Karel Ančerl neznámý. Karel Ančerl jako skladatel…
V rámci třetího Odpoledne v židovském ghettu v Boskovicích, jež pořádá Muzeum regionu Boskovicka a Prostor, fungující pod hlavičkou pobočného spolku Unijazz Boskovice, se 4. června uskutečnil v synagoze maior poslechový pořad pod názvem Karel Ančerl neznámý. Ten připravil hudebník a producent Ivan Bierhanzl společně s dirigentovou vnučkou Maximilianou Ančerlovou, která četla ukázky z archivních materiálů a korespondence. A proč zrovna Boskovice? Jakou souvislost má toto jihomoravské město se světoznámým dirigentem? Nitka tu je, byť jde o dávnou minulost. Umělcův praprastrýc Moses Antscherl pocházel z nedaleké Svitávky a je pohřben na židovském hřbitově v Boskovicích…
Karel Ančerl je nám znám jen jako dirigent. Vůbec se o něm nemluví a nepíše jako o skladateli. I když komponoval pouze v časech studií na Pražské konzervatoři, prokázal nesporný skladatelský talent. A toto dílo je teprve v posledních letech předmětem bádání a objevování. Takže k supraphonským kompletům Gold Edition z let 2002–2005 (celkem 43 CD a 2CD) a loňským 15 albům s jeho kompletními živými nahrávkami ve stěžejní roli dirigenta přibyla konečně notová vydání autorských skladeb a premiéry jeho čtvrttónových kompozic, objevených teprve nedávno, na loňském festivalu Ostravské dny.
Ančerl totiž vedle studia skladby ve třídě Jaroslava Křičky, dirigování u Pavla Dědečka, povinného klavíru, hry na tympány a komorní hry ještě navštěvoval kompoziční třídu Aloise Háby, který vyučoval skladbu a harmonii ve čtvrttónovém a šestinotónovém systému. V roce 1928 Ančerl složil Suitu pro čtvrttónový klavír, o rok později jedinečnou Skladbu pro smyčcový orchestr v čtvrttónech. Ta měla ale světovou premiéru až 20. srpna 2021 v již výše zmíněné Ostravě v provedení Ostrava New Orchestra pod taktovkou Ondřeje Vrabce. Ančerl se také významně podílel na přípravě a samotné premiéře Hábovy čtvrttónové opery Matka v roce 1931 v Mnichově. Souběžně s tím byl v angažmá v Osvobozeném divadle. Vzpomínal na komplikované partitury Jaroslava Ježka, které byl nucen upravovat; už proto, že v důsledku autorova špatného zraku v nich byly často chyby.
Studium na konzervatoři zakončil v červnu 1930 dvěma absolventskými koncerty v sále na Žofíně, oba s Českou filharmonií. Na prvním řídil 1. větu z Beethovenovy VI. symfonie, na druhém svou vlastní Sinfonietu pro orchestr. V boskovické synagoze zazněla také Tráva pro dětský soprán a dětský sbor z roku 1932, vzniklé patrně pod dojmem smrti jeho malé sestry. Objevem je také Dechový kvintet, jenž představuje torzo scénické hudby k loutkovému představení Cínový vojáček.
Chybět nesmělo samozřejmě Pět kusů pro klavír, které byly objeveny také nedávno v jeho pozůstalosti. Je to vůbec první Ančerlovo dílo, jež vyšlo tiskem, a to vloni. Skladby nebyly pravděpodobně ani nikdy veřejně provedeny. Jde v podstatě o tematické studijní etudy, které dohromady tvoří suitu (ač to tak autor nezamýšlel). První ze skladeb je Invence. Ačkoli název odkazuje na barokní formu, dominuje spíše zadumaný, teskně posmutnělý ráz odpovídající romantismu. Následující Polka evokuje Bedřicha Smetanu, ale Ančerl je rozpustilejší a zároveň jaksi naježený. Proto tu panuje zvláštní pnutí. Nejmoderněji působí třetí kus – Andante, odraz dnes konečně doceňovaného hudebního světa Josefa Suka. Poslední dvě skladby náležejí do bachovského stylu; autor zde evidentně cizeloval kontrapunkt. Nejprve pomalá Fuga, poté finále v podobě jiskřivé, radostné Gigue. Závěrem nechám promluvit našeho předního klavíristu Tomáše Víška, který se pro Pět kusů nadchnul a obrátil se i na svoje kolegy s nápadem je konečně veřejně provést: „Co kdybychom je zkusili hrát jako suitu s tím, že Fugu, coby nejzávažnější architekturu, nechali na samotný závěr…?“
Když jsem se zeptal Ivana Bierhanzla, proč Ančerl nakonec natrvalo a poměrně brzy opustil skladatelskou tvorbu, odpověď zněla: „Někde se k tomu vyjádřil tak, že nenašel vlastní kompoziční tvář…“
Nad těmito slovy nyní často přemýšlím. A říkám si, kolik by nám zůstalo v dějinách hudby skladatelů, pokud by k tvorbě přistupovali tak poctivě jako Ančerl? Jenže: je to vůbec poctivost? Ať tak či onak, počet dirigentů by mnohonásobně převýšil počet skladatelů!
