Šéf věhlasného vydavatelství Leo Records, Leo Feigin, opět nezklamal. Hýčká si stabilní jistoty svého katalogu a ti vyvolení mu přitom oplácejí tím, že pouze nezopakují minulé úspěchy, že vyhledávají nová a neotřelá teritoria. Jak se tedy k Leo Records nevracet?
Už šesté album dua Paul May (bicí) a Carolyn Hume (klavír, klávesy), tentokrát za asistence Bernda Resta (kytara), pojmenované příznačně Kill the Lights a nahrané v One Cat Studios a The Conferenmce Room, se značně vymyká z předchozího zaměření jejich spolupráce. Nikoli hudebním přístupem, ten neustálé prolíná prvky jazzu, novoklasičnosti a volné improvizace, nýbrž celkovou atmosférou. Nálada šesti filmově zabíravých bloumání je totiž spíše ponurá, zármutná, zhášivá, nostalgicky zintimnělá, fascinovaně hypnotizující.
Hned téměř jedenáctiminutové Horizontal Blue je stáložárně vzdouvavé, zášerně zásmutné a truchloherně zamyšlené, protřibované nenechavou repetitivností a vydřihostní kormutlivostí. Z této podusnosti se vyčleňuje prozíravý klavír, opatrnicky zvídavý, protřísněný vyvěravým metalizováním a záhadňujícím, místy až lakonickým prospekulováním. Sentry následně vyvěrá z hlubinné, výnorně vrtulné zapomalenosti, trousivě zatušované i vyhalovaně nabušňované; zarmoucenost poodhaluje klavír, zatímco bicí téma vytěsňují do poruinovávání. Klavír děj další (mezi)hry Surrender přelévá do zamatněností, dýchavičný celek se však se závitným rozvěnčením rozmění do vyšolíchaného vytěsňování, tu pozamlkle procítěného, tu spíše nátřesně vylicitovávaného zámrskování, skřípavě výkvilného nebo obstřikově popojížděného. Se zahoroucněnou obřadností se až nalomivě vynahalí Shadow and Dust, je vlnovkově náplavný a přídešně protušovaný, výhmatný i zahodivý. Podrastičná vyburcovávanost The Blacksmith and the Butcher´s Wife působí pouze náznakově, zátřeskně i netřeskně, vizionářsky i naopak proklesně, zavehiklovaný klavír obtančí zapomalené záškeří, sestávající v podstatě z úhozových ruchů a závratnějící násypnosti i výsypnosti. Zábušně pomračná titulní skladba prostřídá prosvětlivou zatěkanost s porachotnou plíživostí i se zacinklými vpichy. Je nehoroucí a rozchvilkovaně odvažovaná a obchvatně dokrouží až do (nevraživého?) do(s)konávání. Zůstává nostalgická zkormoucenost? A proč ne?
Také perkusista Heinz Geisser patří ke stálicím Leo Records, především s Collective 4tetem nebo Ensemblem 5, což je i případ The Collective Mind Vol.2, nahraného 18. března 2018 v maurských Powerplay Studios. Tu dvojku nemá v názvu svých alb poprvé: namísto aby vydal dvojalbum, rozdělí určitou nahrávku (jako The Summary of 4) na dva díly – ať už je to proto, že s rozdělením předem počítal a podřídil mu výběr komprovizací z daného termínu, nebo že mu vyšlo v rozdvojenosti tematické či variabilnostní. Ty druhé díly jsou/mohou být doplňující nebo rozhojňující, každopádně existují a mají svoji i samostatnou/osamostatněnou platnost. Vstupní Peacock Dance sice novému otevírání nenapovídá, Geisser s kontrabasistou Fridolinem Blumerem, pianistou Reto Staubem a trombonistou Robertem Morgenthalerem zde spíše vskočí do alba jako do rozehrané partie a vybrušují své téma ve zdánlivém chaosu, nicméně si nás okamžitě podmaní porychleným potancováváním vyhmatávaného a protáhlujícího trombónu, zurčivého klavíru a rumplujících bicích, aby… Ano, aby všichni v následujícím Trompe-l´oeilu zpoznenáhlovaně zamžili, klavír zpovědně a spíše vágně potichl za usekávání naznačivého trombónu a za mnohoznačného odhodlávání pozabrkle nabitých, ale i pozmatkově zaúderovaných bicích, a aby se vše