V polovině září mě shoda okolností zavedla do kostela Nanebevzetí Panny Marie v Postoloprtech, na koncert, jehož cílem bylo získání prostředků na opravu tamních varhan. Vedle Svatoludmilské gregoriánské scholy a varhaníka Radka Rejška vystupoval hornista Ondřej Vrabec, který, jak jsme se dozvěděli, stál u zrodu celé série těchto koncertů. O Postoloprtech, známých dříve také pod německým názvem Postelberg, se občas mluví v souvislosti s masakrem tamních Němců na konci války nebo s neblahým osudem tamních Židů na jejím začátku. V zářijový večer postoloprtské náměstí vypadalo jako docela odumřelý kus světa a koncert, na němž se střídal latinský chorál s barokem, byl nejspíš celkem nadprůměrným zvlněním zdejšího kulturního života.
U vstupu se kromě vstupenek prodávalo i CD, na němž mě zaujala kombinace dvou známých a jednoho neznámého jména. Známá: Česká filharmonie a Ondřej Vrabec. Neznámé: Andrew Downes. Rychlé googlení prozrazuje, že jde o britského skladatele, narozeného v roce 1950 a stále ještě žijícího. Česká filharmonie natáčí soudobou hudbu! Navíc Ondřej Vrabec, aktuálně asistent šéfdirigenta našeho repre orchestru, je už po několik ročníků aktivní na Ostravských dnech nové hudby, což je jistou zárukou kvality. Transakce je rychle uskutečněna a ukazuje se, že jde o dvě CD a DVD navrch.
Soudobá hudba to jistě je, ovšem poměřováno tím, o čem v HIS Voice běžně píšeme, je nesena výsostně konzervativní estetikou a dramatickým symfonismem. Je to hudba ze světa, v němž je možné psát tonálně, budovat klasické formy, klenout melodie v pravidelných periodách, a to vše bez ironického posouvání, pastišování, minimalistického remixování a jiných opěrek. A v tomto světě je to hudba dobrá, její emoce nezní vykalkulovaně, drama se nezvrhává v parodii. Čtyři symfonie a dvě koncertní předehry vznikly v letech 1982–1996 a jsou v rámci popsaných mantinelů pestré. Ta první byla – podle slov autora – ovlivněna všeobjímající úzkostí studené války a atomové paranoi. Ve druhé se proplétají optimistické melodie, ve třetí to lehce swinguje a decentně exoticky rytmizuje. Finále čtvrté symfonie „popisuje řeku Rio Grande, jak se vine jinak prázdnou pouští,“ a i tato romantická zvukomalba Downesovi funguje. Hluboké žestě s bubny a gongy udávají urputný rytmus, trubky a saxofony se nad nimi divoce vlní a posluchač prostě vidí řeku v poušti.
Skladatelé jako Andrew Downes obývají jiný ekosystém, hrají se na jiných scénách a píší o nich jiní kritici, než ti, co sledují Contempuls, MaerzMusik či Varšavskou jeseň. Ve srovnání s „avantgardisty“ to mají vlastně těžší. Publikum, které oceňuje tradiční hodnoty, melodii, harmonii, příjemný zvuk, své potřeby spíše uspokojí některým z těch několika prověřených mrtvých pánů a nebude se namáhat objevováním skladatele píšícího trochu jako Mahler, ale o chlup jinak a o fous nověji. Posluchači hledající v hudbě to nové, náročné a divné pak nad takovou emocionální a zpěvavou hudbou asi rychle ohrnou nos. Přitom si ta hudba cestu k interpretům a publiku nachází. Downesovy skladby si většinou objednávají městské nebo univerzitní orchestry, koncertní předehru Směrem k novému věku si ke svému výročí objednala britská Instituce pro strojní inženýry. Jak moc takové objednávky přicházejí z podobných míst v České republice?
Okolnosti vzniku nahrávky jsou poněkud neobvyklé. Andrew Downes po úrazu kvůli nedbalosti lékařů od pasu dolů ochrnul. Peníze, které vysoudil, se pak rozhodl investovat do nahrávky svých symfonických děl a vybral si právě Českou filharmonii s Ondřejem Vrabcem. Dopřál tak své hudbě „vyšší ligu“, než v jaké byla hrána v Británii. S Českou filharmonií pojí Downese pouta už z dřívějška: V roce 2002 pro ni napsal Koncert pro čtyři lesní rohy a orchestr, filharmoničtí hornisté mu pak v roce 2008 natočili CD skladeb pro lesní rohy a Wagnerovy tuby.
Česká filharmonie na konci loňské sezóny úspěšně otestovala koncert kompletně z nové hudby – podstatně progresivnější –, ovšem jinak se drží spíše těch bezpečně pohřbených skladatelů. Krátký dokument, který nahrávky doprovází je celkem konvenční sondou do nahrávacího procesu, včetně krátkých a upřímných muzikantských štěků („Jsme se všichni děsili, jaká to bude příšerná moderna.“ (…) „To srdíčko tam je…“) a vzájemné chvály mezi skladatelem a dirigentem. Downes upoutaný na vozíčku sleduje proces vzniku nahrávky přes internetové videohovory. Kromě tiskové zprávy krátce po natočení CD se orchestr k počinu nijak nehlásí a ani Downesovu hudbu nemá v současnosti na programu. To je docela škoda, protože soudobá hudba by měla dostávat prostor i ve svých konzervativních polohách, což by mohlo narušit umrlou strnulost koncertního provozu. Abychom mohli ocenit dnešní Stockhauseny, je dobré mít také nějakého Downese.