Rozfuk coby národní symbol.
Ano, i já jsem se nechal oblažit novou verzí slovenské hymny od Oskara Rózsy. Ne, nehodlám se tu pouštět do rozborů její harmonizace a orchestrace. Nicméně mě při poslechu zaujal jeden detail, který je nápadnější, shlédneme-li video z živého provedení. Zatímco se orchestr úporně snaží, v koutě stojí tři muži v krojích a zamyšleně se opírají o dlouhé kusy dřeva. Na samotném konci nahrávky, když doznívají poslední akordy, zadují pánové z plných plic a nad orchestrem se rozběhnou sestupné běhy ve specifickém ladění v rejstříku na pomezí tatranského vánku a modulárního syntezátoru. Ano, fujary byly povolány do boje, aby dodaly slovenské hymně ještě více slovenskosti. Byť fujara není oficiálním symbolem Slovenska, na neoficiální rovině tak často působí a její „rozfuk“, tedy onen sešup dolů po alikvótních tónech lze chápat jako sonický státní znak.
Trochu exaktní vědy: Organologická klasifikace pánů Sachsa a Hornbostela řadí fujaru do kolonky s číslem 421.22. Ta označuje flétny s vnitřním přívodem vzduchu. Jednoduše řečeno, fouká se do malé rourky, která pak vede vzduch do roury velké. Díky své délce využívá fujara zajímavě přechodů mezi alikvótními tóny. Stačí malá změna intenzity a tón se změní z hlubokého konejšivého na agresivně průrazný, kombinací přefukování a tří dírek v těle nástroje pak lze vytvářet melodie, nejčastěji v takzvané mixolydické tónině. Z původně pastýřského nástroje se stal objekt oživování i fetišizace lidové kultury, což vedlo v 21. století až k zápisu fujary na seznam nehmotného dědictví UNESCO. Tam Slováci později vybojovali místo i pro své gajdoše (česky dudáky) nebo hudbu smyčcových kapel z Terchové.
Původ a vývoj fujary je spjatý s osidlováním středního Slovenska od 14. do 18. století a s rozvojem tamní pastevecké kultury. V 19. století se nástroj posunul do role symbolu nejprve regionálního a následně národního. Tomu ve století minulém napomohl i vznik folklorních festivalů a dalších akcí, na nichž se fujaristé mohli proměnit z horských poustevníků v hvězdy pódií.
Ač se to leckdy tvrdí, fujara není tak docela unikát, protože stejnou konstrukci a podobnou zvukovou paletu nabízí také bolivijská flétna zvaná moseño (případně mohoceño, moceño, moxeño, moheño) a v historických dokumentech najdeme příbuzné typy z období středověku a renesance.
Fujaru dostihl osud mnohých lokálních nástrojových unikátů. Její originální zvuk si začal vypůjčovat leckdo od newageových šamanů po klasiky filmové hudby. Jeden z nich, Maurice Jarre vzpomínal, jak ho fujara inspirovala při psaní hudby k filmu Plechový bubínek: „Günther Grass a Volker Schlondorff mi řekli, že ta hudba by měla vonět po bramborách. A já si vzpomněl na to, že jsem v Polsku slyšel folklorní soubor, který měl velmi zvláštní nástroj. Vzpomněl jsem si na něj, protože měl také zvláštní jméno: fujara. Ten nástroj je jako velký fagot. Pokaždé, když do něj fouknete, máte dojem, že dech vychází ze země. A tak jsme se snažili najít tento nástroj. Náhodou jsme v Londýně našli instrumentalistu, který se specializuje na etnické a barokní nástroje. Měl fujaru a uměl na ni hrát – ne jako sedláci z Tater, ale dokázal z ní dostat určité zvuky, a já jsem kolem nich napsal hudbu.“ Jarre pak ještě fujaru použil třeba v postapokalyptickém spektáklu Mad Max Beyond Thunderdome.
Další ukázky toho, jaká hudba pro fujaru vzniká mimo folklorní kontext, můžete najít ve starších Videích na víkend.
Příběh nové verze slovenské hymny nápadně připomíná pár roků starý pokus Miloše Boka o vylepšení hymny české (o té jsem se kdysi rozepsal zde). Pod heslem „více je lépe“ se navrství nástroje a zahustí harmonické postupy. U nás skladatele ponoukl olympijský výbor, jehož podpora byla poměrně vlažná a nové aranžmá se neujalo. Rózsovu verzi ovšem objednalo slovenské ministerstvo kultury, takže má jisté šance získat punc oficiálnosti. Skladatel je zkušeným řemeslníkem se zářezy v oblasti filmové i divadelní a za sebou má spolupráce s leckým na slovenské populární scéně. Když se drží baskytary v jazzově fúzujících kapelách, docela mu to šlape.
Leckterý stát má svůj více či méně uznávaný národní hudební nástroj. Argentina za něj považuje bandoneon, tedy verzi akordeonu vzniklou v Německu na principu importovaném přes Rusko z jihovýchodní Asie (předchůdci jsou takzvané ústní varhánky šeng a podobné nástroje). Maďarsko zase cimbál, nástroj, který přišel z Číny přes arabské země a moderní podobu mu dal český migrant. Prostě jak už to s národními symboly bývá, nesmí se o nich moc dumat. To fujara má alespoň relativně pevné kořeny zapuštěné ve slovenských horách (zmiňovaná bolivijská příbuzná je přeci jen daleko a přímá souvislost je neprokázaná). A tak její tóny zkrátka musí zdobit hymnu i jiné slovenské národní písně.