pojednou (vy)jevilo jako namátkově užaslé. Další zvrat: otázková What if? se vymnoží s námlatně vyjektanou rozkvedlaností, přecházející do potikaně zajíkavé procvrlikanosti, proharašované namátkovými perkusemi a štorcovaně nástrčným trombónováním. Odhodlávání prostřídá upozaďování, nabíjivost propauzování, vytřímavé vybrušování zase přímočaré odevzdání. Rozpučivé perkuse jsou harašivě šelestivé a trombón? Ten si zalebedí, zalahodí a zaprostopášní hned v příštím No Bones About it , přičemž mu perkuse sekundují s nejrůznějšími zvraty i provraty, nahrčují se do obepínavé rozzívenosti nebo (p)okusnického poznámkování. Ale je to skutečně trombón, který tu přebírá lakonické rozlicování, zrozšafnělé výmluvničení a výliskování až do úpění a přispívá tak k prostojnosti pogruntovaného (zá)vratnění. A trombón v podobně licoměrňující zavinovanosti setrvává i ve 4 + 1, gustýruje si je a uvádí obsah na pravou míru, zatímco bicí durdivě harampádí a rumplovaně humpoláčtí a prokličné piano licituje jako opřekot. Všechny nástroje se tu překrývají, zadmýchávají, (o)pájivě pokrývají a shromáždivě vyvracejí až do zavracení. Ale opět je to trombón, který v Coco neuzřetelněný námět načerpává, vyexcerpovává a vyždímává, holedbá se, vystrkuje růžky, pobuřuje i vybuzuje nebo rozumuje, a opět jsou to především odhadovačné bicí, které dění zapokrývají a provzdušňují, zachvicují i zaviřují. Až do uvážlivého protichlení. Ale ne, tím album nekončí: v závěrečné Blue-shifted každý z hudebníků uplatní svoji minci v nahromaděné (pro)měně, trombón se rozvášňuje, vrzuká, poletuje, ukazuje, co to znamená, když se o někom tvrdí, že si všeho užívá plnými doušky, bicí vyhřímávají a hartusí, klavír do toho zaúsměvuje, prostě vše se prozmatkovává proskonává do nečekaného… prázdna. Přitom jsou všechny ty kapitolky procelebrované, propasážované, neustále jimi prosakuje variabilita a prosazuje se důkladně i důsledně artikulovaná kolektivnost. Druhý díl? Nabízí toho mnohem víc, než byste v těch téměř čtyřiceti minutách čekali.
Ani hudební skladatel, aranžér, kontrabasista a elektronik Enrico Fazio není na Leo Records nováčkem; tentokráte se však po delší pauze do italského 52+1 studia Agliano Terme v listopadu 2017 přímo vhrnul s dvanáctičlenným souborem Critical Mass, aby nahrál šest delších komprovizací s titulem Wabi Sabi. Nebývá zvykem při podobných příležitostech zveřejňovat jména všech účastníků, v tomto případě však to považuji za nezbytné, protože jeden každý z tohoto big bandu sehrává nezastupitelnou roli v takřka bezmezném rozvíjení zadaných témat. Zde je tedy kýžená enumerace: Luca Campioni – housle, Anais Drago – housle, pětistrunné elektrické housle a mandolína, Adalberto Ferrari – klarinet, basové, kontrabasové a turecké klarinety, Alberto Mandarini – trubka a křídlovka, Gianpiero Malfatto – trombón, euphonium, tuba a flétna, Francesco Aroni Vigone – soprán a alt saxofon, Gianni Virone – tenor a baryton sax, flétna, Fiorenzo Sordini – bicí a perkuse, Moustapha Dembélé – kora, djembe a tamani, Valeria Sturba – theremin a Dimone Ghio (kytara a klávesy). Nejen že každé podotknutí zmíněných hudebníků má svoji váhu, každá položka na albu nabízí až karnevalové snoubení sól a orchestru, přičemž Fazio neopomene oznámit, vlastně zdůraznit, že zároveň koketuje s neperfektností, že mu dokonce jde o „krásu neperfektnosti“. A odvolává se na Steva Lacyho, který prohlásil, že se v hudbě nikdo nikam nedostane, není-li připraven spáchat omyly. A věru, tento přístup na Wabi Sabi má svoji dráždivou přitažlivost. Takže hned vstupní E=mc2 