Ve věku šestašedesáti let zemřel po delších zdravotních komplikacích Stefan Weisser, americký hudebník známý především pod pseudonymem z’ev.
V druhé polovině sedmdesátých let přesídlil do New Yorku, a coby energický hráč na perkuse vlastní výroby, často kovové, o sobě dal vědět v rámci industriální scény, v kontextu newyorského downtownu i na divokém poli no wave. Na jevišti a deskách se setkal opravdu s kdekým, od skladatelů Elliotta Sharpa a Glenna Brancy, ne-jazzmana Johna Zorna a personálních propletenců kolem avantrockerů Sonic Youth a Swans až po Orena Ambarchiho, drone metalistu Stephena O’Malleyho, laptopistu Petera Rehberga, japonského noise rockera KK Nulla, italské písničkáře beze slov Larsen či hvězdu terénního nahrávání Chrise Watsona… ten výčet by byl sáhodlouhý.
Svůj nejčastější pseudonym z’ev často měnil za jiné, třeba uns nebo Magneet Bond, coby „povolání“ uváděl všeříkající neologismus rhythmajik.
Studoval hudbu nejrůznějších etnik i četné esoterické systémy, zejména kabalu. Svou hru často odvozoval od studia číselných vztahů, zároveň byl ale celoživotním milovníkem a tvůrcem poezii – za tu ostatně označoval celou svou tvorbu. Na velké části svých nahrávek dával posluchači pocítit sílu surového zvuku úderů a tření kovů, jedno z jeho nejkrásnějších alb, touchovské Headphone Musics 1-6 b/w As Is As, ale bylo decentní elektronickou audiokoláží deníkového charakteru. V duchu poskytnutí a zpracování starých nahrávek se ostatně nesla řada jeho albových kolaborací. Bubnování, které se z nahrávek line, tedy vzniklo v úplně jiném kontextu a do výsledku proto vnáší znepokojivého ducha latentně přítomných „jiných míst“.
V Praze jsem jej viděl několikrát, nejživěji si vzpomínám na dvě příležitosti. Na jednom festivalu industriální hudby v bunkru pod žižkovskou Parukářkou si neokázale postavil bubny do rohu jedné z mnoha místností podzemního betonového bludiště, umotal si x-tou z nekonečné řady tenkých cigaretek a nikterak hlasitě nazvučen začal hrát. Všeobecná pozornost obecenstva, jehož značná část si ani nevšimla začátku koncertu, se dostavila po pár minutách a zaostřování a zbystřování byly cítit ve vzduchu. A z’ev kromě netradičního, neexhibujícího a přitom nezpochybnitelně hlubokého bubenického umu ukázal, že balit cigárka a pokuřovat, aniž by cigaretu vyndal z úst, umí i během hry.
V únoru 2015 nám z’ev coby rezident Komunikačního prostoru Školská 28 zahrál na Wakushoppu. Jako nástroj si tentokrát přivezl bicí kontrolér, z nějž údery paliček spouštěl přednatočené zvuky. Prostor Cafe v lese se brzy proměnil v kráter žhavé sonické lávy – snad to ani nebylo tak nahlas, díky kombinaci zvukových barev a boji frekvencí se ale zdálo, že se chvěje vzduch. Legendárních autorských bicích nástrojů jsme se sice nedočkali, účinek byl ale stejnou měrou podmanivý.
A nebyla ani ta legendární cigárka. V průběhu večera jsme se dozvěděli, že kvůli chorobě plic se Stefan musel stát nekuřákem. Aby toho nebylo málo, své instrumenty prý musí rozprodávat, aby vyžil. V roce 2016 byl navíc zraněn při vlakovém neštěstí, když se vracel z koncertu. Na jeho léčbu se fanoušci skládali v rámci internetové kampaně.
Umělec, který ve světě hudební alternativy znal každého a byl ctěn většinou, patrně zemřel vyčerpán a v materiálních podmínkách příslušejících bezejmenným aspirantům. Být celým srdcem a duší v undergroundu je nevděčný boj na život a na smrt.