Patnáct divadelních a koncertních produkcí během devíti dnů tvoří festival Bartók Plus, který se letos koná už po devatenácté v maďarském Miskolci.
Kromě dvou velkolepých operních gala a představení zaměřených na širokou veřejnost má ale festival ve městě se 160 000 obyvateli také obdivuhodné dramaturgické ambice. V průběhu prvního festivalového víkendu tak publikum vidělo kromě zahajovacího koncertu a Pucciniho Bohémy také tři díla současných autorů, z nichž nejstarší vzniklo před pěti lety.
Zlatý drak. Utajená bolest i smrt nelegálního imigranta
V neděli 16. června uvedl festival Bartók Plus maďarskou premiéru opery skladatele Petera Eötvöse Zlatý drak z roku 2014. Z dnešního hlediska stojí za připomenutí, že evropská „uprchlická krize“ vyvrcholila až o rok později a teprve tehdy se začalo masově hovořit o tématu, které Eötvös ve Zlatém drakovi ztvárňuje v intimní rovině jednotlivce.
Když někdo zaplatí levné jídlo v asijském bistru, možná se tím nepřímo podílí na zločinech proti lidskosti. Eötvös umístil svoji zatím předposlední operu Zlatý drak do stejnojmenné restaurace, aniž ji blíže specifikuje. Je to univerzální podnik, jakých jsou po celém světě tisíce, všechny stejně vypadají a všechny se stejně jmenují – také u nás je asijské bistro či restaurace jménem Zlatý drak snad v každém městě.
Stejně zaměnitelné či univerzální jsou i postavy, které do bistra chodí jíst, bydlí v jeho blízkosti nebo v něm pracují, Mezi těmi posledními je i čínský chlapec, který rovněž nemá jméno, a všichni mu říkají prostě Little One – Malej. Přijel do Anglie, aby tam našel svou sestru, pracuje jako pomocná síla v kuchyni a hrozně ho bolí zuby. K doktorovi nemůže, protože je zaprvé ilegální imigrant a zadruhé stejně nemá peníze. Kolegové z kuchyně jeho naříkání nemůžou vydržet, tak chlapce násilím opijí a vytrhnou mu zub sami. Do rány se dostane infekce, Malej zemře a ostatní se o něj postarají opět svépomocí – zabalí mrtvolu do koberce a hodí ji z mostu do řeky.
Zub ale po vytrhnutí spadl do misky s jídlem – donesli ho jedné ze dvou letušek, které zašly ke Zlatému drakovi na oběd. Pro jídlo s sebou si zajde také prodavačka vedlejšího obchodu, mladá dívka zajde navštívit dědečka, který bydlí nad bistrem, a potom oznamuje svému milenci, že je těhotná. V centru celého dění ale pořád stojí kuchyňský stůl a čínští kuchaři, k nimž se Zlatý drak neustále vrací. Paralelní osou dramatu je známá bajka o lehkomyslném cvrčkovi, který se nestaral o zásoby jídla na zimu a musí prosit o pomoc u pilného mravence. Eötvösův mravenec je ovšem nemilosrdný stejně jako bohatá společnost a hladového cvrčka donutí, aby mu poskytl sexuální služby.
Eötvös si jako libreto Zlatého draka upravil stejnojmennou činohru Rolanda Schimmelpfenniga v anglickém překladu Gregoryho Vajdy, kterou zredukoval na dvaadvacet krátkých scén. Opera se hraje bez přestávky a trvá asi devadesát minut, skladatel sám dílo označuje jako „hudební divadlo“. Rychlé střídání akcí i atmosféry budí dojem série samostatných skečů, které ale tvoří důmyslný systém postupující od frašky k tragédii kombinované s montypythonovskou absurditou situací.
Ve Zlatém drakovi vystupuje celkem dvacet postav, do nichž se převtěluje pouhých pět účinkujících bez ohledu na věk, na gender i na živočišný druh. Například jeden z tenoristů zpívá mladého Asiata, číšnici, dědečka, cvrčka a čínskou tetu. Jen hlavní postava „Malej“ zůstává samostatná a nerozmělněná. Tragédie malého kluka ztraceného v neznámém světě je sice univerzální, ale stala se konkrétní bytosti.
Tato role je určená pro koloraturní sopranistku a její naříkání „It hurts!“ lehce evokuje stylizovaný realismus Janáčkových nápěvků mluvy. Eötvös cíleně pracuje také s vysloveně reálnými zvuky, součástí bohatě obsazených perkusí je i kuchyňské náčiní používané jako rekvizity. Výčet bicích má v partituře přes padesát položek od symfonických zvonů přes zvonkohru a xylofon až po čínské gongy a naladěné lahve. K nim se přidávají ještě rytmizované zvuky nože na krájecí desce, šlehací metly v kotlíku nebo vařečky v míse. Hudba Zlatého draka se stejně jako příběh drží reality, kterou absurdita situací přenáší do říše fantasy.
Eötvös ve Zlatém drakovi předkládá něco jako hudebně-dramatický magický realismus s otřesným koncem. „Malej“, který je ve skutečnosti už po smrti, zpívá velký závěrečný monolog, za jaký by se nemusela stydět ani Donizettiho Lucia di Lammermoor. Jedna z letušek hodí do řeky chlapcův krvavý zub, který našla ve svém jídle, a postará se tak nevědomky o cynický epilog.
