Zábavní park využívá ty nejsofistikovanější nástroje, aby vás obalil hudbou a předložil vám skrze ni svou představu o světě.
Čtyři roky poté, co mě ke glose inspirovala návštěva jednoho zábavního parku, mě osud zavál do dalšího, tentokrát do toho nejklasičtějšího, Disneylandu, respektive do jeho francouzské verze. A stejně jako mě zaujala odlišnost zvukové stránky švédského Lisebergu s jeho decentním podkresem od pražské Matějské pouti a její kakofonie vzájemně se tlukoucích diskohitů, nemohl jsem se ubránit fascinaci nad tím, jak se s hudbou pracuje u Disneyho. Společnost, jejímž hlavním prodejním artiklem jsou smyšlené světy prezentované ve filmu, pochopitelně usiluje o vytvoření stejně pohlcujícího zážitku ve svém parku. A důkladnost, s jakou kontroluje všechny detaily a jak promyšleně zachází s hudbou, vzbuzuje obdiv i při vědomí, že jde o tu nejkomerčnější komerci.
V celém rozlehlém areálu v podstatě není metr čtvereční, u nějž by nebylo přesně dáno, co na něm mají návštěvníci slyšet. Hustá síť reproduktorů rozmístěných všude kolem vás, skrytých v keřích, maskovaných jako kameny, je vyladěná tak, aby vytvářela kulisu pro každou tematickou sekci, každou zákrutu, skrze kterou vás veze atrakce, každý metr ve frontě čekání na jízdu. (Hudbu k jednotlivým sekcím si můžete pustit tady i s popisem toho, ke které části patří. Jde tentokrát o Disneyland americký. https://www.soundsofdisneyland.com)
Přechody mezi hudebními oblastmi jsou dokonale plynulé, takže když přecházíte od princezen k pirátům, ani si nevšimnete, kdy se hudba změnila. Prolínačky počítají i se situacemi, kdy v parku hraje živá hudba. Když nastoupí dixielandová kapela či muzikálové číslo s tanečníky, hudební podklad se zdvořile rozestoupí, na konci se opět rozlije jak vodní hladina nad vhozeným kamenem.
Společnost Walta Disneyho se nikdy nebránila složitým technickým řešením, pokud šlo o dosažení obrazových a zvukových efektů. Popis vzniku nahrávacího systému pro slavný kreslený film Fantasia se čte jak dokumentace k jaderné elektrárně (https://www.widescreenmuseum.com/sound/fantasound3.htm) a právě tehdy se zrodil mixážní pult, jak ho známe dnes. Podobná pavučina ovládá hudbu v zábavních parcích, od 80. let řízená počítačem. Atrakcí, v níž hraje hudba a prolínání zvukových barev prim, je lodičková jízda nazvaná Small World, jež původně vznikla roku 1964 pro firmu Coca Cola. Jde o koncentraci kýčovité rozkošnosti, z níž slabším jedincům mohou naskakovat pupínky, průjezd mezi scénami, v nichž panenky v oblečcích zpívají o tom, že svět je malý a že je to tak pěkné. Skupinky jsou naaranžovány tak, abychom měli pocit průjezdu mezi různými kulturami, a hudba se podle toho mění. Ústřední kolovrátková melodie zůstává stejná, ale zvuky nástrojů se přizpůsobují tomu, jak jedeme od figurek v ruských krojích k těm v mexických, japonských atd. Skutečnost, že je tu pestrost světa jen slabým nátěrem na základu bezpečně dominující euro-americké kultury, inspirovala etnomuzikoložku Laudan Nooshin k důkladné studii, v níž rozebírá, jak Disneyland skrze hudbu manipuluje se svými návštěvníky a jak vyvolává iluzi různorodosti, zatímco posiluje koloniální pohled na svět (Circumnavigation with a Difference? Music, Representation and the Disney Experience: “It’s a Small, Small World”, Ethnomusicology Forum, Vol. 13, No. 2 (2004), s. 236-251).
Na příkladu Disneyho impéria se ukazuje, že problémy, které řeší umění označované jako experimentální a umění zcela pragmaticky zaměřené na zisky, si mohou být velmi blízké. Robin Maconie v knize Other Planets: The Complete Works of Karlheinz Stockhausen 1950–2007 (Rowman & Littlefield, 2016) popisuje, jak systém vytvořený pro natáčení hudby k Fantasii, předjímal technické výzvy, které řešil Karlheinz Stockhausen u svých kompozic Kontakte a Carré. Při procházení komplexně ozvučenými pohádkovými kraji jsem si představoval, jak by vypadal jejich protipól, kde by stejné technické vymoženosti ve stejném rozsahu obhospodařovával někdo esteticky odvážnější.