Soudobá vážná hudba v novém dokumentu České televize
Pokud jde o prezentaci novější vážné hudby, nenabízí Česká televize příliš důvodů k radosti (spíše občas podpoří akce poněkud obskurní). O to větší radost mi udělalo zjištění, že v její produkci vznikl téměř hodinový dokument představující několik jmen ze zcela současné vážnohudební scény. Chci slyšet, co jsem nikdy neslyšel, film s citací od Johna Cage v názvu, měl speciální projekci v rámci loňských Ostravských dnů, televizní premiéru pak letos v lednu. Nyní je k vidění na portálu iVysilání.
Dokument režiséra Petr Zahrádky se scénářem Pavla Klusáka je skupinovým portrétem několika osobností současné domácí vážné hudby a během padesáti minut se mu daří ukázat celou řadu vrstev toho, co to dnes obnáší „dělat hudbu jako umění“. Hudba je tu představována především jako hledání nových zvuků, kdy tvůrci stojí před otázkami, jak k dospět k barvám zajímavým a neoposlouchaným. Bude to skrze podrobně notovanou hudbu, grafické partitury, či improvizaci? Najdou se nové témbry v tělech klasických nástrojů, v kráječích na vajíčka, nebo vzejdou z elektronické manipulace? Jak se s nimi propojí nehudební složky jako animace nebo scénická akce? Kolem těchto a dalších otázek krouží Miroslav Srnka, Michal Rataj, Eliška Cílková a Peter Graham v duu s Ivanem Palackým coby duo Palagrachio. Graham zastupuje generaci, která na scénu vstoupila již v 70. letech, ostatní se pustili do práce až v novém tisíciletí.
Dalším z nakousnutých témat je vztah mezi českostí a globalizovaností hudby. Na jednom pólu tu je Miroslav Srnka Srnka působící na německých školách, píšící pro světová tělesa a zmiňující, jak málo toho potřebuje, aby byl někde doma, na druhém pólu Eliška Cílková v intimním domácím prostředí, hovořící o rozhodnutí komponovat spíše méně a věnovat se rodině či filmové tvorbě. Toto rozpětí je podáno bez jakýchkoliv náznaků, zda je ten který pól hodnotnější než jiný.
Režisérsky a scénáristicky je dílo uděláno šikovně a soudobá hudba tu skutečně vypadá „sexy“ a pestře. Dostatek prostoru mají pohledy do vnitřností hudby, kdy se dozvíme, co je pro každého ze zpovídaných to podstatné. Vybraná pětice hudebníků dobře vládne slovem, takže dokáže o hudbě mluvit srozumitelně, a přitom postihnout zvláštnosti své práce. Vybrané hudební ukázky v sobě mají dostatek neobvyklosti a zároveň mohou znít přinejmenším zajímavě, občas snad i lákavě i pro nezasvěcené publikum (pokud si takové publikum tento film pustí).
Současná kompozice je tu chvályhodně prezentována v kontextu jiných hudebních i šířeji tvůrčích oblastí. Michal Rataj tak vedle práce na klavírní koncertu mixuje zvuky kamerunského pralesa pro gorilí pavilon pražské ZOO nebo ambientně improvizuje s trumpetistou Oskarem Törökem. Peter Graham je tu trochu překvapivě představen právě pouze skrze improvizaci s Ivanem Palackým coby hráčem na preparované objekty. Kdo jej nezná, nedoví se, že jde jinak o skladatele velice širokého záběru. Na druhou stranu pasáže z koncertu, kde se k Palackého amplifikovanému pletacímu stroji přidávají plochy Grahamem obsluhovaných varhan, jsou bezpochyby kouzelné.
Jméno režiséra Petra Zahrádky jsem do shlédnutí filmu neznal a byl jsem překvapen, že jeho dosavadní filmografii tvoří především mainstreamová produkce televizních seriálů a nějaké ty romantické komedie. Film o lidech tvořících „divnou“ hudbu ale dokázal vystavět s lehkostí a bez slabých míst. Pár vtípků, které snad jsou následkem jeho komerčnější práce – Michal Rataj hrající stolní tenis s klavíristou Ivem Kahánkem, či jeho opakované formulování začátku věty – nepůsobí nijak trapně. Výběr skladatelky a skladatelů samozřejmě ukazuje jen určitý výřez současné kompoziční scény, relativně myšlenkově homogenní skupinu. Od takového formátu ovšem těžko čekat obšírné a vyvážené zmapování.
Titul filmu staví do centra pozornosti novost coby zásadní kvalitu hudby. Stejně jako u minulé Zkoušky sirén mě ona zdůrazňovaná novost provokuje k úvaze, do jaké míry je v ní přítomna tradice, coby nezbytný předpoklad čehokoliv nového. Tato návaznost je zde odsunuta spíše na okraj, s pár výjimkami, třeba když Srnka zmiňuje svého profesora Milana Slavického a svou vlastní pedagogickou činnost jako zdroj kontinuity, již považuje za důležitou. Nebo když Ivan Palacký krátce shrnuje světové dějiny minimalistické improvizace, k níž jeho práce s Peterem Grahamem patří. Úvahy o takovém napojení by mohly být tématem nějakého dalšího dokumentu. Každopádně se k Roku české hudby podařilo naší veřejnoprávní televizi přispět dobrým dílem.