- Inzerce -

Zápisky melomanovy 96

Meloman slaměným vdovcem…

Byl jsem v červenci po dobu tří týdnů slaměným vdovcem. To jest mužem, jemuž žena na nějaký čas odjela a on by nucen trávit horké letní dny sám. Respektive bez ní. A bez slámy. Na tu jsem ostatně ani nepomyslel. Ta s námi, muži, nemá zhola nic společného. V našem případě toto označení není vykládáno nijak pejorativně. Ale u žen je to jiné. Původně byla totiž pouze slaměná vdova. V 16. století se tak označovaly ženy, které na slámě ztratily panenství, aniž byly vdané, popřípadě byly vdané, ale na té slámě nebyly s manželem. Tedy jiné slovo pro milenku. V 18. století se to rozšířilo na ženy, které nebyly vdané, ale měly děti, a až o století později to teprve mohla být žena, jejíž manžel nebyl momentálně přítomen, popřípadě žena rozvedená. Tři století trvalo genderové zrovnoprávnění i ve významu slaměného vdovství…

A co jiného může meloman coby slaměný vdovec dělat, než poslouchat hudbu slaměné vdovy?

Grass Widow byla v letech 2009–2013 americká indie rocková kapela ze San Francisca, vycházející z post-punkových kořenů. Založila ji trojice žen na troskách úderky Shitstorm, kytaristka Raven Mahon, baskytaristka Hannah Lew a bubenice Lillian Maring, všechny tři také zdatné zpěvačky a autorky, jež tvoří společně a nerozborně. Aby zůstaly ve spojení s rodinami, jejich koncertní šňůry netrvají déle, než dva týdny v kuse. Vzhledem k tomu, že skupina je čistě ženská, jsou tázány často na to, zda jsou feministky. V jednom rozhovoru odpověděly citátem Giny Birch, britské rockerky a filmařky, zakládající členky slavné postpunkové kapely The Raincoast: „Vy se mě ptáte, jestli jsem feministka? Proč bych jí sakra neměla být?!“

Když téměř před dvaceti lety vyšla limitovaná kompilace současné folkové hudby The Golden Apples of the Sun, mezi dvacítkou interpretů nechyběla sesterská dvojice CocoRosie. Kolekci pro umělecký časopis Arthur Magazine připravil americký písničkář Devendra Banhart a ta představovala reprezentativní výběr toho nejlepšího ze psychedelického hudebního hnutí nazvaného New Weird America, které vzniklo v roce 2000. Právě duo CocoRosie se poněkud vymykalo definici subžánru freak folk, který tomuto hnutí dominoval. Již od prvního alba La Maison De Mon Rêve (2004) budovaly sestry Sierra a Bianca Casadyovy svými písněmi fiktivní svět, ve kterém se neobyčejně přirozeně a sugestivně prolínala dětská hravost, nadsázka a okouzlení avantgardou z počátku 20. století. Na kompilaci jsou zastoupeny písní Good Friday.

A proč o CocoRosie vlastně píšu, když tématem je slaměné vdovství? Jejich páté album se jmenuje Tales Of A Grass Widow a výraz slaměná vdova zde dostává další, vlastně zcela jiný, a mnohem hlubší význam. Protagonistky se pokouší uchopit ekologická témata, vztah člověka a přírody a problémy současné civilizace. Z nebeských sfér sestoupily na zem; v textech se objevují motivy supermarketů, mezilidských vztahů a vyvstává zde zásadní otázka: jaké místo má člověk na zemi…

Navíc CocoRosie je našinci dobře známá; vystoupily u nás několikrát, a to na Colours of Ostrava (2007) a v pražské Arše, pokud je mi známo, čtyřikrát – 2007, 2010, 2012 a 19.června 2013, kdy představily právě Tales Of A Grass Widow. Kolega Jiří Špičák se zde CocoRosie dost zevrubně zabýval, a fundovaně, byť s ním v lecčems nesouhlasím, a to např. tu.

Nahrávka Tales Of A Grass Widow vznikla ve spolupráci s islandským skladatelem a zvukovým mágem Valgeirem Sigurðssonem a za účasti řady hostů. Jedenáct skladeb přineslo odvážný mix elektroniky a organických zvuků, které mají evokovat futuristickou atmosféru návratu k přírodě. Aby ne, když Sigurðsson je kupříkladu podepsán pod všemi alby Björk z let 1998-2006, spolupracoval také se Sigur Rós a Brianem Enem a komponuje soudobou vážnou hudbu, především orchestrální a komorní díla ve spojení s elektronikou.

V písni After the Afterlife se vypráví o fyzickém světě v posmrtném životě – slizkých šnecích, křídlech můr a popelu…

Á propos, když jsem při infarktu před 12 lety na chvíli odešel z našeho světa, blížil jsem se k šedivému břehu pokrytému popelem, lebkami, ulitami a zbytky hmyzu. Bez barev. A sliz jsem cítil na jazyku.


Tančit v rytmu slz

Zaho De Sagazan ohromila na vyprodaném koncertě v Praze

Příběh z jediného úderu

Ryosuke Kiyasu a jeho šuplík bez ucha

Hudba v srbských protestech

Protivládní demonstrace očima hudebnice.

Zkouška sirén – Kam se dostal minimalismus

Nové podoby pulzací i nehybných ploch.

Hermovo ucho – V Kolíně nad Rýnem před Fluxem, kolem Fluxu i po Fluxu

Ben Patterson, Mauricio Kagel, Terry Fox a řada dalších avantgardistů – lednová procházka výstavami, za kterými bylo třeba vycestovat.

Cinkat, listovat, zavřít oči

Handa Gote slaví dvacet let zádušní mší za nás. O novém představení, relativně nové knize a audiozáznamech záznamech starších představení a akcí.

Zkouška sirén: In C, šedesát let poté

Loňské šedesátiny díla a letošní devadesátiny autora jako důvod k ohlédnutí

Hudba jako proces v rukou i slovech Philipa Glasse a Petra Kotíka

Společný večer dvou skladatelů, kteří se od sedmdesátých let 20. století pohybují v prostředí newyorské hudební avantgardy.

Hermovo ucho – Hudba v Plošinách

Kde končí refrén a kde začíná hudba? K dvojímu výročí Gillesa Deleuze.

Mýtus o alfalabuti

Kniha, kterou Nick Soulsby věnoval Michaelu Girovi a Swans, je mýtizující orální historií a přečíst si ji můžeme i v českém překladu.