ovládne pole s melodicky rozmarnou, nahoufovaně plnokrevnou vytříbeností, z překryvnosti (zá)stěny smyčců a dechů, plné ochomýtání, klouzavosti a záchytovosti, se pak vynořují sóla, vytěkávaně pohrávavá a pozamyšleně prohoupávaná (tenor Virona), vydržovaně zbystřená (Mandariniho křídlovka) či licho(me)tně načítavá a rozvíravě vydůrazňovaná (Vigonova altka). Celek působí dojmem utajovaného vydalování, škeřivého vytřímání, plného epizodních posunů, je to vždy cel(istv)é dění, plné vybočování a prolínání. Také Lilo Variations je prokombinováno filmovým viděním, jednotlivé nástroje se tu překonávají ve vizualizaci děje, nahružují se do sólistického klasobraní včetně přepečlivého houslování (Campioni a Drago), vehementní proudivosti basklarinetu (Ferrari) a poletavě vykroužené altky (opět Vigone). Tato dvojpólovost sól a celku, podsklepená mrskutněním či zámlatováním rytmiky, je plná povykování, klokotání, švadronění a zatěkávání, vše se tu mísí, pohání, předhání i zase seskupuje do hravé pohody, jde vlastně o jakýsi blíže nedefinovatelný řetězec rozvinovaných a zavinovaných příběhů, plný měnlivých nálad. Nastraživostní zeměpisnění (Mali, Evropa, Indie) převládne ve waltzové raze West to East s celým rojem sól, výsostně rozexotizované a triumfálně provířené korou (Dembélé), vytěkávané ztanečněnou flétnou (Virone), obepnuté přemítavým, ale i poskočně promáchnutým trombónem (Malfatto), umanuté střemhlavostními i náruživě zabíravými houslemi (opět Campioni); toto letem světem završí pospěšně gruntovně protříbený tenor (Virone), znovu housle (Drago), tentokrát spíše rozezpívaně navnazující, a turecký klarinet (Ferrari), odsekávaně svištivý i vypolohovaně hvízdavý. Do tohoto vysondovávaného i zase zaborťovaného úprkování se zapojují všichni a zákřičně je vypointují. Opáčkové Suding Times působi naopak pohnutlivě, s rozermutnělou rozbolněností, když se však z dusání a posouvání rytmiky vyvrbí vířivostně rozletná trubka (Mandarini), ozřejmí, že jde o fragmentárnost i návratnost polohovanou, rozvolněně zrozšafnělou. Overshoot Day naproti tomu zabrousí do chytlavě výzevného tanga, rozespěšněného hutným barytonovým saxofonem (Virone), proletně znenadálostněného houslovým explodováním (neúnavný Campioni), proličovaného vyvřelinovým thereminem (Sturba) a zaplněného znenadálostními přemety altky (Vigone), znovu houslí (Campioni se nedal odehnat) a elektrických houslí (Drago). Tyto v(ý)stupy se odehrávají tu s uštěpačnou hamtavostí, tu s brouzdavým protesklivěním, jako by se všichni vždy znovu probírali k jakési (nepofidérní) zavřídelněné nebo provolněně melodické vítězoslávě (s nezbytnou závarností trulantských bicích). Vše je zde nenadálé, návratně doplňované, ale i přítulně pozobjímané. Závěrečné Lectio Magistralis překvapí zadychtěnou jímavostí a pročistným zapísněním, vedoucím k odsekávané orchestrálosti, dotované poskočným klarinetem (Ferrari), především však závratnějící náladovým trombónem (Malfatto), neústupně sebestředným a podšprajcovaným bicími. Ale ke slovu se záhy přihlásí vyvolněně rozmáchlá trubka (Mandarini), tentokrát podetínaná a upozemňovaná basou (Fazio, ale ten samozřejmě prolíná celým albem). Střídání „stráží“ jednotlivých nástrojů je probystřeně sehrané ve všech kompozicích, je posbírané a troufale pohybné… až do konečného poztracena, které mí připadá jako nápověď da capo al fine. Ale to zopakování už je na nás.
Paul May & Carolyn Hume: Kill the Lights
Heinz Geisser Ensemble 5: The Collective Mind Vol. 2
Enrico Fazio Critical Mass: Wabi Sabi
Leo Records (www.leorecordsmusic.com)