Hudba rakouského skladatele Petera Ablingera (1959) je rehabilitací všeho bílého, (ne)jasného, tichého, (ne)prázdného a prostorového. K tomu si vystačí s několika prázdnými židlemi, ba dokonce s několika lakonickými slovy v textu. Zajímá ho esenciální problém: co znamená vlastně naslouchání? Jak se propracovat k podstatě hudebního výrazu a formě? Jak je sdílet s ostatními? Jak se vyvarovat všeho artificiálního, manipulativního, malicherného, patetického v aktuálním umění, potažmo v hudbě, potažmo ve společnosti?
Ablinger reaguje na podobně zapeklité otázky ve svých textech, instalacích, skladbami a grafickými partiturami: odpověd je zdánlivě prostá: nejdůležitější, nejčistší, nejzáhadnější a nejzázračnější je cvičení senzitivity, uvědomění si smyslové zkušenosti prostoru naplněného zvukovým univerzem. Za tím účelem Peter Ablinger navrhuje a realizuje triviální architektonické nebo scénografické situace. Hlavní part nehraje ani hudební nástroj, ani algoritmus jeho rozeznění, ale jistý počet židlí, či křesel, rozmístěných v proměnlivých konfiguracích v krajině, městě, exteriéru, nebo interiéru.
Jeden z Ablingerových symptomatických „pieců“ Weiss/Weisslich (Bílá/bíle) č.14 z roku 1995 spočívá ve spojení sloves „sitzen und hören“ (sedět a poslouchat). Podobně jako jeho jiné krátké texty nebo tituly může skladba existovat pouze abstraktně: dvě slova interpretujeme jako autorův apel směrem k posluchači: sedni si a naslouchej! Dokonce může postačit název jen přečíst a přemýšlet o něm.
V návaznosti na koncept očištění a důrazu na percepční podstatu umění (čerpající z tradic Fluxu) realizoval Ablinger od osmdesátých let sérii skladeb pro židle: sedací nábytek slouží podobně jako noty partitury, konstelace bodů poslechových míst (hörorte). Autor definuje prostor šesti, nebo třiceti šesti židlemi, kombinuje židle a bambus, židle mohou být rozestavěny na louce, u jezera, umístěny na určitou denní dobu, mohou stát na náměstí, či uvnitř budovy. Skladby pro židle jsou často opatřeny odkazem na nějaký lokální prvek, na vlastnost, specifiku místa, kde stojí. Řady židlí otočit zády, nebo v pravém úhlu k očekávanému větru, který se zvedá se západem slunce (Chairs, Bamboo, Sunrise, Sunset, 1996), ke slunci, atd. Židlové kompozice jsou jak hudebním, tak i sochařským dílem, jsou i architektonickou asambláží. Pokud na prázdné židle usedne posluchač stávají se i divadelní formou. Ovšem v představě skladatele mají židle zůstat nejlépe prázdné, neobsazené posluchačem, divákem. Ablingerovy skladby nesměřují k doslovnosti, dovednosti, ale ke znakovosti, potencionalitě a poetičnosti.
Skladby pro židle nejsou míněny ani jako komentář k estetizaci vnímání zvukové krajiny konkrétních míst, tématizují spíš důležitost otevřenosti sluchu a naslouchání. „Tři snadné kusy“ (3 Easy Pieces, 2004) byla instalace trojic formací křesel původně pro přístav německého města Wismar. Tentokrát byla křesla postavena tak, aby připomínala uspořádání křesel v koncerní síni a byla opatřena návodem jak modulovat sluchové percepční módy nastavením dlaní okolo uší. Podle fotografie byla v roce 2007 instalace realizována také na Letné.
Neuropsychologie a filosofie tvrdí, že smyslové vnímání, poslouchání není zdaleka totéž co slyšení a vidění. Naslouchání je mentální činnost, je ovlivněná naším věkem, pohlavím, předchozími zkušenostmi, prostředím, očekáváním i získanými znalostmi. Nejsme prozatím stroje a nepřijímáme jen pasivně zvukové vlny, nebo světelné paprsky. Tudíž slyšíme a vidíme pouze ty zvuky a jevy, které jsou pro nás jako pro jednotlivce důležité, zajímavé nebo jinak podstatné. Reflektujeme průniky a průlomy zorných a zvukových polí, v nichž se právě nacházíme. Tady se otvírá prostor k tvůrčímu činu, ke němuž umělci jako Peter Ablinger, Akio Suzuki, David Dunn, La Monte Young Brandon LaBelle a další často odkazují a který ve své tvorbě zkoumají. Snížení schopnosti naslouchat (přirozenému) prostředí znamená devalvaci můzičnosti, devalvaci hudebnosti a živé hudby obecně. Nebo je tomu neopak? Díky technickým možnostem syntetického zvuku znamená osvobození hudby od přirozeného zvuku novou kapitolu? Brave new world of listening.
Akio Suzuki: Hinatabokko no kukan (Space in the Sun), 1988 Japonsko.
David Dunn poslouchá lýkožrouty
Peter Ablinger: Listening Piece
Peter Ablinger: 3 easy pieces, Praha 2007