Nová podoba skandálního bijáku drží pohromadě hudbou
Je to výborný příklad k rozboru chápání autorství uměleckého díla. Autor scénáře, slavný spisovatel Gore Vidal se od díla distancoval, když mu do něj režisér Tinto Brass a představitel titulní role Malcolm McDowell příliš zasahovali. Jim dvěma zase autorství přebral producent Bob Guccione, který pro nakladatelství Penthouse film financoval. Tahanice mezi Penthousem a dalšími producenty se odvíjely dlouho po dokončení. Řeč je o filmu Caligula, který si svou původní premiéru odbyl v listopadu roku 1979 a který nyní vyrazil do kin v nové verzi označené pompézně jako Ultimate Cut. A do vrstev autorství s ním přibylo další jméno: Thomas Negovan. Americký historik umění a hudebník se stal producentem poté, co se mu podařilo objevit velké množství natočeného a nikdy nepoužitého materiálu. Film, jež chtěl propojit umělecké ambice a kvalitní herecké výkony s provokativními scénami násilí a sexu, tak po dekádách opět zkouší štěstí.
A co si s tím má počít hudební časopis? Osudy hudby k antickému spektáklu jsou neméně zajímavé a v současné verzi hraje soundtrack zásadní roli. K původní podobě filmu byl jako skladatel najat Bruno Nicolai, tehdy již zkušený filmový komponista a kolega slavnějšího Ennia Morriconeho. Z důvodů poněkud nejasných se Nicolai ovšem rozhodl podepsat tuto práci pseudonymem Paul Clemente. Do vlastní tvorby zapojil jak díla jiných autorů – Arama Chačaturjana nebo Sergeje Prokofjeva – a zrecykloval i vlastní kusy napsané pro jiné příležitosti. Chaotické předělávání filmu ovšem vedlo k tomu, že hudba působí roztříštěně a je spíše odsunutá do pozadí.
Caligula: Ultimate Cut je prezentován jako pokus o rehabilitaci původních myšlenek tvůrců filmu. Při projekci v pražském kině Edison byl Thomas Negovan telekonferenčně přítomen a v diskuzi po projekci vysvětloval, že nechce vyvolávat dojem, že přináší autoritativní rekonstrukci jakési ideální verze, ale že mu spíše jde o nalezení jedné z možných podob. Zatímco původní producenti po odstoupení Tinta Brasse dotočili explicitní pornografické scény a promíchali je s dějem bez velkých ohledů na logiku, nová verze se více soustředí na drama protagonisty, jeho sestry Drusilly a manželky Caesonie.
Zatímco obraz i hlasy pocházejí z nově objevených archivů, hudba byla kompletně nahrazena nově vytvořeným soundtrackem. Pod ním je podepsán americký hudebník Troy Sterling Nies, jehož jméno bylo dosud k nalezení hlavně u méně nápadných projektů, hororových filmů či počítačových her. V Caligulovi dostal velkorysý prostor k práci a od producenta instrukce, že může použít cokoliv s datem výroby před rokem 1980. Jak vysvětloval Negovan, šlo o zadání, „jak by to asi znělo, kdyby tehdy na filmové hudbě pracoval někdo s tehdy aktuálním přístupem.“ Zatímco kompozice Bruno Nicolaie vycházely z dědictví velkofilmů 50. a 60. let, Nies experimentuje s mixem orchestrálních a syntetických barev a celkem přesvědčivě se mu daří evokovat zvuk dobově odpovídajících skupin, jako byli Tangerine Dream. Jeho dlouhodobé zaměření na horory vystrkuje růžky v dlouhých temných plochách i bezmála industriálních rytmech. Zásadní roli hraje zapojení hudby do celku. Oproti původním verzím Caliguly je teď výrazně vysunuta do popředí a v některých pasážích vyloženě táhne vše kupředu, určuje celkové vyznění monologů šíleného císaře i jeho okolí trnoucího z jeho výstřelků. Film tak místy působí jako opera, k čemuž přispívá nápadná kašírovanost dekorací a celková excentričnost. A k jisté operní inspiraci se přihlásil i producent Negovan při debatě po pražské projekci.
Film má přes tři hodiny a je do něj vložena přestávka, k níž Nies rovněž složil hudbu. Ta je zatím jediným kusem dostupným k poslechu mimo kina.
Jakkoliv jeho hudba mohla působit staromilsky, při srovnání se ukazuje, že Bruno Nicolai byl přeci jen mistrem svého řemesla. To dokazuje třeba scéna z chrámu bohyně Isis, kde jeho elegantní dekadence zní zajímavěji ve srovnání s lehce generickým etno-ambientem aktuální rekonstrukce. A to Nicolai tuto pasáž ani nekomponoval pro Caligulu, ale pro jednu z hudebních knihoven, které produkoval spolu s Morriconem.
Gaius Caesar Augustus Germanicus, jak znělo skutečné Caligulovo jméno, inspiroval umělce mnohokrát. V baroku vzniklo několik oper inspirovaných jeho činy, jednu z nich napsal Giovanni Maria Pagliardi v roce 1672. Zde je ukázka z jejího loutkového provedení.
A relativně nedávno, roku 2006, měla premiéru stejnojmenná opera německého skladatele Detleva Glanerta podle hry Alberta Camuse. V ní má před sexem a násilím přednost politika a její metafory.