Má-li soudobá vážná hudba zasáhnout publikum mimo extra úzký okruh svých obvyklých příznivců, musí se snažit. Jednou z možných cest je vyjít lidem naproti a hudbu provádět v atraktivních a neobvyklých lokalitách, které se mohou stát součástí zážitku a s hudbou se propojit. Pokud na české hudební scéně někdo tuto myšlenku pochopil a dokázal úspěšně vytěžit, je to Orchestr Berg, který pořádá už několikátou sezónu koncerty mimo obvyklá jeviště a dokáže ve velmi slušném počtu přitáhnout publikum, na které na jiných koncertech soudobé vážné hudby nenarazíte. Vedle mimohudební atraktivity koncertů v synagoze, rockovém klubu, nebo galerii DOX na tom má zásluhu šikovná dramaturgie vybírající ze soudobé hudby relativně přístupné a zajímavé skladby i aktivní propagace nepředpokládající, že „si to lidé najdou sami“.
V pondělí 5. května pořádal Berg třetí koncert letošní sezóny a vybral si k tomu lokalitu skutečně exkluzivní – rozestavěnou stanici metra Petřiny. Možnost nahlédnout do prozatím nepřístupného podzemí nalákala skutečně záviděníhodné množství zájemců, zároveň se tu ale ukázala úskalí tohoto „zážitkového“ přístupu.
Program zahájila Respire Pierra Jodlowskiho spojující akustické nástroje s elektronikou a s videem přesně synchronizovaným k hudbě. Zvukové vlny se v úvodní části shodovaly s detailními záběry lidského břicha při dýchání, ve druhé polovině zase téměř tanečně přímočaré rytmy korespondovaly s pohyby tanečníků na plátně, včetně náhlých zmrazení. Právě tyto taneční rytmy se ale táhly až příliš dlouho a příliš předvídatelně. Druhá v řadě byla premiéra skladby, již si Berg objednal u Petra Cíglera, skladatele, jenž je v první řadě vědcem a mezi současnými českými skladateli patří k těm nejoriginálnějším. Jeho Daily Patterns byly poskládány z pestré skládanky rytmů různě rychlých a s různou mírou nepravidelnosti, bicí sekce byla obohacena například o kastroly a zvuk byl celkově příjemně rozhrkaný. Druhou polovinu koncertu bez přestávky zaplnili „žijící klasikové“: Heiner Goebbels se skladbou La Jalousie a City Life Steva Reicha, asi hlavní programová atrakce koncertu. Zatímco u Pierra Jodlowskiho je video přímo součástí díla, Reich s obrazovou složkou nepočítá, ačkoliv skladba k tomu svádí a videa k ní vznikají. Berg si přizval rusko-britskou uměleckou dvojici Dimitri Berzon a Frances Sander, která počítačem v reálném čase malovala na betonovou klenbu stanice černobílou vizi města. Zatímco hudba evokuje současný New York jako hektické a ostře rytmizované město, obraz, který se nad hlavami orchestru postupně vyjevoval, připomínal impresionistický pohled na industriální městskou krajinu jak z konce 19. století, zahalenou kouřem, deštěm a mlhou. Můžeme to považovat za zajímavý kontrast a „jiné čtení“ hudební předlohy, nebo si můžeme pomyslet něco o výtvarnících, jimž je vlastně jedno, co jim k práci hraje. Obraz sám o sobě i proces jeho vzniku byl nepochybně poutavý, což stvrzovaly i desítky rukou s mobily fotící v průběhu skladby.
Pokud jdu na koncert v takto netradičním prostředí, jsou věci, s nimiž počítám a které až tak nevadí: sestup a výstup po dlouhých a ne docela bytelně působících schodech, sklepní chládek, nutnost dávat pozor, abych nespadl do kolejiště. Pak jsou věci, které jsou na pováženou a které se ukázaly již u dřívějších koncertů Bergu: Pokud nesedíte v první řadě, nevidíte z orchestru prakticky nic. Akustické problémy nezvyklých prostor lze vyřešit ozvučením, ale zároveň si pak připadáte spíš jako při poslechu CD, jen místo v pohodlí domova posloucháte v tunelu. Přímý kontakt s živou hudbou, hlavní deviza jakéhokoliv koncertu, se tak vytrácí. A ze strany hudebníků je problematická nutnost věnovat více pozornosti zahřívání nástrojů a nezakopávání o lešení než hudbě samotné. Je otázkou, do jaké míry bylo prostředí důvodem selhání, ale nezvládnuté rytmy v Reichově skladbě, stejně jako v některých pasážích Goebbelse, pohrávání si s hlasitostí samplů v City Life, nemluvě o výpadku videa v první skladbě, hudebnímu zážitku citelně ubraly.
Před koncertem se se mnou dal do řeči pán bydlící poblíž stavby metra, který neskrýval rozhořčení nad dlouhotrvajícími komplikacemi, které stále odsouvané dokončení přináší, a zjevně na něj nijak nezapůsobilo, že se stavba stane pro jednou dějištěm kulturní události. My, kteří jsme do podzemí sestoupili, jsme se aspoň mohli pokochat betonovou krásou za doprovodu hudby. Ze střetu hudby s místem ovšem hudba nevyšla tak docela jako vítěz. V červnu Orchestr Berg zahraje In Vain, velké a hypnotické dílo Rakušana Georga Friedricha Haase v docela „obyčejném“ prostředí Masarykovy koleje. Obyčejnost by mohla být vyvážena větší koncentrací na hudbu ze strany publika i orchestru.
