko-slaná hudba s ponorným ženským zpěvem. Druhý sváteční den jsem osaměl uprostřed toho všeho dřeva, neboť žena musela splnit své povinnosti dcery a matky a odjela. Se mnou zůstal jen starý pes, fixovaný na rozpálená kamna; navíc hluchý, takže už bohužel se mnou nemohl poslouchat geniální Osmou symfonii Dimitrije Šostakoviče, kterého měl v oblibě, když ještě slyšel. Při poslechu jsem konzumoval úžasně prokomponovaný bramborový salát mé ženy a řízky, připomínající kola bojových vozidel…

Samozřejmě jako hudební publicista se nemohu vyhnout bilančním anketám na téma nejlepší album, nejlepší koncert, objev roku atd. Ani se jim nechci vyhnout, vyjma samozřejmě Zlatého ptáka, ale ten není bilanční. Vím z vlastní zkušenosti, že mnozí posluchači považují tyto ankety za nápovědu, doporučení, často i objev až iniciační. A tak jsem do tohoto každoročního procesu s chutí vplul. Jen se potřebuju trochu oklepat, vzpamatovat se. Však jsem to také ženě řekl: Pokud by vánoční svátky a poslední dny starého roku trvaly déle, začal bych milovat její kulinářská díla více, než hudbu!

Prý jsem to s tím komplimentem přehnal. Jenže to neměl být kompliment…


Hermovo ucho – Měli bychom už konečně zapomenout na Cage?

Zapomenout znamená vzdát se paměti. Celebrita nám to dává sežrat a pojem elity v digitálním prostředí a věku vyznívá směšně a malicherně.

Krotitelé zvuku

Vyhnout se světlu a poddat se hudbě. Pražská premiéra dua Mogard a Irisarri přinesla unikátní verzi ambientu.

Tančit v rytmu slz

Zaho De Sagazan ohromila na vyprodaném koncertě v Praze.

Příběh z jediného úderu

Ryosuke Kiyasu a jeho šuplík bez ucha.

Hudba v srbských protestech

Protivládní demonstrace očima hudebnice.

Zkouška sirén – Kam se dostal minimalismus

Nové podoby pulzací i nehybných ploch.

Hermovo ucho – V Kolíně nad Rýnem před Fluxem, kolem Fluxu i po Fluxu

Ben Patterson, Mauricio Kagel, Terry Fox a řada dalších avantgardistů – lednová procházka výstavami, za kterými bylo třeba vycestovat.

Cinkat, listovat, zavřít oči

Handa Gote slaví dvacet let zádušní mší za nás. O novém představení, relativně nové knize a audiozáznamech záznamech starších představení a akcí.

Zkouška sirén: In C, šedesát let poté

Loňské šedesátiny díla a letošní devadesátiny autora jako důvod k ohlédnutí

Hudba jako proces v rukou i slovech Philipa Glasse a Petra Kotíka

Společný večer dvou skladatelů, kteří se od sedmdesátých let 20. století pohybují v prostředí newyorské hudební avantgardy.