Na festival v Miskolci přivezl představení Zlatého draka orchestr Israel Contemporary Players vedený Zsoltem Nagym – jeho jméno jistě znají návštěvníci bratislavského festivalu Melos-Étos. Režíroval Bruno Berger-Gorski, jehož inscenace Bludného Holanďana, Dona Giovanniho a Macbetha se kdysi hrály v Brně. Svoji společnou inscenaci Zlatého draka uvedli koncem letošního května dvakrát na festivalu v Tel Avivu, takže do Miskolce přijelo čerstvé, pečlivé a vyzkoušené nastudování. Na rytmicky mimořádně obtížné hudbě to bylo znát – zvlášť když byl orchestr na pódiu, zpěváci měli dirigenta za zády a viděli ho jen na monitorech. Berger-Gorski vytvořil vlastně jen jednoduchou jevištní aranž a režíroval především vztahy mezi postavami. Hudba a vztahy zůstávaly na prvním místě a spolehlivě určovaly tempo představení.
Zpěváci byli dobře obsazení a k autentičnosti inscenace přispívaly i rozdílné akcenty jejich angličtiny podle původu sólistů. V mnohonásobných rolích se představili mezzosopranistka Andrea Meláth, tenoristé Andrew Mackenzie-Wicks a Daniel Norman, a barytonista Kornél Mikecz. Sopranistka Einat Aronstein jako „Malej“ zpívala výborně a stylově, po stránce typu by to mohla být nadějná liška Bystrouška – koloraturní sopranistka bez patetických gest.
Echo, Narcis a hledání vlastní identity
Světovou premiéru představení nazvaného …and Echo anoncoval festivalový program jako loutkovou operu, což byla jen částečná pravda. Ve skutečnosti se jednalo především o monodrama pro mezzosopranistku doprovázené jedním tanečníkem, který zároveň vedl i loutku v lidské velikosti. Hudebně i divadelně se jednalo o výborný počin, který si navíc jeho autoři také sami provedli. Bylo to autorské operní představení ve velkém stylu, i když s komorními prostředky. Hrálo se 15. června 2019 na komorní scéně Národního divadla v Miskolci.
Mezzosopranistka Viktória Vizin je spoluautorkou libreta společně s režisérem a choreografem představení Krisztiánem Gergyem, který zároveň vedl loutku a tančil němou roli. Autor hudby Péter Zombola (v roce 2005 účastník Institutu Ostravských dnů) vedl provedení od klavíru, spoluúčinkoval smyčcový Accord Quartet.
Festivalový program dále charakterizuje drama …and Echo jako Modrovousův hrad naruby. V dramatu …and Echo totiž žena na jevišti nepátrá po minulosti a skrytých úzkostech svého manžela – místo toho se pokouší udělat si jasno sama o sobě. Protagonistka představení Vizin v libretu akcentuje osobní příběh operní zpěvačky, která si snaží ujasnit svou pozici v uměleckém světě a vymanit se z konvencí žánru. Libreto vzniko adaptací hry Kříž maďarské dramatičky Fruzsiny B. Török, ale ze strany Viktórie Vizin se jedná především o osobní zpověď.
Hudba Pétera Zomboly vychází z raného baroka či manýrismu přelomu 16. a 17. století, a odráží se od něj k současným prostředkům, spektralistickým strukturám a kolísavým mikrotonálním dronům. Zároveň ale zůstává u systému děl z počátků operního žánru, kdy je hudba podřízená pěvecké deklamaci textu.
Viktória Vizin odzpívala asi osmdesátiminutové představení bez pauzy a skvěle. Malý oddech jí dopřály jen tři instrumentální mezihry. Jednoduchá scéna i světla nechávaly hrát především postavy a pohyb. Libreto v maďarštině jenom podtrhlo skutečnost, že výborná hudba, zpěv a divadlo už vlastně žádná konkrétní slova nepotřebují.
Duchovní pustina pro východ i západ
Řecká skladatelka Konstantia Gourzi přivezla do Miskolce produkci vlastního opusu Paharión, the Red Angel in the Garden of las Huelgas. Skladba měla světovou premiéru v roce 2015 ve Španělsku, v evangelickém kostele v Miskolci ji 16. 6. 2019 hrálo stejné složení sólistů pod vedením autorky. Oproti premiéře se proměnil jen sbor – místo sdružení Schola Antiqua Spain zpíval Mužský sbor Svatého Efraima z Maďarska, který se v roce 2012 objevil i na festivalu Concentus Moraviae.
Skladba Paharión kombinuje dvojici západních nástrojů (klarinet/basklarinet a housle) s dvojicí východních (krétská lyra, na kterou se hraje smyčcem, a flétna ney). Koncepčně by se mělo jednat o hudebně ztvárněné prolínání vlivů východního a západního křesťanství. Sólový hlas žalmisty obstarával hráč na lyru – a zpíval skvěle –, harmonie dotvářel sbor. Technicky bylo v pořádku všechno, ale o patnáctidílné skladbě se bohužel dá sotva říct něco lepšího, než že to byla rozplizlá břečka – navzdory duchovním textům zcela bezduchá. Hudba byla až neuvěřitelně utahaná a monotónní, s nudným opakováním motivů a harmonicky rovněž krajně neinvenční. Skladba by možná zapadla adekvátně na festival world music, komponovaná hudba by ale měla přinést o hodně víc než šlapající kapelu s exotickými zvuky.
Festival Bartók Plus v Miskolci má před sebou mimo jiné ještě Bartókovo veledílo Modrovousův hrad, které uvede společně se Skrjabinovým Prométheem: básní ohně – představení se koná ve středu 19. června na open air scéně. Den poté se na festivalu odehraje první scénické uvedení opery Nora současného rakouského skladatele Albina Friese.
(pokračování textu naleznete zde)
